Jeho otec se stal v roce 1970 mistrem světa. On na titul šampiona nedosáhl, nyní však míří vzhůru se svými svěřenci. V nové roli už má za sebou vstup do sezony a s prvními výsledky Miroslava Dvořáka a mladého Tomáše Portyka může být spokojený.
„Hlavně Mirkovi vyšel začátek třetím místem na Světovém poháru v Kuusamu parádně, pořád je ale na čem pracovat,“ má Ladislav Rygl jasno.
Jak se cítíte v nové roli?
Docela dobře, ani nejsem tak strašně nervozní jako když jsem byl závodník. Jsem rád za výsledky Mirka a Tomáše, Petrovi Kutalovi chybí jen málo. Po prvních dvou štacích Světového poháru se ukazuje, že naše snažení někam spěje.
Ladislav Rygl - Ladislav Rygl při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES v dějišti MS 2005 v klasickém lyžování v Obersdorfu.
Co vás napadlo, když jste na jaře dostal nabídku na post trenéra reprezentace?
Že se na úseku severské kombinace lyžařského svazu asi zbláznili, vůbec jsem to nečekal. Všichni navíc vědí, že mě v roce 2006 vyhodili z Dukly. Nerozešli jsme se v nejlepším, i proto jsem tomu nevěřil. Až když mi to řekl asi třetí člověk, začal jsem zjišťovat, jestli to náhodou není pravda.
Vzal jste si nějaký čas na rozmyšlenou?
Pár dní, ale moc jsem to nezvažoval. Taková nabídka vám přistane na stole třeba jednou za život - kdybych do toho nešel, třeba bych si to pak vyčítal až do smrti. Jsem rád, že můžu klukům předávat zkušenosti, které jsem jako závodník nasbíral.
Vybavila se vám přitom také vzpomínka na rok 2006 a na ukončení kariéry?
Jasně. Není dvakrát příjemné, když vás vyhodí od práce, kterou děláte rád, ještě mi nebylo třicet. Já sport navíc jako práci nebral, to se musí dělat srdcem. Zapomenout nemůžu, vyhodili mě po sedmnáctém místě na olympiádě v Turíně.
Jak jste se potom živil?
Dělal jsem všechno možné od zedničiny přes prodávání skleniček. Vlastně jsem byl obchodním zástupcem soukromníka, který je prodává. Rozvážel jsem je dodávkou, jezdil s vysokozdvižným vozíkem. Ale taky jsem tři roky trénoval běžce ve sportovním centru mládeže ve Vrchlabí a k tomu si dodělal trenéřinu. Proto jsem teď nešel do úplně nové vody.
Jaký byl přechod z tranzitu, ve kterém jste jezdili po závodech, do podobné dodávky, kterou jste rozvážel skleničky?
Nebyl tak bolestivý, člověk se musí pořád něco učit. Ne vždy to bylo příjemné, ale hodnotím to pozitivně. Už umím porovnat život sportovní a život a normálního člověka.
Jak vlastně svoji novou roli berete - jako výzvu?
Ano, je to velká výzva. A zase se pohybuji v okruhu lidí, se kterými jsem závodil nebo je potkával.
I těch, kteří se před lety podepsali na vašem odchodu?
Taky.
Chcete dokázat také jim, že můžete být dobrý trenér?
Snad, i když to tak neberu. Teď musí ukázat, co umí, hlavně moji svěřenci. I když, pravda, na tom můžu mít maličký podíl.
S jakými cíli jste se tedy nového postu ujal?
Samozřejmě chci, aby kluci měli co nejlepší výsledky. Znám je dobře, s Mírou Dvořákem jsem ještě závodil a vím, jak úžasnou má fyzičku. S Tomášem Portykem jsem nezávodil, je mu osmnáct, ale znám jeho rodiče a vím, co všechno pro severskou kombinaci dělá. A Petr Kutal výborně skákal v dorostencích. Kluci mají na víc, než do letoška předváděli.
Na co jste se soustředili v přípravě?
Na rychlost a výbušnost, protože závody se často rozhodují v koncovkách. A u Mirka Dvořáka jsme s mým asistentem Vláďou Šmídem pracovali na zlepšení skoku. Po horším skoku totiž míval problém dostat se do závodu. Slýchal jsem, že už je na to starý, ale v sedmadvaceti přece není pozdě. A už dokazuje, jak se ve skocích zlepšil, což je prima.
Můžete už hovořit o tom, co je na práci trenéra reprezentace nejtěžší?
Přesvědčovat kluky nahoře na můstku. Fouká tam, oni mrznou a přitom se mají soustředit na to, co jim říkám. Pořád se do toho umím vžít. Může se zdát zvláštní je v takových podmínkách do něčeho nutit, jenže trenér se na to ohlížet nesmí. Ještě jsem se ale nestal s tím, že by odmlouvali.
