Davide, kolikrát jste od olympiády pořádně trénoval?
(Provinilý úsměv). Zastřílet jsem si byl všeho všudy třikrát. Ale poolympijský program je tak náročný, že víckrát to prostě nešlo.
Zůstala vám olympijská forma nebo rychle odešla?
Cítím, že něco z ní ve mně zůstalo, ale jsem teď unavený ze všech oficialit, které mě tady čekaly.
Nemohly se pod vaší fazonu podepsat oslavy olympijského zlata?
Když já toho paradoxně moc nenaslavil. Ne, že bych nechtěl, ale mám to teď takové rozlítané a nebyl čas.
Myslím, že budete muset trochu zvolnit. Vždyť na konci září pojedete na finále Světového poháru do Minska, kde startuje pouze 12 nejlepších střelců...
Však už to také plánuju. Zanedlouho odlétám na soustředění do Bělehradu, kde si od těch zmatků odpočinu. A v Minsku? Ne, že bych finále svěťáku vypouštěl, ale všechny trumfy se rozdaly v Pekingu. Na druhou stranu bude chtít každý porazit olympijského vítěze a já svou kůži lacino neprodávám (smích).
Jak se vám po olympiádě změnil život?
Je fakt, že žiju ve velkém zmatku, je o mne velký zájem, mnoho lidí chce můj podpis nebo se se mnou vyfotit, ale pro mě se nic nemění. Počítal jsem třeba i s tím, že se kolem mne objeví převlékači kabátů... a ejhle, opravdu nezklamali.
Říkal jste, že zájem o vás bude trvat pouze jeden měsíc. Ještě si to myslíte?
Však ono se to postupně uklidní. Už teď to není tak žhavé jako bezprostředně po Pekingu. I novináři si najdou jiná témata.
Líbí se vám popularita nebo vás to otravuje?
Nevadí mi to. Vždyť já často jezdím střílet do Itálie, kde mě zná dost lidí nejen z branže. Rozdat pár podpisů nebo prohodit pár slov na ulici, to je to nejmenší. Navíc jsem už starší a jen tak něco mě nemůže rozházet.
Takže vylučujete, že byste mohl zpychnout?
Asi by to měli říct lidé z mého nejbližšího okolí, ale v tomto případě bych rád promluvil za ně: nehrozí to!
A co tržby ve vašem střeleckém obchodě. Šly rapidně nahoru?
Něco už jsme zaregistrovali, ale je to otázka budoucnosti. Teď je zájem hlavně o náboje, se kterými jsem střílel na olympiádě. Jsou fakt super.
