A naučil byste boxovat i mě?
Trénuji veřejnost – holky i kluky dohromady. Začíná se rozcvičkou, pak přichází překážková dráha, aerobní pohyb pro celé tělo, pak trénujeme techniku stínového boje se závažím a bez závaží. Nakonec se přechází na gymnastiku břicha. Až se naučí technicky správné údery, tak pak mohou boxovat do pytle.
Kolik má to závaží?
Kilo. Na každé ruce.
Kdo k vám chodí na trénink?
Hodně chodí lidé se sedavým zaměstnáním, třeba právníci. Je to hodně pestré.
A co kdyby se chtěli učit boxovat malí kluci?
Můžou, samozřejmě. Ale moc jich tu bohužel nemám. Rád bych vychoval další Kutily, Dostály. Když máte masu lidí, tak se v ní talent najde. Když téměř žádnou mládež nemám, tak není z čeho vybírat.
Líbí se vám, když boxují ženy?
Nelíbí se mi to vůbec. Ženské se úplně zbláznily, co tam mají co dělat. To je hrůza – ženská v ringu.
A to byste tam nepustil ani ty v sukýnkách, které chodí do ringu ohlašovat jednotlivá kola?
Když má hezké oblečení, tak ať tam s tím transparentem klidně chodí. Ale aby se mlátily? Aerobní trénink doporučuju všem, naučí se bránit, útočit... Ale aby ženská šla k zemi a zůstala ležet, to patří odjakživa chlapům. Chlapi mají bránit rodinu, hájit svá práva. Mám tu holky, které jsou talentované, ale do ringu je nepovedu. Nikdy!
Fronta až na Václavák
Současní boxerští vládci jsou nejméně 190 cm vysocí, mají výhodu – dlouhé paže. Vy měříte pouze 176 centimetrů. Měl byste dnes šanci, kdyby vám bylo o třicet míň?
Každé období má své dobré boxery. U nás byl nějaký Petr Sommer, který byl stejně vysoký jako já a knokautoval Stevensona, trojnásobného olympijského vítěze. Pravým předním hákem posílal dvoumetrové chlapy k zemi. Jenom se musí najít podobný typ boxera, který bude mít masivní úder, umí uhnout a zblízka uhodí pravým švihem a chlap se válí.
Rostislav OsičkaJak vyrůstal Úspěšný boxer se narodil 15. října 1956 v jihomoravských Valticích, dětství prožil v Moravském Žižkově. „Už jako malý kluk jsem byl od rány, chtěl jsem přeprat hlavně velké kluky,“ vzpomíná boxer lehké střední váhy, který si poprvé navlékl rukavice ve třinácti letech. Kde boxoval Co nyní dělá |
Teď jsou boxerské zápasy ohromná show, kolem kterých se točí hodně peněz, ale jak to vypadalo, když se chodilo do Lucerny na Osičku?
Kdyby tam prošla žena v bikinách, tak by nás pozavírali, protože bychom budili pohoršení. Bylo to menší, ale zase srdcovější. Vzadu seděli vypasení olašští cikáni a u ringu známí herci. Chodíval třeba Josef Bek. Když jsem ho jednou potkal, tak mi řekl: Když boxuješ s Pavlovem, tak se podívám na vás a odcházím – pak už žádný box není. To mě potěšilo.
Kdo ještě chodíval do Lucerny?
Honza Kanyza, Milan Drobný, kaskadéři Jarda Tomsa, Láďa Lahoda, Jirka Krampol, Zdeněk Srstka, režisér Jaroslav Soukup...
Kolik stály lístky?
Přesně nevím, ale chodili zelináři, uhlíři – cena byla úměrná. Když byl v Lucerně dopoledne box, tak stála fronta až po taxíky na Václaváku.
Podaří se tady vychovat někdy boxera, který bude jednou patřit mezi světovou extratřídu?
Ruda Kraj je vynikající boxer, který je v německé stáji. Jsou tady dobří boxeři, ale aby se prosadili, potřebují peníze, aby mohli trénovat a nestarat se o svoje živobytí. To není jako fotbalista, který když se chytne, tak pokračuje spanilou jízdou.
Věnujete se i jinému sportu?
Já jsem takové dřevo, že nemůžu nic jiného dělat než ten box. Já se opravdu nehodím na nic.
Dennodenně malujete, je to váš největší koníček. Chodíte i na výstavy?
Chodím – na Tomáše Měšťánka, Antonína Kroču, Petra Šmahu nebo Jiřího Sozanského. Ten, když přijde za mnou, podívá se a řekne: Rosťo, máš to dobrý, čistý... tak jsem v nebi. Chodil jsem do lidušky a navštěvoval ateliéry malířských špiček a to mi jako inspirace stačilo.
A co mladí? Nebo vůbec experiment?
Třeba Lukáš Rittstein se mi líbí i jeho otec. Ale těch stylů je moc. Šel bych se podívat na cokoli, protože člověk si něco odnese. Obrazy mluví, když je umíte chápat. Když jste tupec, nechápete nic. Člověk výstavou jen projde a jako by vše spláchla voda.
Máte Prahu rád?
Jsem tu už pětadvacet let. Když jsem sem přišel, nastěhoval jsem se k výtvarníkovi Vašku Kovaříkovi, který měl ateliér v Lupáčově ulici. Žižkov není žádná luxusní čtvrť, spíš takový Bronx, ale zajímavý. Jako by se tam život zastavil. Vnímám ho jako kus staré Prahy.
Celebritám chybí pokora
Taky se tu kolem vás točí hodně známých lidí, celebrit...
To slovo je strašné. Jednou o mně také tak psali – sportovní celebrita. To mě uráží. To patří úplně někomu jinému. Většinou jsou strašně namyšlení. Chybí jim víra a pokora.
Jste věřící?
Ano.
A chodíte do kostela?
Chodíme celá rodina. Když jsme v Praze, tak téměř každou neděli: k Václavovi do Nuslí, do Týnského chrámu, tam jsem byli oddáni, nebo k P. Marii Sněžné. Je tu velký výběr.
Existuje návrat u boxera?
Jasně, také jsem se ve čtyřiceti vrátil do ringu a prohrál jsem. Biologie je jasná, nemůžu být stejný jako před dvaceti lety. Ve čtvrtém kole jsem dostal knokaut, boxoval jsem s nejlepším soupeřem, který tady na trhu byl, dvojnásobný mistr. Chtěl jsem to zkusit, ale byl jsem výkonem v podstatě poloviční. Kdybych neměl návraty v pět ráno, tak jsem dokázal víc. Vždyť já jsem určitý léta prožil jenom v hospodách.
Jste víc vinař, nebo pivař?
Pivo já nepiju skoro vůbec. Mám rád dobré víno – jak mí kamarádi vinaři říkají – krásné víno.
Pil jste i pražské?
Na Grébovce jsem ochutnal. Není špatné, nebudu ho hanět, ale není tu tolik sluníčka jako na Moravě.
