Téměř denně Korda hraje v hale pražské Sparty. Už zase žije tenisem. "Ale Petře! Tohle přece nemůžeš," křičí po zkaženém míči. "Jóóó," jde vzápětí po nádherném prohozu do oslavného záklonu. Nevypadá na dvaatřicet.
"Na to, jak krátce se připravuju, se cítím neskutečně dobře," pochvaluje si. "Chodím do posilovny, což jsem dřív nedělal. A baví mě to. Přibral jsem dokonce tři kila. Honza Železný mi poskytl cviky na rameno a díky nim dám denně dvě stě servisů," pochvaluje si.
Korda je sám sobě manažerem. Z Německa mu od Völkla přišlo šest raket s vlastním podpisem. Čeká na tenisky z Ameriky a speciální ortopedické vložky. Mezitím volá na celnici, kde se zatoulalo oblečení z Itálie.
Na příští úterý si pro sebe objednal osmdesát vstupenek, čtvrtinu kapacity průhonické haly. "Třeba hraju naposledy. Proto chci, aby se tam vešli všichni, na kterých mi záleží," vysvětluje.
Možná Korda nastoupí i do čtyřhry s dávným partnerem Cyrilem Sukem. "Musí ale mít natrénováno. Potřebuju vedle sebe tahouna," vzkazuje Sukovi. Mezitím sveřepě buší do míčů. Z půltuctu raket už jedna ubyla. "Nějak mi vypadla z ruky," vyhýbá se Korda s úsměvem pojmenování činu. A dodává: "To je dobré znamení, že mi o něco jde."
Tělo prý Kordu nebolí, ale unavené někdy je. "Potřeboval bych ještě měsíc času, abych byl úplně spokojen," přeje si a velké plány na turnaj si nedělá. "Spíš nepočítám s tím, že bych první kolo vyhrál. Třeba ani nedám servis, jak bude pracovat psychika," myslí si. "Mým vítězstvím ale bude už první krok, který na kurtu udělám."
