Před šestým zápasem série play-out s pražskými Panthers si olomoucké florbalistky vyzdobily své tváře válečnými barvami a pak doma vítězstvím 4:2 odstartovaly radost ze záchrany v extralize.
Trenér Petr Dadej postával opodál a emoce na sobě nedával znát, ačkoliv i v něm to hrálo. K týmu, který se loni zachraňoval až v baráži s Hradcem Králové, přišel teprve před sezonou s plány na play-off. K ní měla Olomouc daleko, v základní části skončila předposlední, a tak byla rychlá záchrana důvodem k oslavám.
„Je to velká úleva, play-down je psychicky náročná soutěž, jde tam o mnohem víc než v play-off. Jsem rád, že jsme dokázali překonat dílčí krize, kterými tým musel projít. Dokázali jsme, že kompaktností a týmovostí jsme si zasloužili extraligu udržet,“ hodnotil devětadvacetiletý kouč.
Série s Panthers se rozhodla až v šestém zápasu. Čekal jste takový boj?
Byla hodně náročná, ale především přínosná. Začali jsme nejhůře, jak jsme mohli (1:6), ale dokázali jsme se po prvním zápase vzpamatovat a najít cestu, kterou chceme jít. Ve čtvrtém utkání jsme doma ztratili úplně jasně vyhrané utkání (Olomouc ve 3. třetině vedla 4:0 a prohrála 4:5 po nájezdech – pozn. red.) a to nás vrátilo zpátky na zem, že ještě nejsme týmem, který by mohl celou dobu diktovat tempo utkání. To bylo na sérii asi nejtěžší – udržet disciplínu a týmovou taktiku a nastavení na naší cestě, abychom se na hřišti prezentovali tak, jak trénujeme a jak si přejeme.
To vám ukázal i závěr šestého utkání, kdy jste dvě minuty před koncem za stavu 3:2 nechali dvě soupeřky před svou brankařkou. Jak vám v tu chvíli bylo?
Už jsem zažil příjemnější situace. Bylo tam znát, že náš tým je strašně mladý a nezkušený. Máme tu šest sedm hráček, které nemají zkušenosti s extraligou takové, aby o takových zápasech mohly byť jen vyprávět. Tady se projevilo, že žádný učený z nebe nespadl. Míčky skákaly od hokejek i zkušenějším hráčkám a už jsme všichni chtěli zápas zvládnout a dohrát do konce. Z toho pramenily chyby i šance soupeře a můžeme být rádi, že nám štěstí trochu přálo a dokázali jsme se vyrovnat i s tímto. Jako se naše ruce trochu třepaly, bylo to stejné i u soupeřek.
Pomohlo, že celý tým nastoupil vyzdobený válečnými barvami?
Jsme bojovníci a válečné barvy nemáme poprvé ani naposledy. Série s jedním týmem na více utkání jsou vždycky vyhecované, do play-down tohle patří a naopak to zpestřuje celý zážitek. Ve chvíli, kdy se motivujeme interními věcmi, chceme i navenek ukázat, že na hřišti položíme za oddíl všechno a každou vteřinu nenecháme soupeře uhrát ani metr.
Slavíte záchranu, v sezoně jste ale vyhlásil za cíl play-off. Proč to nevyšlo?
Loni hrál tým baráž, v létě odešla polovina hráček a zůstaly především ty starší. Je znát, že už také mají něco v nohách a sezona je bolí. Že nám play-off nevyjde, jsme si připustili už po konci kalendářního roku a začali jsme se připravovat na boj o záchranu. Předvedli jsme, že ač původní cíl nezůstal naplněný, tak jsme rozhodně nezklamali. Povedlo se nám zakončit sezonu posledním vyhraným utkáním, to je vždycky dobré. Prošli jsme si hromadou situací a vyspěli jsme.
Co vám chybí na týmy z první osmičky?
Rozhodně herní vyspělost, lepší zvládnutí taktiky a samozřejmě více taktických variant, kterých nemáme tolik. Nejsme tým, který neměl žádnou, což jsme potvrdili v sérii play-down a možná to byl ten jazýček na vahách, který ji rozhodl. Také základnu mládeže nemáme úplně silnou, do pole letos bylo šestnáct hráček, což není moc, když chcete hrát na tři pětice. To je jeden z největších úkolů, který musíme vyřešit před příští sezonou.
A v ní se pokusit o další útok na play-off?
Před námi je řada výzev a máme hodně co dokazovat a učit se. Do Olomouce jsem přišel před sezonou s touhou trénovat extraligový tým. Povedlo se nám ho stabilizovat a teď chceme nastavit nějakou cestu, kterou bychom chtěli vést tým i s koncepcí mládeže, aby v Olomouci bylo play-off pravidlem a počítalo se s námi i ve vyšších místech tabulky.
