„Cítím se pořád stejně, takže asi to v životě nic nezmění. Ale je super si dokázat, že roky dřiny k něčemu vedou a tvrdá práce bude vždycky dřív nebo později odměněna. Do života mi to určitě nějakou zkušenost dalo,“ vypráví Eduard Bezděk.
Nečekaný úspěch osmy
Dívčí osma nepatřila k hlavním želízkům české výpravy v Rotterdamu, vždyť na evropském šampionátu o měsíc dříve skončila čtvrtá a ve světové špičce měla mít k medaili ještě dál. Jenže na veslařské dráze pojmenované po nizozemském králi Vilému Alexandrovi bylo všechno úplně jinak.
České osmě stačily ke zlatu jen dvě jízdy. „Vůbec jsme nepočítaly s tím, že bychom mohly vyhrát už v rozjížďce, takže jsme pak měly obrovskou radost, že postupujeme rovnou do finále. Tam jsme si jen řekly, že pojedeme co nejlépe a uvidíme. Trochu jsme doufaly, že by to mohlo cinknout, ale zlato? To nás vůbec nenapadlo,“ přiznává Adéla Truhlářová.
Češkám v boji o medaile přálo i počasí, sice foukal vítr, ale příznivý. „Můžeme děkovat podmínkám. Foukalo ze správné strany. Povítr nám vyhovuje,“ vypráví Michaela Kidová, druhá ze zlatých olomouckých veslařek.
Kulisy byly připravené a Češky začaly věřit, že by to mohl být jejich den. Jen vítr však k medaili nikoho nedožene a na startu byly i největší favoritky z Německa. Po velkém boji zvítězila česká loď o 48 setin.
„Upřímně, ani si průběh závodu nepamatuji. Jen start a pak až moment, kdy vidím, že jsme před Němkami, do cíle už zbývá jen kousek a nemůžeme to pustit,“ směje se Truhlářová. „Naše zbraň byla vzájemná důvěra, že nám to pojede a nepustíme to,“ líčí Kidová.
S mistry Evropy se nikdo nemazlí
Od párové čtyřky se v Rotterdamu úspěch čekal, vždyť jen o měsíc dříve vyhrála i mistrovství Evropy v litevském Trakai.
„Tehdy jsem si závod užil snad nejvíc, jeli jsme na krev, do maxima. Celý závod jsme byli s Němci do půl vteřiny od sebe, tahali jsme se o metry. Když už jsme se dostávali do poslední fáze závodu, tak jsme pořád viděli, jak Němci nastupují a nevzdají to až do konce. Byli jsme dohnáni udělat úplné maximum a nechat tam všechno. Nakonec jsme měli štěstí a podařilo se nám vyhrát asi o tři desetiny, což je kousek, metr a půl nebo dva. Měli jsme určitě i štěstí, ale byl to parádní zážitek. A vítězství jsem oslavoval o to víc, že jsme vyhráli o takový kousek a věděli jsme, co všechno jsme pro to museli udělat,“ vzpomíná Eduard Bezděk.
Žádnou hladkou cestu do finále ale úřadující mistři Evropy v Rotterdamu neměli. Párová čtyřka, kterou tvoří ještě Jan Cincibuch, Jan Fleissner a Jan Zavadil, postupovala ze druhých míst - ve čtvrtfinále nestačila na Němce a v semifinále na americkou loď.
„Věděli jsme, že to nebude jednoduché a všechno začíná znovu. Naše výhoda byla, že jsme zůstávali psychicky silní. V každé jízdě jsme chtěli vyhrát, ale ne za každou cenu. Šampionát trvá pět dní, a když musíte jet na maximum, nechá to na vás nějaké stopy. S Němci ve čtvrtfinále jsme závodili patnáct set metrů a ještě pět set metrů před cílem jsme vedli o půl vteřiny. Věděli jsme, že by s námi šli do závěru jako na Evropě, a to by nám vzalo moc sil. Strok tedy rozhodl, že bude lepší, když je necháme předjet, přesto zůstaneme psychicky silní, protože budeme vědět, že s nimi dokážeme závodit. Tak se nám podařilo pošetřit co nejvíc sil a ukázat je ve finále. Myslím, že se nám to vyplatilo,“ líčí Bezděk.
Bezděkova lest a kouzelný centimetr
Večer před finále měl trenér Jan Navrátil návštěvu, sedmnáctiletý olomoucký závodník za ním přišel s neobvyklým nápadem. „Na veslech lze nastavit velikost odporu. Napadlo mě, že když si je trochu ztížíme a neřekneme to klukům, budeme veslovat stejnou frekvencí temp za minutu, ale nahrábneme si větší odpor a pojedeme rychleji,“ přiznává Bezděk.
„Když jsem ráno vynášel vesla a pokládal je na plato, kouknul jsem se a všiml si, že jsou o centimetr posunuté. Odjeli jsme s tím závod a vyhráli jsme. Když jsem se pak na to ptal kluků, tak každý z nich přiznal, že si toho všiml, ale nikdo to neřekl ostatním. Všichni jsme o tom tedy věděli, ale protože jsme si to neřekli, kouzlo fungovalo,“ usmívá se Bezděk.
I párové čtyřce ve finále pomohl vítr do zad. „Byl extrémní a vlny k tomu. Nám to vyhovovalo, protože jsme spíš menší a lehčí, takže nás hnal dopředu. Výhodu jsme v takovém technickém počasí měli i v tom, že jsme všichni šikovní skifaři. Už na kilometru jsme vedli o dvě a půl vteřiny a od té doby jsme si jen říkali, že to nesmíme pokazit. Dokázali jsme to ukousat a nic jsme nenechali náhodě,“ těšilo talentovaného veslaře.
Dlouhá cesta do lodi
Medaile z mistrovství světa je však až sladká tečka na konci, odměna za měsíce a roky tvrdé dřiny. Každý musí o své místo v lodi neustále bojovat.
„Posádky se vybírají každý rok. Nejdřív musím zajet kvalifikační závod na skifu a ten ukáže, jak na tom kdo je. Pokud bude někdo lepší, tak v párovce může sedět on. Nikdy tedy nic nemáte jisté. Určitě to bývá nepříjemné, ale zároveň je to věc, která tě žene dál. Strach o místo v lodi. Díky němu už pak ale jsi schopný konkurovat na mezinárodní úrovni,“ vysvětluje Bezděk.
Ani po úspěšné kvalifikaci na skifu ale nemusíte mít jisté místo do konce sezony. Pokud loď v tréninku jezdí rychleji v jiné sestavě bez vás, budete ji při závodech sledovat leda ze břehu.
„Na osmu jsme se zaměřovaly celé prázdniny. Příprava probíhá vždy v klubu trenérky, v našem případě tedy v Praze. Vždycky jsme tam jely na dva týdny na soustředění, pak na den domů a znovu do Prahy,“ vypráví osmnáctiletá Kidová.
Každý v lodi má svou roli, která se určuje podle toho, v jaké části sedí. Na zádi je strok, tedy veslovod, který udává všem ostatním tempo. Na opačné straně, na špici, je háček, jehož úkolem je loď usazovat, dávat jí rovnováhu. „Já jsem seděla v prostředku lodi, kde se hlavně tahá, tam je největší síla,“ prozradila Kidová. „A já kromě toho pomáhala i s rovnováhou lodi, protože jsem seděla nahoře,“ dodala Truhlářová.
„Na čtyřce je to docela podobné jako na osmě. Tempo udává strok, za ním je pozice číslo tři, to jsem já, která jednak odebírá tempo a přenáší ho do zbytku lodi a druhá role je tvořit motor s klukem, který je za vámi. Ten, kdo je na špici lodi, má roli techničtější, snaží se loď držet v rovnováze a co nejlíp ji odebrat. Pocitově je to jiné než na stroku,“ popisuje Bezděk.
Slunce, parta a milovaná dřina
Veslování nepatří mezi sporty, se kterými je potřeba začít v co nejútlejším věku. Většina dětí přichází v deseti letech, ale ani to není podmínkou výborného závodníka. Ostatně olympijská vítězka Mirka Knapková začínala až v devatenácti.
„Mě přivedl brácha ve dvanácti nebo třinácti letech. Hrál jsem fotbal, chvilku za Sigmu a pak za Nemilany, ale nelíbil se mi kolektiv, tak jsem skončil. Asi dva týdny nato se mě brácha zeptal, jestli nechci přijít na loděnici. Okamžitě mě to chytlo a od té doby jsem z ní nevyšel. Kolektiv u vody je parádní, a kdybych se tu necítil dobře, nebudu tu trávit tolik času,“ líčí hlavní klady Bezděk.
Michaelu Kidovou přivedl k veslování v devíti letech pradědeček. „Veslovala i moje babička a máma, takže jsem to měla dané,“ usmívá se.
Podobně se k veslům posadila i Adéla Truhlářová, po vzoru obou rodičů, přičemž její otec v klubu dodnes trénuje. „Nenutili mě. Sama jsem chtěla, a i když jsem dělala jiné sporty, věděla jsem, že veslovat budu a chci. Odmalička jsem s nimi jezdila na závody a líbila se mi atmosféra. Všichni se dobře bavili, u vody je přátelské prostředí a v létě jste na sluníčku,“ vysvětluje.
Díky dobré partě se lépe snáší tvrdé tréninkové dávky v lodi i na suchu. „Dřina je obrovská, ale je to i jedna z věcí, která nás u toho sportu drží. Když šestkrát týdně dvě a půl hodiny trénujete, a pak se vám to vrátí, máte z vítězství neskutečnou radost. Víte, čím vším jste si musel projít a jaké akce se spolužáky oželet, ale vidíte, že se vám to vyplácí. O to krásnější je to pocit. Dřina je důvod, proč sem chodím,“ přiznává Eduard Bezděk.
