O tom, že existuje nějaký nohejbal, si přečetl na internetu. Dal dohromady pár přátel, projeli několik videí na YouTube, asi čtyři měsíce trénovali.
A v Brně už Kanaďané nastoupili na mistrovství světa. „Když skončíme v první desítce, budeme šťastní,“ svěřil se Jocelyn Roy, sympaťák s desítkou na zádech a charakteristickým javorovým listem na boku.
Víkendový programMS v nohejbalu Sobota Neděle |
O kousek dál se na kurtu snaží Američané. Člověk by je od pohledu tipoval spíš na partičku hrající pro žízeň na chatě – skupinku padesátníků doplňují dva teenageři.
Se světovými šampionáty už však má tahle ekipa (tedy její starší část) bohaté zkušenosti. „Když jsme v roce 2000 přijeli poprvé, mysleli jsme, že možná budeme mít na medaili. Ale až tady jsme poprvé viděli kraťas,“ popisuje kapitán Martin Bohaty. „Zní to srandovně, ale je to tak. Od té doby jsme se hodně zlepšili, ale naší hlavní motivací je, že máme rádi nohejbal.“
Ten na svém vrcholném turnaji, který od pátku do neděle obsadil brněnské haly ve Vodově ulici, přináší kromě poutavých bitev také výše zmíněné úsměvné příběhy.
Nebo ty smutné: africké týmy Kamerunu a Mali, které měly být zpestřením šampionátu, do Brna vůbec nedorazily. „Kamerunci nedostali víza, u Malijců přesný důvod neznáme. Signály, že nepřijedou, jsme dostali až ve čtvrtek, kdy se neukázali na letišti v Paříži, kde měli přestupovat,“ informuje koordinátor mistrovství Jiří Sládek.
Prokletí jednoho dopadu
Nakonec se tak v Brně představilo 19 reprezentací. A některé z nich se praly spíš s tím, aby míč dostaly přes síť, než aby se pokoušely „utlouct“ soupeře razantními smeči. „Problém je v tom, že hra na jeden dopad je pro ně příliš těžká,“ zmiňuje trenér českého národního týmu Petr Gulda mezinárodní pravidla. Ta se před lety zavedla, aby podkopala českou dominanci. „Při hře na dva dopady, na které se u nás hraje, bychom všechny soupeře rozbili. Na jeden je to i pro nás náročné, takže ostatní cítí šanci,“ líčí Gulda.
Ukrajinci (v modrém) učinili velký pokrok, což dokazuje i razantní útok v duelu proti Rakušanům.
Jenže daní za tuhle naději je tak vysoká technická náročnost, že nohejbalově slabší země mají co dělat, aby míč vůbec udržely ve hře. „Někteří si nedají říct, že musí začít u tří dopadů, aby se nohejbal pořádně naučili, a pak teprve přejít na dva a na jeden dopad. Zbytečně si to ztěžují,“ podotýká Gulda.
Přesto je určitý progres ve světě znát. „Ukrajinci před pár lety nepřekopli síť a teď hrají celkem dobře. Francouzi to taky neuměli a teď už trápí i nás,“ oznamuje Gulda.
Stále sice platí, že hlavními favority jsou Češi a Slováci, ale už se musí počítat také se zmíněnými Francouzi, Rumuny či Švýcary. „A obrovský pokrok udělali Korejci, kteří vycházejí ze své hry jokgu a s balonem umí neskutečné věci. Pro mě jsou černý kůň, který může potrápit všechny včetně nás,“ upozorňuje český trenér.
Jako velmoc jsme zodpovědní i za ostatní, říká český kouč
Ostatní celky jsou více či méně do počtu, i proto pro ně byla připravena kvalifikace. A v ní byly k vidění souboje, které svou úrovní připomínaly české vesnické turnaje. „Ale když Kanada ve 30. letech učila svět hrát hokej, bylo to podobné. Proto všem říkám, že jako velmoc, která nohejbal vymyslela, jsme zodpovědní za to, abychom jej naučili i další. Pojďme ho rozvíjet a za pár let to může vypadat jinak,“ nabádá Gulda.
Zprávy hovoří o zhruba padesátce zemí, ve kterých se nohejbal v nějaké podobě hraje. Třeba v USA jej udržují naživu emigranti z Česka, Slovenska a Rumunska.
„Je to klasický český sport, tak se jej snažíme zachovat i v Americe,“ přibližuje 54letý Bohaty stále výbornou češtinou. „Ale je to trošku na úpadku. Některé naše děti mají zájem, jiné ne. Z místních občas někdo přijde a zkusí to s námi, ale děti na nohejbal nedají, protože v něm nejsou peníze.“
Sám Bohaty žije v San Diegu na západním pobřeží, další nadšenci jsou v Chicagu či na východní straně. Celkově se počet nohejbalistů v USA pohybuje v desítkách. „Všechno si platíme sami, je to hlavně o chuti hrát. Máme nějaké soutěže, ze kterých vybíráme ty nejlepší, ale záleží pak i na tom, kdo může na mistrovství jet. A také máme plno výborných hráčů, kteří nemají americké občanství.“
Zrovna Američané patří mezi nohejbalovými „trpaslíky“ k těm lepším, v Brně se do hlavní soutěže dostali jejich zástupci v jednotlivcích, dvojicích i trojicích. Jinde jsou teprve na začátku cesty. „Ale některé země mají velký potenciál, protože se nohejbalu věnují jako doplňkovému sportu pod křídly fotbalového svazu. To je třeba případ Ruska a Itálie,“ podotýká Sládek.
Než však budou moct podobní zelenáči seriózně vyzvat Česko, bude to ještě trvat. „Učíme se a zároveň nás to baví. Čechy nebo Slováky neporazíme, ale rádi bychom proti nim jednou uhráli třeba tři míče za set,“ usměje se Kanaďan Roy.
