I tak u velení zůstal. Teď totiž coby reprezentační kouč má pod sebou dvacet žen, se kterými chce na právě probíhajícím světovém šampionátu ve švédském Västeras bojovat o medaili. "Musíte s nimi jednat jinak.
Být citlivější. Ale myslím, že zkušenosti z třicetiletého manželství by měly být dobrým odrazovým můstkem," říká třiapadesátiletý Marks, žijící v Jičíně, kde zároveň trénuje zdejší prvoligové ženy.
Takže jste znalec žen?
Že bych byl nějaký velký přeborník ve znalosti ženských duší, to ne.
Jsou to spíš zkušenosti dané věkem, které člověk získal, když měl v práci podřízené ženy a musel s nimi vyjít. Nijak ale jejich psychiku nestuduji, nečtu odborné publikace. Jen si občas musím dát pozor na to, co říkám.
A nesmím si nic dělat z toho, když brečí. Ony totiž brečí skoro pořád.
Říkáte, že si musíte dávat pozor na jazyk. Tedy vyvarovat se sprostých slov?
To u holek není problém. Já je moc nepoužívám, ale občas je to úderné a je to odlehčení, pokud to není až moc vulgární. Spíš jsou to věci, na které jsou ony pro mě překvapivě citlivé. Třeba jsem řekl při tréninku, že půjde hrát pětka z Prahy. Nemyslel jsem to zle, ale ty ostatní to najednou nesou špatně. To chlapům by něco takového vůbec nevadilo.
Řekl jsem to nevědomky a pak jsem koukal a nevěděl, co se děje.
Dvacet let jste byl u armády, dělal zástupce na někdejší krajské správě ve východních Čechách. Hodí se teď velitelské zkušenosti?
Když vidím tady u hotelu ten plácek, tak by to ještě chtělo vápno, nabílit rantly a hned by se dala dělat pořadová cvičení. Teď vážně: Musel jsem řídit různé skupiny od 15 do 300 lidí, jak vojáků, tak civilů. To jsou výtečné manažerské zkušenosti, které se vám jako trenérovi hodí. Ale že bych byl přísný? To ne. V některých věcech bych měl být naopak tvrdší. Ale je pravda, že s hráči jsem na pivo nikdy nechodil.
V českém florbale se pohybujete od jeho počátku. Vedl jste nároďák mužů, juniorů, teď i žen. Jak jste se vlastně k tomuto sportu dostal?
To byl rok 1992 a my chodili v Jaroměři hrát fotbal. Jednou tam přišel chlapík jménem Sýkora, se kterým jsme pak šli na pivko. Vylezlo z něj, že bydlí ve Švýcarsku. A najednou říká: My hrajeme unihokej (švýcarský název pro florbal), vy máte pěknou tělocvičnu, můžeme přijet na soustředění? Půjčili jsme jim sokolovnu a šli se podívat, co to vlastně hrají. A oni: Pojďte si dát zápas. Tak jsme přes noc udělali plakáty, polepili Jaroměř, a dokonce přišli diváci. Pak jsme pro ně upekli prase a oni nám jako poděkování nechali hole.
A vy začali hrát?
Právě že vůbec. Nebavilo nás to, jen občas jsme do toho plácli. Jenže oni nás za rok pozvali k nim do Švýcarska na turnaj, tak jsme jeli a vyhráli tam. Domů jsme se vrátili nadšení a hned týden nato založili oddíl a začali jezdit na ty pouťáky. Já jsem chytal, jenže jsem nikdy nic nechytl, tak mě z ní vykopli a řekli, ať jdu trénovat, prý stejně chytím....
Asi nelitujete. Vždyť v roce 1994 jste se dostal k reprezentaci mužů a máte za sebou už 95 zápasů u národních týmů.
Zpočátku bylo to moje trénovaní spíš takové sokolské cvičení. První čtyři roky se mnou dokonce jezdila manželka, která si na to brala dovolenou. Já byl trenér, ona kustod, masér i vedoucí týmu. Nikdy by mě v těch začátcích nenapadlo, kam ten sport dojde. Vždycky vzpomínám s Martinem Vaculíkem (první šéf České florbalové unie), že když jsme potkali v tramvaji žáčka s florbalovou hokejkou, byli jsme nadšení. Když o prvním turnaji Czech Open vyšla v novinách zpráva, měli jsme ji všichni vystřihnutou. Vidíte a teď florbal hraje 40 tisíc lidí.
A vy kvůli němu skončil i s armádou, že?
Mohli mě z podplukovníka povýšit, ale asi bych musel odejít do Prahy, a to jsem nechtěl. Vzal jsem proto práci ve florbale a dělám sekretáře pro Pardubický a Hradecký kraj.
Kdy vám bylo při florbale nejhůř?
Když jsme na mistrovství světa v Praze v roce 1998 prohráli s Norskem zápas o páté místo. Jednak z výsledku a jednak, co se dělo po utkání. Snažili jsme se jako tým udělat maximum, ale lidi z unie byli tak zklamaní, že jsme se rozešli bez jediného slůvka. Dlouho jsem se z toho dostával a neměl chuť ve florbale vůbec nic dělat. Až po dvou letech jsem se z toho oklepal a sám se přihlásil do výběrového řízení na kouče juniorské reprezentace. V roce 2003 jsem s nimi získal bronz. To byl naopak můj nejhezčí zážitek a osobní odměna. Samozřejmě, že těch smutných i veselých okamžiků bylo víc.
To asi když jste působil v klubech, třeba v Jaroměři, Nymburku nebo Pardubicích.
Přesně tak. Mrzí mě, že jsme to s Jaroměři, kde jsem byl deset let, nedotáhli dál. Mrzí mě moje dvě angažmá v Pardubicích, která dopadla tak, jak dopadla. Musel jsem odejít. Ale nezahořkl jsem, vždyť teď je u ženské reprezentace mým asistentem Míra Janovský z Pardubic. Samozřejmě jsem udělal spoustu chyb, ale ničeho nelituji. Razím heslo, že litovat má člověk jen toho, co neudělal.
Co vás při trénování nejvíc vytočí?
Nezájem. Nevadí mi, když to někdo neumí, ale štve mě, když ho to nebaví a mám z něj pocit, že ho vlastně otravuji. A je jedno, jestli je to na krajské úrovni, nebo u reprezentace. Nejhorší je, že na těch lidech je člověk často závislý. V klubu nemáte sto hráčů, takže musíte pracovat s borcem, kterému se nechce. A vy víte, že kdyby se třikrát v týdnu pohnul, tak ho dokopete klidně až do reprezentace, protože to je talent.
Kdy jste se rozčilil naposledy?
Už dlouho ne. Asi na konci minulé sezony v Jičíně, ale to bylo jen na tréninku. Naštěstí to tam holky vzaly zodpovědně a pracují na sobě.
Limitovalo vás někdy, že jste florbal nikdy pořádně nehrál?
Určitě! Nikdy jsem nemohl pochopit hráče, jak důležité je pro něj hrát vlevo nebo vpravo. Musel jsem se spoustu věcí naučit sám, okoukat je z tribuny při zápasech Švédů. Herní um mi chyběl, ale nenašel se nikdo, kdo by se chtěl trenérsky vzdělávat, kdo by to chtěl dělat, proto jsem se udržel tak dlouho. Kdyby u nás byl tlak na trenéry, asi bych tady ve Švédsku nebyl.
