Musí chodit do nemocnice na protialergické vakcíny, žije starostmi o šestiletá dvojčata a připravuje se na květnové narození dalšího potomka. Trénuje, ačkoliv někdy postrádá chuť.
A příští víkend mu sedmibojem v estonském Tallinnu začne sezona. Bude to první závod od loňského mistrovství Evropy v desetiboji, který v srpnu nedokončil.
Proč vám jde tak těžko se usmát?
Není to zas tak náročné. Jen mám hektický den. Na úsměv není moc času. Ráno jsem trénoval, musím na ošetřovnu a pak pro brejle pro holky. Začaly si stěžovat, že blbě vidí na televizi.
Ve středu jste závodil v Jablonci a běhal jste pomalu, děje se něco?
Jeden den se cítím jako zamlada a pak dva dny jenom koukám, abych si něco neudělal. V pondělí jsem se cítil dobře. Pak v závodech vlezu do bloků a jsem jako gumový panák.
Není ve třiceti trochu brzy mluvit o tom, jak bývalo zamlada?
Já myslím zamlada sportovně. Někdy se ráno probudím, nebolí mě kotníky a na trénink se těším. Ale už jsem taky trenérovi řekl, že se mi na trénink nechce.
Co on na to?
Začal mi kázat, že je to začátek konce. Říkal jsem: Trenére, já se omlouvám, ale zapomněl jsem, že vy jste jediný člověk na světě, kterému se chce do práce vždycky.
Je pro vás trénování někdy víc prací než radostí?
Jednou za čtrnáct dní určitě. Probudím se zničený, od rána mě bolí nohy, to je opravdu příšerné se dobelhat na stadion. Nejsem starý věkem, ale tím svým funkčním obdobím. Už jsem v tom kolotoči dlouho. Hledat nové podněty bývá někdy náročné.
Je to tak těžké i po minulé sezoně, která se vám nepovedla?
Ta sezona je zapomenutá. Na jaře mě sejmuly ty moje alergické problémy. A já jako správný uvědomělý sportovec, místo abych se na to vyflákl, bušil jsem do toho dál. Takže jsem se prostě utavil. Bylo to takové to chtění. To kdyby mi někdo vyoperoval, to by byla pohoda!
Jaký jste po loňském mistrovství Evropy, kde jste neskočil základ v tyči, byl? Naštvaný? Lítostivý? Rezignovaný?
Lituju, že jsem tam jel. V tomhle věku už se nedá spoléhat na náhodu. Ale poměrně rychle jsem se z toho oklepal. Přestal jsem na sportování myslet. Dal jsem si dva měsíce pauzu. Cítil jsem se bezvadně.
A už to neplatí?
Na podzim jsem začal pomalinku trénovat a všechno bylo v pořádku. Ale jak jsem začal dělat náročnější tréninky, drnčely mně kotníky.
Jak se to projevuje?
Někdy je to tragédie. Kosti jsou asi omlácené, vazy unavené. Je to bolest nebolest. Ono to drnčí. Jako když se bouchnete do brňavky, tak takový pocit já mám z těch kotníků.
A jak s tím běháte?
Abyste se rozběhl, musíte se hrozně soustředit a tyhle problémy vytěsnit z podvědomí. S nižší intenzitou jsem schopný střihat hodiny denně, ale s tou větší je to složitější.
A pro závod v Tallinnu příští víkend vám to vadit nebude?
Potřebuju se trefit do dvou dobrých dnů. Jdu do toho s tím, že to bude pro mě nominační závod na mistrovství světa. Nebudu tam nijak významně riskovat. Spočítám si to na něco přes 6000 bodů, to by mělo stačit.
Jak se závod blíží, ožívá zájem veřejnosti o vás. Ale vy jste od loňského léta pozornost moc nevyhledával, proč?
Jednak není zájem ze stran médií, to je to zásadní. Nemám potřebu pořádat tiskovky, když bych neměl co povědět. Musím říct, že mi to nechybí. Až když se všichni dozvěděli, že čekáme třetí dítě, najednou jsem měl deset telefonátů.
Jak zvládáte trénink a přípravu na příchod dalšího dítěte, které se má narodit koncem května?
Přípravy jsou zatím veškeré žádné. Neznáme pohlaví miminka. Žádná křeč. Nejsme rodiče, kteří musí mít už při porodu všechnu výbavu.
Před šesti lety se vám v podobném termínu narodila dvojčata a pak jste vyhrál mistrovství světa v desetiboji. Povzbuzuje vás taková myšlenka?
Tehdy jsem ale byl o šest let mladší. Teď stojím o účast na halovém mistrovství světa v sedmiboji. Dal jsem tomu nějaký úsek svého života. Hodnoty se ale postupem času trochu mění.
