"Je mi z toho smutno," řekl Stanislav Žídek, trenér mistra republiky Lukáše Rakowského. Ten sice také upadl, ale zvládl pět trojitých skoků, ono penzum, kdy břehy evropského krasobruslení jsou jakžtakž v dohledu.
Rakowski jako jediný muž pojede na mistrovství Evropy.Loni tam byl třiadvacátý.
Proniknout výš vyžaduje předvést i čtverný skok. Na domácím ledu je to čirá fantazie. Ten nezrotuje nikdo.Kdy nastane čas, až po Petru Barnovi, mistru Evropy z roku 1992, skočí druhý Čech čtverný skok? "Tak za dva roky možná," uvažuje Rakowského trenér Žídek. "Není na to čas, když je dobrý den, je Lukáš na ledě půldruhé hodiny. Potřeboval by čtyři." Za trénink absolvuje Rakowski třicet čtyřicet pokusů o trojitý skok, z poloviny uspěje. O čtverný se dosud nepokouší.
Na krasobruslařský Everest se neodvažuje nikdo. V době, kdy krasobruslaři vymírají, je to vzhledem k minimálnímu počtu výrazných talentů spíše sen. Když ještě závodil Barnův trenér František Pechar, účastnilo se mistrovství tehdejšího Československa na počátku sedmdesátých let přes dvě desítky závodníků.
"Bylo nás jeden rok čtyřiadvacet, to je dnes nepředstavitelné," vzpomíná Pechar. Jako mnohé sporty utržilo i krasobruslení téměř smrtelnou ránu rozpadem systému tréninkových středisek mládeže. "Kulovaná byla posledním jeho výdobytkem," připomíná Pechar svou svěřenkyni, umisťující se na pomezí desátého místa v Evropě.
Ale nedošel snad dech i samému slovutnému trenérovi Barny a Kulované? "Zastavil jsem si ho sám," prohlašuje odevzdaně. "Pokud nemáte zázemí, abyste přebíral lidi vychované systémem, podaří se vychovat výborného krasobruslaře jednou dvakrát za život." Většině českých trenérů ovšem nikdy.
