Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


A já balit nemusím, mohl se Moravec usmívat ve Finsku. Dobrá volba, říká

Ondřej Moravec | foto: Petr Slavík / Český biatlon

7 2017
V pondělí se Ondřej Moravec probudil v penzionu ve finském Kontiolahti a mohl si říci: No není to paráda? Jako jeden z mála světových biatlonistů nemusel v pondělí nic balit a nikam cestovat.

„Venku bylo ráno minus dvacet, slunce, nádherné počasí,“ vypráví. „A tratě od našeho penzionu luxusně upravené. Prostě paráda.“

Sám si naplánoval trénink klasickou technikou, aby změnil stereotypy. Ve stopě potkal Norku Solemdalovou. Potom tu byl ještě Rakušan Mesotitsch, další starý známý z kolotoče Světových pohárů.

Ovšem drtivá většina závodníků, s nimiž ti tři závodili minulý týden na IBU Cupu v Kontiolahti, se včera vydala na finále této druhé biatlonové ligy do estonského Otepäa. Tradiční parťáci z první ligy se naopak v Koreji teprve odbavovali na dalekou pouť do Kontiolahti, které hostí tento týden předposlední kolo Světového poháru.

Moravec, Mesotitsch i Solemdalová si tu na ně počkají. Oni se na celkem 18 tisíc kilometrů dlouhou cestu do Koreje a zpět nevydali. Český biatlonista o tuto „výjimku“ sám požádal šéftrenéra Rybáře. S rychlými aklimatizacemi na jiném kontinentu má neblahé zkušenosti.

Začalo to už jeho pohárovým vystoupením ve Vancouveru 2009. „Letěl jsem tam po antibiotikách a byl totálně vyřízený.“

Stejně tak i o rok později při vancouverské olympiádě. Z českého týmu na ni odcestovali s výrazným předstihem jen Šlesingr a Vítková, ostatní letěli až týden před zahájením her. „Tehdy jsem se pral s aklimatizací nehorázným stylem. Absolutně jsem nemohl spát. Nakonec jsem to nevydržel ani zdravotně a lehnul jsem. Celá ta olympiáda byla pro mě o ničem.“

Před rokem se při americkém pohárovém turné příběh opakoval. V zámoří onemocněl a následky virózy později ovlivnily i jeho výkon na mistrovství světa v Oslu. „Hlava už si potom pamatuje, že vám takové cesty nedělají dobře.“

Ondřej Moravec míří za stříbrem na světovém šampionátu v Hochfilzenu.
Ondřej Moravec má radost ze světového stříbra.

První, šestý, druhý

Proto letos zavrhl Koreu a dal přednost startu na IBU Cupu v Kontiolahti. Vytrvalostní závod zde suverénně vyhrál, ve sprintu dojel šestý, ve stíhačce se vytáhl na druhé místo za Rusa Loginova.

„Loginov je borec schopný výborně závodit i ve svěťáku, žádné ořezávátko,“ připomene Moravec kvality ruského soupeře a svoji misi IBU Cup vyhodnotí kladně, snad až na jedinou výhradu: „Nedat ve sprintu poslední ránu vleže i vstoje, to by se mi stávat nemělo.“

Když se dozvídal, jak v Koreji kolabovaly Marie Dorinová-Habertová či Veronika Vítková, ujistil se: „Udělal jsem dobře.“ Také jeho obvyklý spolubydlící na pokoji Michal Krčmář mu z Pchjongčchangu psal: „Jsem tu úplně v háji.“

Moravec od televize zdáli pozoroval: „Na našich klucích bylo vidět, že to v prvních dvou závodech v Koreji není ono. Jsem si stoprocentně jistý, že jsem zvolil dobrou variantu. Nejde jen o cestu tam, ale i o tu zpáteční. Ostatní budou po návratu zase bojovat s aklimatizací. A pokud se už v Koreji necítíte dobře, tak ve vaší hlavě začne hlodat, že další dlouhá cesta vám nepřidá.“

Mezistanicí bude Kazachstán?

Za rok se už Ondřej Moravec aklimatizaci v Asii pochopitelně nevyhne. „Při olympiádě už bude vhodné přizpůsobit se zcela na tamní čas. K tomu vám jediný týden nestačí,“ říká. Na druhou stranu trávit při hrách měsíc na jediném místě není pro psychiku nejlepší. „Zvlášť když jste celý ten měsíc od rodiny.“

Ondřej Moravec dojíždí pro stříbro z vytrvalostního závodu na MS v Hochfilzenu.
Ondřej Moravec na trati vytrvalostního závodu na MS v Hochfilzenu.

Zamlouvala by se mu myšlenka částečné aklimatizace v blízkém časovém pásmu. Za ideální destinaci se jeví kazašské Almaty.

„Časový rozdíl tam je plus pět hodin, v Koreji osm. Přechod by byl mnohem snazší,“ soudí. I Ondřej Rybář takovou variantu zvažuje, letos byl v Almaty delegátem na univerziádě.

„Jde o areál schopný hostit Světový pohár,“ tvrdí český šéftrenér. „Problémem může být, že tam o závěrečné přípravě uvažuje řada zemí, v Almaty může být přelidněno.“

Rybář letos v Koreji s týmem nebyl, včera se za ním vydal autem z Česka, společně s fyzioterapeutem Romanem Karipíškem. Ostatní závodníci i doprovod přiletí z Pchjongčchangu, v úterý se s nimi všemi Moravec zase sejde. Od pátku se bude závodit.

Z Kontiolahti vozil medaile

O areálu v Kontiolahti kdysi prohlašoval, že svým zázemím není hodný Světového poháru. Postupem let už tak radikální názory nesdílí.

„Místní stadion nemá parametry těch v Německu, Norsku, Rakousku, Itálii nebo v Novém Městě. Ale pořád ho vylepšují.“

Navíc právě tady se mu pravidelně daří. Už při juniorském mistrovství světa 2005 zde slavil stříbro. A ze šampionátu dospělých v roce 2015 si vezl kompletní medailovou kolekci: zlato, stříbro, bronz.

„Mají tu sice dva obávané kopce, ale zároveň i nejdelší pohárový stadion, rovinka má 1200 metrů,“ popisuje. „Na dlouhých rovinách bývám relativně dobrý. Proto mi zdejší profil docela sedí. Navíc mám rád i střelnice s terči firmy Kurvinen a také ta tu je.“

Ve Světovém poháru se navzdory korejské absenci udržel v Top 15, tedy ve společenství „vyvolených“ pro nasazování do závodů.

„Takže jsem zase tolik netratil, když jsem do Asie neletěl. A teď bych z toho mohl naopak těžit.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze