Martina Navrátilová udělala přesně to, co říkala: "Chtěla jsem dát lidem odvahu, aby žili svůj život naplno a věk je neomezoval. A aby šli za svými sny, ať už jsou jakékoliv.“
Pouhé její jméno bylo kdysi v Československu symbolem odporu proti totalitnímu režimu.
Sama se stala vůdčí osobností boje amerických gayů a lesbiček za společenské uznání. Mnohokrát narazila, než po letech marných nadějí našla podporu i u takových gigantů, jako je firma VISA.
Uspěla také navíc v boji za emancipaci na tenisových dvorcích, kde ženy dostávaly výrazně nižší prémie.
Rodačka z Řevnic odvahu nikdy nepostrádala. "Nebojsa“ říkali malé Martině. Neměla strach v noci u hřbitova ani před hlídačem u třešňovky. Jen zubař ji děsil, to ano. Když jí chtěl vrtat kaz, prokousla mu prst.
Před maturitou našla sílu i k emigraci. "Obávala jsem se, že už nikdy neuvidím své rodiče. Ale neměla jsem strach z toho, co dělám. Strach vám nic nevyhraje. Strach vás neinspiruje. Se strachem nedokážete nic,“ vzpomíná.
|
Seriál MF DNES: Nejvlivnější ženy světa |
Neměla ho, ani když později ve Spojených státech zvěstovala: Jsem homosexuál. Dělala to s vědomím, že v konzervativní Americe tak přichází o miliony dolarů z reklamních smluv.
Často bezhlavě se vrhala do zdánlivě ztracených bitev s nejmocnějšími muži planety. "Máme prezidenta, který si myslí, že je kovboj,“ řekla o Georgi Bushovi a vyzvala jej: "Ukončete válku v Iráku! A těch 80 miliard dolarů, co nás tahle válka ročně stojí, dejte na vzdělání nebo na léky v Africe.
Proti malárii by tam stačilo jednoduché ošetření a léky, ale oni na ně nemají.“ Bush jí vzkázal, aby se raději vrátila do Čech.
Letos při turnaji Prague Open zase kritizovala Václava Klause za jeho postoj k registrovanému partnerství. "Snad mě teď nevykážou na Sibiř,“ vtipkovala.
Australskému premiérovi Johnu Howardovi poslala dopis, v němž si stěžovala na kruté praktiky chovatelů ovcí. Zajímala se o vysloužilé slepice, krávy a koně, na kterých byly prováděny výzkumy, horovala proti oděvům z pravých kožešin. Sama má doma přes třicet psů, z nichž mnohé přivedla z útulků. "Nenašli jsme pro ně nový domov, tak jsme si je nechali.“
Když v roce 1978 poprvé triumfovala ve Wimbledonu, od britského reportéra dostala otázku: Co vaše jméno znamená v češtině? "Znamená návraty. Ta, která se vrací,“ odpověděla. "Ale v tenise, stejně jako v životě, se člověk vracet nemůže. A i když se vrátí, musí vědět, že stejně dvakrát nevstoupí do téže řeky. V tenise i v životě se musí pořád kupředu.“
Možná největší odvahu potřebovala, aby od tenisu odešla. Poprvé to zkusila v roce 1995. "Byla jsem tehdy líná. Říkala jsem si, že když do konce života neudeřím do balonu, budu šťastná.“ Nebyla. Zůstala stranou jen pět let, než se vrátila alespoň do čtyřher.
Oslava: dvě piva z kelímku
Na letošním turnaji US Open korunovala své dílo triumfem ve smíšené čtyřhře, svým 59. grandslamovým titulem. "Jsem stejně stará jako matky ostatních hráček, ale v benči vzepřu víc než většina soupeřek. Fyzicky bych vydržela na kurtu dalších pět let. Jenže už nechci. Je čas pohnout se jinam,“ odhodlaně pronesla.
Novinářům, kteří pochybovali, zdůraznila: "Napište, že Navrátilová definitivně končí. Neplatí žádné údajně, asi, patrně.“ Ten den měla plné právo na nostalgii či sentimentalitu.
"Kdepak, na to nebyl čas,“ vypráví. "Teprve o půl třetí v noci jsem se po zápase dostala z dopingové zkoušky. Dala jsem si dvě piva z papírového kelímku. To byla má oslava.
Pak jsem odjela na Manhattan a ve čtyři ráno volala z hotelu mámě do Řevnic.“
Být první? Politická chyba!
Právě v Řevnicích vše začalo. Tam, kde jí táta vyprávěl pohádky o ústředním topení, kde utíkala k Berounce na turbínu, kde patřila do hokejové party a chodila ostříhaná jako kluk. "Neumí kotoul,“ napsala jí učitelka do žákovské knížky.
"Když já nevím, co je to kotoul,“ řekla rodičům – a předvedla jim kotrmelec.
S velkou raketou dohertkou po babičce se učila tenis. Na omítce v obýváku měli skvrny od balonů, jak tam v zimě mlátila do zdi.
Když jí bylo osm let, nastupovala v soutěži družstev proti o šest let starším dívkám – a neprohrála ani zápas. V deseti si napsala do rubriky předsevzetí: vyhrát Wimbledon.
"Vždy měla buldočí víru vyhrát. Vyhrát, vyhrát, vyhrát!“ vzpomínal její nevlastní otec Miroslav.
První grandslamový titul získala v Paříži ve smíšené čtyřhře. "V jakém roce to bylo? ’74, nebo ’73?“ tápe nyní v paměti. "Mým partnerem byl Ivan Molina, ale původně jsem měla hrát s Patem Jornejem.
Jenže československá federace mi to zakázala, protože Jornejo byl z Chile. Tak jsem si vybrala někoho jiného a vyhráli jsme taky. Už ani nevím, proti komu.“ V Orlandu 1974 poprvé zvítězila i na turnaji světového okruhu ve dvouhře. "Dostávala jsem jen 17 dolarů diet. A všechny prémie odevzdávala doma na svazu,“ připomíná.
Přesto jí komunistické špičky brzy přiřkly razítko "nežádoucí“.
Na ČSTV tehdy kdosi prohlásil: "Tenis je buržoazní sport a jako takový není žádoucno ho mezi veřejností příliš propagovat. Mít nejlepší hráčku na světě by bylo přímo politickou chybou.“ Rozhodli se proto zamezit Navrátilové v rozletu. Pochopila, že musí pryč.
"Jen utajované sympatie umlčovaných vlastenců ji provázely do emigrace – s toužebným přáním, aby dobyla svět navzdory všem bezcitným mocipánům. A stalo se, dokázala to!“ napsal později spisovatel Vladimír Škutina.
Bohužel, v její rodné vlasti se o úspěchu veřejně nemluvilo. Redaktor sportovních zpráv státní televize 4. července 1978 řekl: "Ve Wimbledonu jsou už známy všechny čtyři semifinalistky. Jsou to Evertová, Wadeová a Cawleyová.“ O Navrátilové ani slovo. Pak přestali mluvit o ženském turnaji vůbec.
Její vítězné finále s Chris Evertovou přenášelo 82 stanic z pěti kontinentů. Ale rodiče museli ke známým do Plzně, aby ho viděli alespoň na německé ARD.
Dostane slevy pro důchodce
Wimbledon ovládla celkem devětkrát; víckrát než kdokoli jiný. Díky prémiím, které vydělala, si koupila i ranč v coloradském Aspenu. Bydlela v rezidenci hodné králů, u potoka s vydrami, v sousedství Kevina Costnera.
"Ale ten dům byl pro mě zbytečně velký,“ vzpomíná. Prodala ho v přepočtu za 200 milionů korun a na přání přítelkyně se stěhovala na Floridu, ráje amerických důchodců.
Již brzy, ke svým kulatým narozeninám, obdrží Navrátilová také dopis od AARP, Americké asociace důchodců. "Mohu se stát členem, když je mi padesát. Dostávám pak slevy v hotelích i jinde,“ vysvětluje.
Její tenisová kariéra je minulostí. Co si přeje, aby si z ní lidé zapamatovali? "Mé tělo, které tak dlouho pracovalo. Mé nadšení, které jsem vnesla do sportu. To, jak mě limitovala malá výška, a přece jsem byla nejlepší na světě. I to, že jsem za každých okolností mluvila pravdu.“ Milovala perfektně zahrané míče do rohu kurtu, mimo dosah soupeřky.
Milovala všechno, co dělala.
"Ale jsem ráda, že už to nemusím dělat. Odcházím ze své vlastní vůle a s vítězstvím, proto to je pohádkový konec. A teď budu milovat něco jiného,“ naplánovala si.
Dávno předtím se stala univerzální ženou. Jezdila na snowboardu, absolvovala pilotní kurz, potápěla se, cvičila jógu, psala detektivky, malovala, truhlařila, podnikala fotografické expedice do Afriky. Co ji osloví teď? "Nechám se překvapit. A kdyby vás zajímalo, co dělám, klikněte si někdy na martinanavratilova.com. Tam to bude,“ řekla s leskem v očích. Odrážela se v nich nedočkavost.
Martina Navrátilová - život v datech18. října 1956 – narodila se v Praze |
