O něčem takovém sní určitě spousta mužů: Aleš Kodat je s nejlepší českou tenistkou a navrch blonďatou osmnáctiletou krasavicí Nicole Vaidišovou den co den. Tento týden zrovna na slavném turnaji ve Wimbledonu.
Ale u něj je to něco jiného. Kodat je jejím nevlastním otcem. A taky jejím tenisovým trenérem. Mužem, který do velké míry stojí za Nicoliným sportovním úspěchem.
Vaidišová je v současnosti desátou nejlepší hráčkou světa. Nebojí se otevřeně říct, že jednou chce být absolutní jedničkou. Nezní to už nijak nafoukaně. Ani přehnaně. Také díky němu.
"Jsem mu ohromně vděčná za všechno, co pro mě dělá," říká Vaidišová, která patří na slavných zahraničních turnajích k nejobletovanějším hráčkám a nejžádanějším reklamním objektům.
Trenéra jí Kodat začal dělat, když jí bylo osm. Zanedlouho převzal i roli jejího nevlastního tatínka. "Jestli bylo těžké získat si tenkrát její důvěru? Moc mi v tom pomohl právě tenis," vzpomínal Aleš Kodat ve Wimbledonu.
Nedávno se provalilo, že Nicole chodí s rakouským tenistou Jürgenem Melzerem. Radí jí kouč-rodič, co se týká kluků?
Když bude mít potřebu něco řešit, chtít pomoci, jsem ready předat jí své zkušenosti. U holek je puberta jinačí než u kluků. O děvče se člověk víc bojí. To je jasná věc.
Vzal jste si ji tedy někdy stranou a říkal: Na tenhle typ kluků si dávej pozor?
Takhle ne, ale když byla někdy v nesnázích, tak to člověk samozřejmě poznal.
Už Nicole přivedla Melzera představit k rodinnému stolu?
(smích) Ne, to se ještě nestalo. Ale nezlobte se. Vím, že by nechtěla, abych o tomhle blíž mluvil.
Vychováváte ji od osmi let, jak to tehdy tedy bylo?
Já jsem chtěl trénovat s ní, ona chtěla trénovat se mnou. Trávili jsme na turnajích všechen čas dohromady. Pak to vyplynulo nějak automaticky.
Měl jste obavy, jestli si oba budete rozumět?
Ne, strach jsem neměl. A jako člověka jsem si ji oblíbil strašně rychle.
Bylo těžké si u té osmileté dívky získat i trenérský respekt?
Bylo. Ona je vůdčí osobnost. Už tehdy všechno ráda řídila, ve škole třeba celou třídu. To zkoušela zkraje i u mě. Museli jsme to odbourat dobrým slovem i silou. Plahočili jsme se třeba tři hodiny na kurtu a slyšela: "Dokud to neuděláš, nepůjdeme domů."
Ona už naznačila, že vás má raději než biologického otce...
...pozor, tohle nikdy netvrdila. Ona řekla, že za tátu má mě. A hotovo! (důrazně)
Nevlastní otec očima Vaidišové"Nejvíc si na něm vážím jeho trpělivosti. Vím, že i když mi to zrovna nejde, můžu mu věřit. Jsme naprosto rozdílné typy. On je ten klidnej, trpělivej, já jsem výbušná. On o všem nejdřív přemýšlí, já kolikrát něco v rychlosti plácnu. Myslím, že se ohromně doplňujeme, a proto spolu tak dobře vycházíme. Jasně, občas mě dožírá tím, že toho moc nenamluví. Ale to je maličkost. Známe se strašně dlouho, naše společné vzpomínky by vystačily na knížku. Jsem mu ohromně vděčná za všechno, co pro mě dělá.“ |
Dobře. Ale i tak: to je pro člověka hodně velký závazek, že?
No ježíšmarjá! Žili jsme v cizině. Byl jsem za ni odpovědný jako za hráčku stejně jako za člověka a cítím za ni stejnou odpovědnost jako za vlastního syna Tobiáše.
Znáte se s jejím biologickým otcem?
Jistě. Už z dřívějška. Na tom nic není. Ani jsme se na tohle téma spolu s ním nebavili, prostě taková situace nastala. To je všechno.
Kdy jste jí naposledy řekl, že jste na ni hrdý?
V Paříži při Roland Garros. Po prohraném utkání s Jankovičovou ve čtvrtfinále. Musel jsem jí vyseknout poklonu, že hrála dobře. Takticky chytře.
Jste typ chválícího táty, nebo spíš přísného?
Podle situace. Když vidím, že potřebuje popohnat, nijak se nežinýruju. Abych se bál být na ni přísnější? To ani náhodou.
A je těžší být přísný s tím, jak je starší?
Je. Však jsem na ni také přísný pořád míň a míň. Když byla malá, to jsem byl ras. Ten výkon jsem z ní nějak musel vymáčknout. Dneska je tak zodpovědná, že sama víc chce. Do mnoha věcí ji nemusím nutit. Už jí spíš chválím. To už musí být něco důležitého, abych jí to vytknul. Nejde o zákazy a příkazy.
Byl jste stejně nekompromisní i mimo tenisový kurt?
Samozřejmě. Byla vychovávána tak, aby z ní byl dobrý člověk.
Říká se, že pohlavek ve správnou chvíli neuškodí. Bylo to tak i u vás?
Ano, ale vždycky jsme se to snažili řešit spíš domluvou. A když to jinak nešlo, něco jsme jí zakázali. Třeba Večerníček.
Oplakala to pak?
Ani ne. Byla už jako malá dost tvrdá. Pro ni bylo tenkrát vážně nejbolestnější, když za nesplnění nějakých školních povinností nemohla jít hrát tenis. To byl pro ni největší trest. Chtěla pořád trénovat, aby jednou byla dobrá.
Myslíte, že Nicole je typ tvrďáka, který se za slzy stydí?
Možná. Prostě nechce být měkká.
Jinak by se do tenisové špičky nedostala?
Ale hvězda může být i citlivka. A pozor, sama Nicole je dost citlivá. U smutného filmu si normálně pobrečí. A třeba své malé bráchy úplně miluje. Vždycky se na ně hrozně těší, stará se o ně. A že je pak na kurtě nelítostná soupeřka? To je přece oukej.
Když ji vidíte s mladšími bratry, umíte si ji představit jako matku?
(smích) Asi ne. Zatím. Je s nimi pořád víc jako kamarádka. Když je unavená, umí je odsunout od těla, aby měla klid.
Je pravda, že říká: Když jim máma zakáže třeba nějakou sladkost, já jim ji za rohem přinesu?
No jo. Chodí za ní, protože vědí, že ji uprosí. Ale nejde o žádné důležité záležitosti, nanejvýš o ty bonbony.
Tvrdil jste, že už na ni nemusíte být tak přísný. Ale není pořád ještě v tom rizikovém věku, kterého se rodiče obyčejně bojí?
Dobře, ale taky je to věk, kdy už člověk chce být nezávislý. A koneckonců, proč by neměl být? Zbytečně ostrými represemi bych teď už nedosáhl ničeho. Ona je trochu urychlená tím, že se odmala pohybovala mezi dospělými lidmi. Vyspěla rychleji. Když jí dám teď nějakou radu, už si to umí protřídit, co je pro ni důležité, co hodně, co méně. Ale možná kdybych jí něco zakázal, udělá přesný opak. Zasekne se. To mladí v tomhle věku dělají.
Dělají i to, že natruc nemluví s rodiči. I tohle znáte?
Jsou i takové momenty, kdy nastane dusná atmosféra a každý si stojíme za svým názorem. Pak si to musíme vyříkat. Nicole už něco dokázala a já její názor rád vyslechnu.
Chová se někdy ještě jako puberťačka?
Ale jo. A třeba o tom kolikrát ani nemusím vědět. Těžko říct, co dělají s holkama v šatnách. Nebo když jde s partou do kina. Smějí se nesmyslům. Ve svých osmnácti není žádný přestárlý suchar. Vůbec ne. Umí být bláznivá.
Bylo u vás zvykem jí třeba hlídat večerku?
Samozřejmě. Měla ji v deset. Ve třinácti letech o půl hodinu dřív. Pravidla byla daná a ona je respektovala. Dneska sama dobře chápe, že tenista se musí dobře vyspat. Federer taky ví, že musí před zápasem naspat aspoň devět hodin.
Vážně nikdy nepřišla později, než jste si domluvili?
Možná z nějakých objektivních důvodů. Pak se to dalo pochopit.
A že by dorazila domů v náladě z flámu, to si nepamatujete?
Byly situace, kdy přišla domů hodně pozdě z nějaké oslavy. Ale vždycky jsme věděli, kde je a s kým je. Jenže Nicole alkohol nepije, cigarety nekouří. Takže jsem ji nikdy v náladě po flámu nepřistihl. Možná jsem už v té době spal. (úsměv)
Byla chvíle, kdy jste se bál, že se její kariéra může zadrhnout?
V poslední době už ne. Teď už to běží a jednoduše musí běžet.
Lidi od tenisu tvrdí: „O Vaidišovou strach nemám, ta to má v hlavě srovnané.“ Jak to, že „nezlobí“ jako někteří vrstevníci?
Ale taky zlobí, ne že ne. Akorát je to tak, že zazlobí a za půl hodiny už je perfektně připravená na trénink. Uvědomí si brzo, že zazlobila.
Když mezi vámi dojde k roztržce, kdo z vás je usmiřovací typ?
Kdo přijde jako první s omluvou? No, my si na omluvy zase tolik nehrajeme. Můžu mít špatnou náladu, tak za ní přijdu a řeknu: Sorry, dneska nefunguju. Na totéž má právo i ona. Pokud mezi námi dojde k hádce, poslední dobou jsem to asi já, kdo za ní chodí s rozumnou řečí. Nicole to nemá jednoduché. Je pod velkým tlakem. Na tenisu pracuje denně devět hodin. Někdy má nárok na špatnou náladu. Na výbuchy vzteku. To uznávám. Je to oukej.
Líčíte to docela idylicky. Ale jste spolu denně. Ponorkové nemoci se přece nemůžete vyhnout.
Když je dusno dva tři dny v kuse, nic to neřeší. Jsme zvyklí si všechno vyříkat.
Už se ve vás někdy pral táta s trenérem?
Jasně že jo. Je to rozdíl. Jako otec pociťuju mnohem víc emocí. Chtěl bych, aby byla perfektní, někdy to nejde a mě to rozčiluje. Z velké části je to přece moje úloha. Musím ty emoce přemoct. To je asi nejtěžší. Trenér-nerodič v tom to srdce asi tolik nemá. Odtrénuje si a jde pryč. Má za to nějaké peníze a tím to končí. Já to cítím jinak. Když se nedaří, štve mě to daleko víc než „nerodiče“. Ale taky si myslím, že když se do toho někdo položí takhle naplno, odvede lepší práci.
Všiml jsem si, že vám Nicole neříká táto, ale Aleši. Nelíbilo by se vám spíš to první?
Oslovení nehraje takovou roli. Víme oba moc dobře, co k sobě cítíme. Mám ji jako svou vlastní dceru. Ať mě nazývá, jak chce. (úsměv)
 Česká tenistka Nicole Vaidišová a její trenér a nevlastní otec Aleš Kodat. |
