Gentleman se zrzavým plnovousem miloval kriket, v tomhle sportu vynikal odmalička. Už na škole dělal týmového kapitána. Když měl přece jen čas na něco jiného, byl to spíš fotbal.
Ale teď si řekl: "Proč ne?" Přesně podle instrukcí si sbalil své boty a raketu, přihlásil se. Aspoň, že míčky shánět nemusel. Ty pořadatelé zajistili. Zaplatil tedy požadovanou guineu a stejně jako jeho 21 dalších soupeřů svižně prošel ke hřišti kolem cedule s přísným nápisem: "V přítomnosti dam laskavě žádáme pány, aby nehráli v trikotech s krátkými rukávy." Jen pár dnů poté se stal prvním šampionem tenisového Wimbledonu.
Slavné příběhy z tenisového WimbledonuDnes, 1. díl: Spencer Gore |
Dávno před tím, než se z turnaje stal sportovní symbol a událost ostře sledovaná celým světem, zdolal ve finále Williama Marshalla 6:1, 6:2, 6:4. Vyneslo mu to 12 guinejí a krásný stříbrný pohár.
Čekali byste, že po takovém triumfu bude obíhat kurt v euforii jako dnešní vítězové? Líbat pohár a ležící na zemi plakat? Pak byste byli překvapeni.
I když Goreovi tleskalo 200 přítomných diváků jakožto hrdinovi této velkolepé "zahradní party", tenhle vášnivý hráč kriketu podle listu The Independent jen poněkud stroze prohlásil: "Myslím, že tenis hraný na trávě je příliš nudný na to, aby se dlouhodobě uchytil."
Přesto se přihlásil i za rok. To už však ve finále podlehl cejlonskému pěstiteli kávy Franku Hadowovi, který Gorea překvapil nevídaným vynálezem: lobem.
Jakápak nuda. I na trávě se dá hrát pestře.
Však se 132 let po Goreově přesvědčivém vítězství na londýnskou trávu těší celý svět. Pokud tady chcete vyhrát, nestačí zalovit v novinových inzerátech. Musíte být dobrý. Zatraceně dobrý. A většinou ani to nestačí.
