Prošedivělý, nenápadný, v modrém sportovním tričku, trochu nastydlý, ale se zdravou špetkou optimismu přiletěl Jiří Raška na svou osmou olympiádu. Tentokrát jako vážený host, divák. Ale také jako trenér svého šestnáctiletého vnuka Jana Mazocha, který poprvé zkoušel štěstí na velké soutěži.
Jako by ho všechen ten kolotoč kolem her a přísná bezpečnostní opatření nevzrušovaly. Z míry ho nevyvedla ani neveselá atmosféra v českém skokanském týmu, který se propadl hluboko do průměru.
SKOK DO HISTORIE. Jiří Raška získal na olympijských hrách v Grenoblu 1968 zlatou medaili.
"Hlavně se každý musí porovnat sám se sebou," řekl mi muž proslulý svou skromností a pracovitostí. "Ti kluci nemají co ztratit, mohou jen překvapit. Měli by být hlavně v klidu, skákat pro radost." Tak mluvil o následovnících slavných českých skokanů, kteří po čtyři desetiletí zatápěli všem alpským a severským soupeřům a ze skoku na lyžích udělali parádní medailovou disciplínu.
V letadle cestou z Ameriky pak Raška usrkával whisky s ledem, zaháněl nachlazení a s klidem vypočítával příčiny, proč český skok na lyžích už není tím, čím býval: "Je mi to líto, ale je to celý komplex problémů, které se točí kolem peněz. Máme dnes horší systém výchovy talentů, méně vrcholových středisek, málo možností tréninku, málo můstků. Horší je to i s materiálem. Dřív jsme dali dohromady všechno, vyráběly se tu lyže, vázání, boty…"
Vyprávěl také o tom, jak se samo skákání od jeho dob změnilo. "Je hodně jiné. Vé styl s novými kombinézami skokany víc nadnáší. Nemusí být tak vysoké nájezdové rychlosti a skákání je mnohem bezpečnější, protože je o hodně pomalejší i doskok," říkal.
Bývalý skokan Jiří Raška obdržel na Pražském hradě od prezidenta Václava Klause Medaili Za Zásluhy. (28. října 2011)
Zato schopnosti a náturu by prý nejlepší skokani měli mít podobné, jako mívali mistři před třiceti lety. "Musí mít výborné odrazové schopnosti, dynamiku, rychlost, nesmějí se bát, měli by být vyrovnaní, klidní, nesmějí být plašani."
"Já byl kliďas," popisoval sám sebe. "Uměl jsem se správně nažhavit a v závodě podat o dvacet procent lepší výkon než v tréninku."
Olympijské hry, které doznaly tolik změn, Jiřího Rašku stále lákaly a stále pro něho hodně znamenaly. "Olympiáda má jiný punc než normální soutěže. Každý to považuje za vrchol. Dnes je to hodně komerční záležitost, ale s tím se těžko dá něco dělat, to je vývoj. Tradiční olympismus se už prostě nevrátí. Ale pořád to stojí za to."
Během chvilky jsme se skamarádili, zdravili se, povídali si.
Poznal jsem málo takových hvězd, jako byl on.
Správný chlap, skromný, neokázalý, který toho moc nenamluvil, ale když už něco řekl, tak to sedělo. Na nic si nehrál.
Cestou z olympiády v americkém letadle jsem to nevydržel a požádal sympatickou letušku, zda by do mikrofonu nepřivítala na palubě českého olympijského vítěze z Grenoblu 1968. Udělala to a celé letadlo tleskalo a Američani se na něj chodili koukat.
Nejdřív se na mě skoro naštval, ale nakonec se smál a bylo vidět, že trošku, trošičku mu to udělalo dobře. Za deset minut na to, to pak nevydrželi Norové a nechali stejně slavnostně vyvolat svého olympijského vítěze.
