A to se také stalo.
Srbský tenista líbal antuku, pak řval v opojení z vítězství. Když ve finále v Monte Carlu zdolal Rafaela Nadala, dobyl už 37. titul kariéry. Jenže tohle nebylo ledajaké vítězství.
V tuhle výhru ani světová jednička nedoufala.
"Mám hrát? Nemám hrát?" Od chvíle, kdy si před dvěma týdny v daviscupovém čtvrtfinále proti USA zvrtnul kotník, řešil Djokovič složité dilema. Riskovat zdraví, nebo vynechat velký podnik Masters v Monte Carlu?
Nakonec riskoval a... "Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělal," pochválil se. "Každý, kdo viděl můj výraz po výhře, musel pochopit, že to pro mě bylo hodně emotivní. Už proto, že tady bydlím, ale i proto, čím jsem si v posledních dvou týdnech prošel."
Start turnaje měl trochu rozpačitý. Proti Južnému i Monakovi se zachraňoval až ve třetím setu. Ale pak už vládl neohroženě. Ve čtvrtfinále vyřídil Nieminena, v semifinále smetl Fogniniho, přemožitele Berdycha. A finále?
To málem skončilo debaklem. V prvním setu Djokovič sahal po "kanáru", na promočeném povrchu se svou defenzivní hrou vládl. "Prvních šest her bylo neuvěřitelných. To byl nejlepší tenis, jaký na antuce umím předvést," rozplýval se Djokovič.
Nadal se ale rozehrál, začal Srba ještě více tlačit a v druhém setu získal dva brejky. Za stavu 6:5 dokonce podával na zisk sady, jenže Djokovič se opět zvedl a pak duel jasně ovládl v tie-breaku.
Ukončil tím úctyhodnou sérii 46 Nadalových výher v Monte Carlu. "Díky, Rafo, že jsi mě tu nechal jednou vyhrát," říkal pak Djokovič. "Není to tragédie," opáčil Nadal. "Soupeř byl lepší."
Pravda, ani Nadal nemá moc důvodů smutnit. Po dlouhé léčbě zranění mu zatím comeback vychází skvěle: dvakrát došel do finále, třikrát slavil titul, má bilanci 21 výher a 2 porážky. "Ve druhém setu jsem v několika chvílích cítil, že jsem hrál svůj nejlepší tenis v týdnu. V těch momentech jsem od Djokoviče nebyl daleko."
Prohra s arcirivalem v Nadalově antukovém království přesto musela trochu zamrzet...
