Nezkrácená verze rozhovoru s Čáslavskou

Praha - Deset let žila v ústraní, teď poskytla interview. Nejslavnější česká sportovkyně všech dob Věra Čáslavská v rozhovoru s japanologem Martinem Vačkářem vzpomíná na velkolepou svatbu, komunismus i na práci pro Václava Havla. Portál iDNES.cz exkluzivně přináší plnou nezkrácenou verzi rozhovoru, který Věra Čáslavská poskytla Magazínu DNES.

Věra Čáslavská

Hodně dlouho jste byla mimo veřejnost. Nikdo o vás skoro nic neví. Prostá otázka: jak žijete?
Žiju v klidu, člověk má volnost myšlení. Čtu knížky, poslouchám hudbu, navštěvuju děti, chodíme na procházky do přírody. Dění samozřejmě sleduji, dost času trávím na netu a občas si hraju na domácího kutila. Teď v poslední době jsem se rozhodla, že si konečně udělám pořádek ve staré korespondenci, léta jsem to odkládala. Na televizi se dívám, ale do společnosti moc nechodím.

Který sport sledujete v televizi ráda?
V zimě skoky na lyžích. Pád mladého Honzy Mazocha mě ošklivě vyděsil. Posílala jsem esemesky jeho dědovi, Jiřímu Raškovi. Byla jsem přesvědčená, že bude zase v pořádku, tak, jako ve chvíli, když se odrazil z můstku a vzlétl do oblak. Jsem ráda, že už je v pořádku, že už zase pošilhává po skokanském můstku. Je moc velký bojovník a myslím, že ještě mnoho dokáže - vždyť je po dědečkovi. Nicméně ten jeho pád mi zůstane v živé paměti, měl štěstí v neštěstí a štěstěna ho má ráda. Ráda se také dívám na krasobruslení. Velký zážitek jsem měla při nedávném mistrovství. Jevgenij Pljuščenko je geniální krasobruslař, umí umocnit muzikou pohyb a naopak, pohybem muziku, prostě – kdo umí, ten umí. Při exhibici jel na skladbu Píseň pro Carusa od italského skladatele Dalla, nazpívanou Lucianem Pavarottim. Bylo to nádherné souznění pohybové dokonalosti, krásné hudby a hlasu, který mi vždycky učaruje.

Věra Čáslavská v pěti bodech

o Narodila se 3. května 1942, má děti - Martina a Radku.

o Byla nejlepší sportovkyní světa, získala sedm zlatých olympijských medailí.

o Stala se jedním ze symbolů roku 1968, podepsala Dva tisíce slov, projevila odpor k sovětské okupaci.

o Po roce 1989 pracovala pro prezidenta Havla, stala se předsedkyní Československého olympijského výboru.

o V roce 1993 po střetu na diskotéce se synem Martinem tragicky zemřel její bývalý manžel Josef Odložil. O tři roky později byl Martin odsouzen, prezident Havel mu následně čtyřletý trest prominul. Poté se Čáslavská stáhla z veřejného života.

Věra Čáslavská

Sledujete také hokej? Nebo dáváte přednost fotbalu?
Mám radši hokej, přestože tatínek byl výborný fotbalový brankář, dělal rybičky jako Plánička a chytal za Čechii Louny. Měla bych mít k fotbalu vztah, ale hokej je dynamičtější, než se fotbalista dostane odněkud někam, je to věčnost. V hokeji je to fofr.

Jak vidíte vyhlídky našich hokejistů na mistrovství světa?
Nagano se asi zopakovat nedá, ale kluci vyhráli už mockrát i po něm, proč by to neměli dokázat i nyní? Jsou úžasní bojovníci a celý sportovní svět se vždy děsí, co to ti Češi zase vymyslí! Držím palce, aby jim to vydrželo. V každém případě, i kdyby prohráli, to, co dokázali až doposud, je naprosto výjimečné, to jim už nikdy nikdo nevezme. Vyměnily se generace, a stejně jsou stále na špici.

Nicméně prapor našeho sportu na mezinárodní scéně vlaje. Co říkáte sportovním úspěchům Romana Šebrleho a Martiny Sáblíkové?
Před Romanem Šebrlem smekám, je to železný chlapík, ovládá jeden z nejtěžších atletických oborů – zvládnout deset rozdílných disciplín a na jedničku, to je fascinující! Osobně jsem se s ním nesetkala, ale dělá velmi sympatický dojem. A Martinu Sáblíkovou obdivuju, je až k nevíře, že za podmínek, ve kterých trénuje, dokáže všem soupeřkám ukázat záda. A i vynikajícím Seveřanům, kteří mají v rychlobruslení tradici a mají nesrovnatelně lepší nabídku bruslařských oválů a lepší klimatické podmínky. Dokáže z minima dostat maximum a to se mi moc líbí.

A váš osud, gymnastika?
Bohužel není tak dotovaným sportem, aby měla šanci získat zájem veřejnosti. Je to začarovaný kruh, gymnastika si na sebe těžce vydělává, oddíly nemají na to, aby si mohly dopřát nejposlednější a nejmodernější nářadí, třeba bradla nebo trampolíny, včetně celé škály odrazových můstků, talenty tím pádem zaostávají za světovou špičkou, a přitom na ni dispozice mají. Doslova a do písmene, začínají z jiného odrazového můstku než světová elita, a to se pak těžko soutěží. Moc mě to mrzí, máme talentů dost a dost, jako třeba Jana Komrsková, dcera vynikající gymnastky Zdeny Dorňákové, kterou jsem trénovala, nebo Jana Šikulová, Páleníčková a další. Bohužel léta utíkají a šance se zmenšují. Když nejsou úspěchy, není ani zájem. Je to velká škoda.

Do náčrtu vašeho portrétu patří i "řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi".
Aha, co čtu. Romány moc ne, ale mám stejně ráda Exupéryho Malého prince jako třeba životopis Winstona Churchilla. Literatura faktu mě přitahuje nejvíc. Nejsem člověk jen úzkoprse zaměřený na sport. Fascinovali mě vždycky vědci. Dodnes si myslím, že to, co dokázal profesor Wichterle, když vynalezl oční čočky, je úžasné. Proti tomu vyhrát sedm zlatých medailí nic není.

Z Vašich slov o krasobruslení jsem cítil, že máte silný vztah k hudbě.
Od malička. Tančila jsem vždycky na hudbu, jako dítě i v operetce. Pohyb byl pro mě hodně spojený s hudbou. Když jsem chodila do přípravky baletu do Národního divadla, nebavilo mě jen kvedlat nožičkama podle metronomu a hodiny dřít povinnou študýrku. Jak to šlo, utíkala jsem k jevišti a sledovala z portálu zkoušky oper. Nádherný zpěv třeba Ivo Žídka nebo Eduarda Hakena, Marie Podvalové, Libuše Domanínské a ostatních, také je mám všechny podepsané v dětském památníčku. V hudbě jsem se orientovala, sama jsem si dělala choreografie sestav, i těch olympijských, a i jako trenérka jsem chodila do Supraphonu, poslouchala desky a vybírala muziku pro tréninky i soutěže, tvořila choreografie. V dětství jsem také krasobruslila, a to právě proto, že muzika byla součástí volných jízd, kdyby se maraton běhal na muziku, možná bych se nechala i zlákat.

Jaká muzika vás brala za srdce? Symfonická, operní, operetní, pop...
Silně mě braly za srdce opery, zvlášť Verdiho. Ale i Dvořáka, Smetany a také Janáčka. Někdy jsem měla ráda operetky, když se zadařilo a zpívali a tančili mistři svého oboru, bylo to příjemné a přitažlivé. Lidský hlas je nádherný nástroj - pokud na vás někdo zrovna nekřičí. Jsem emocionální člověk.

To jsem poznal, při vašich rozhovorech s Japonci. Zvlášť když jste mluvila o naší zemi, o revoluci, o olympiádách. A líbí se mi, že při tom umíte stát oběma nohama na zemi.
No, přímo na zemi nevím… řekněme spíš - oběma nohama na kladině, to je přesnější (smích). Kladina je docela dost blízko u země.

Ultra C jen pro Japonce

Kdykoli hovořím s Japonci střední a starší generace a přijde řeč na sport, nakonec se zasní a povzdechnou "Bera Časurabuská", to byla žena... Bera san měla takový náboj! A vždy s úsměvem! Bera san, jak a čím jste Japonce tak uhranula? Kdy jste tam byla poprvé?
Poprvé v roce 1963, na předolympijských hrách.

Na bradlech předvedla užaslým Japoncům svůj zázrak: ultra cé. Žádná žena to před ní nedokázala.Jak to tam před olympiádou vypadalo?
V Tokiu se tehdy všude vrtalo a kutalo, stavělo se ostošest, ve dne v noci, byl tam hluk, nedalo se ani spát. Hry byly předpremiérou, na které si organizátoři zkoušeli, jak to za rok zvládnou. A tam jsem si čistě náhodou otestovala japonskou mentalitu na gymnastických soutěžích. Zažila jsem rozkošnou příhodu při přeskoku, kdy mi můj trenér dal schválně můstek o půl metru dál, než měly ostatní soupeřky, a to bylo haló! Japonci se začali smát, dobře se bavili, mysleli, že to je vtip, že takovou vzdálenost mezi můstkem a koněm nemohu nikdy zvládnout. Dokázala jsem to a byla z toho kopa legrace - japonští diváci si mě zapamatovali a já věděla, že jestliže Bůh dopustí a za rok přijedu na olympiádu, určitě je zase něčím novým pobavím.

Jak jste to zužitkovala v olympijském závodě?
Na olympiádě jsem mimo jiné měla na bradlech prvek, který vyvolával u nich úžas. Byl to dvojný obrat z visu do visu. To vypadá tak, že jsem se odrazila z vyšší žerdi a odlétla mimo prostor bradel, udělala tam luftpiruetu o 360 stupňů, hop a skok a přeskok na nižší žerď a bylo to. Dosud žádná žena takovou kombinaci nepředvedla, inspiroval mě Jukio Endo na hrazdě. Měla jsem výhodu, že jsem znala publikum a řekla jsem si, že si získám jejich pozornost - zpětná vazba moc pomáhá, a tak jsem to vždycky naaranžovala a zdramatizovala tak, že se vyšší žerdě chytnu až v posledním, nejkrajnějším okamžiku. Vypadalo to strašlivě, ba dokonce že se i zabiju, čekala jsem vždy na výkřik leknutí a musím říct, že mě Japonci nikdy nezklamali. Také se mi to moc líbilo a bála jsem se, abych to jednou moc nepřehnala.

Pamatuji si, že váš cvik nějak pojmenovali. Japonci hrozně rádi novým a nevšedním věcem dají nějakou zkratku, třeba přirovnáním k věcem ze života, a pak to opakují a smějí se tomu, jako by si hráli s hračkou. Jak mu říkali?
"Ultra C". Ptala jsem se, proč " ultra C"? To proto, že nejvyšším vrcholem obtížnosti byla stupnice typu C, no a jim se dvojný obrat líbil tak, že mu dali název ultra C...

Ale právě při tomhle cviku jste přišla o zlatou medaili. A zároveň vešlo vaše vystoupení do historie. Složila jste tehdy přímo krevní zkoušku do síně slávy Japonska, do srdcí Japonců. Od té doby jste byla "jejich".
To bylo tak: mohla jsem ve finále předvést průměrnou sestavu, protože jsem měla "nastřádáno" z povinných a volných sestav, nasbírala jsem dost bodů - záleží hodně na taktice - stačilo zacvičit jen průměrnou sestavu, říkalo se tomu "malá domů", a medaile by se jistojistě podařila. No ale nechtěla jsem Japonce zklamat, když tak dychtivě na to moje (jejich) "ultra C" čekali, a tak jsem ho do finálové sestavy přece jenom zařadila.

Tolikrát před tím jste to hladce zvládla. Co způsobilo, že to nevyšlo?
Než se v sestavě propracuju k onomu riskantnímu prvku, musím mít zlomek vteřiny na koncentraci, jako když střelec míří na terč, soustředí se a pak zmáčkne spoušť´. Tento okamžik nastal, nastalo i hrobové ticho, špendlíček upadnout byste slyšeli. Vteřinka napětí, užuž jsem se chtěla odrazit, když najednou jedna členka z našeho družstva vykřikla silným, pronikavým hlasem, "musíš!" Splašila jsem se a odrazila se dřív o zlomek vteřiny, než bylo třeba, a místo na bradlech jsem skončila pod nimi. Utrhla jsem se a spadla na zem. Přišla jsem o zlato. Normálně je konec, sestavy se ve finále zpravidla neopravují, když se přihodí něco podobného, tak se to sportovně řečeno "zabalí" a je vystaráno. Ale já si řekla bojovně "ikinuku" a šla jsem do toho znovu! Vystřihla jsem pro publikum celou sestavu znovu a i s dvojným "ultra C"! „Ikinuku“ znamená slovensky „vydržat´!“. Závodila jsem tehdy nejen za Česko, ale i za Slovensko.

Ano, „ikinuku“, to je jejich, to je muselo vzít!
Myslím, že ano. Publikum aplaudovalo ještě, když už jsem byla dávno v šatně. Povzbudilo mě to, ztráta zlaté, dalo by se říct "jisté" medaile, člověka zamrzí! Japonci byli vůbec primoví, úspěchy i neúspěchy prožívali se mnou, znárodnili si mě - byla jsem členkou jejich národního týmu a oni byli "moje" publikum.

Od dětství ráda cvičila. Kdo však mohl tušit, že se jednou zařadí mezi nejslavnější ženy světa?To není divu. Olympiáda byla přelomová událost v poválečné historii Japonska. Japonci ji dlouho a intenzivně připravovali - mimochodem před zahájením poprvé vyjel jejich slavný rychlovlak Hikari na dráze Šinkansen... a bytostně prožívali. Byli tím definitivně přijati do mezinárodní společnosti, válka se stala minulostí. A vy jste tam zazářila. Pak jste dostala dokonce samurajský meč.
Dostala jsem jej za bojovnost. V kulturním středisku olympijské vesnice mi ho obřadně daroval starý, šedovlasý, asketický pán, myslím že potomek samurajů. Byl vyslán "radou starších", aby mě vyznamenal. Rodový klenot - taková pocta! Dát ho ženě, to se také nedělá. Protože meč se dědí z otce na syna, a protože jsem mámatáta, věnovala jsem ho nedávno synovi. A Radka, moje dcera, dostala překrásné kimono, které mi věnovala císařská rodina. Pak mě přijal i císař.

Hirohito! Páni! To je největší pocta! Kolikrát celkem jste byla v Japonsku?
Celkem desetkrát, naposledy pak s delegací pana prezidenta Havla v roce 1992, kdy jste mi tlumočil. Japonsko je moje druhá domovina. 

Rusky ostrouhaly mrkvičku

Za čtyři roky po Tokiu byla olympiáda v Mexiku. Ale předcházely jí vaše slavné i dramatické dny. V Československu nastalo "pražské jaro" a podepsala jste výzvu Ludvíka Vaculíka ke svobodě nazvanou Dva tisíce slov. Pak přišla sovětská okupace a národní deprese. A v té atmosféře jste se v ilegalitě připravovala na Mexiko a odjela tam a získala ke třem zlatým a jedné stříbrné z Tokia čtyři zlaté a dvě stříbrné.
Ano. Bylo to docela těžké. Byla jsem ve dvou psychických tlacích. Musela jsem dokázat, že medaile v Tokiu nebyla náhoda - obhajovat prvenství je vždy těžší než jej získat, a pak, my olympionici jsme byli jediní, kdo v té okupační době mohl světu demonstrovat náš postoj k sovětské okupaci. Než se mi narodily děti, bylo pro mě mou největší láskou Československo a já jsem chtěla lidem doma pozvednout hlavy, už proto, že Rusky byly našimi největšími soupeřkami. Měly velkou výhodu, odjely do Mexika dřív, zvykaly si na prostředí a vysokou nadmořskou výšku, ale po mně šli okupanti! Z přípravného soustředění v Šumperku mě odvezl náčelník horské služby, pan Zdeněk Zerzán, do Vřesové studánky. Byl odvážnej, riskoval zatčení. Tam jsem házela uhlí lopatou, aby mi nezměkly svaly a mozoly "nezakrněly" - to pak pálí, místo bradel jsem měla větve stromů, místo kladiny poražený kmen borovice a místo koberce mech.

Jak jste prožívala závody?
To byl velký nervák, ale atmosféra byla báječná, my gymnastky jsme cítily velký vítr v zádech. Nezapomenu na poslední disciplinu na bradlech, předvedla jsem zas tokijské "ultra C". A na konec sestavy přišlo pár vteřinek, které mi připadaly jako věčnost.

Na vrcholu slávy Češi a Slováci si tehdy mohli její úspěchy zařadit mezi národní jistoty. Věra je nezklamala.

Jak to?
Sestava se mi podařila, na závěr jsem měla připravenou letku z vyšší žerdi. Když jsem letěla tu závěrečnou vteřinku vzduchem, lidi už jásali, i přestože jsem ještě nepřistála na zemi. Neuvědomili si, že ještě nemám vyhráno, že mohu v doskoku udělat chybu. Připadalo mi to jako věčnost - nakonec jsem přece jen suverénně přistála a zapíchla doskok "pepik hřebik", neudělala jsem ani krůček. Pak se Auditorio National otřásalo v základech - takový potlesk sklidila moje země. Později jsem slyšela záznam živého přenosu, který komentoval Karel Malina - moji sestavu na bradlech prožíval doslova infarktově, chce se mi i dneska brečet, když vzpomenu, jak ochraptělým hlasem křičí "vážení přátelé tam doma u rozhlasu, držte palce, Věrka naskočila na bradla, jedna přesmyčka, druhá přesmyčka, Věrka lítá mezi žerděmi nahoru dolu, ježíšmarjá padá-padá, néé nespadla … hurá…drží se, drží, přátelé, ona se drží !" Celý rozčílený a v úplné euforii zpíval ochraptělým a falešným hlasem naši hymnu, přestože jsem ještě letěla a letěla… Pak, na stupních vítězů, si hymnu zopakoval znovu a i s celou naší výpravou.

To běží mráz po zádech.
Byl to hezký zážitek, Rusky ostrouhaly mrkvičku.. Nemohly za to, byly také jen sportovkyně, ale pro nás to byla síla! Když začali hrát sovětskou hymnu pro 2.a 3. místo, ten první akord, ostentativně jsem odvrátila hlavu od sovětské vlajky. Měla jsem nutkání zvednout ruku a udělat " véčko", victory, ale vzpomněla jsem si, jak černoši zvedli při vyhlašování vítězů zaťatou pěst a byli diskvalifikováni. Nechtěla jsem pokoušet štěstí. Tak jsem udělala takové prťavé, ututlané véčko „malá domů“ na připažených rukách podél těla a disciplinovaně ho držela po celou dobu sovětské hymny. Lidé si toho všimli a američtí novináři napsali, že to byl "tichý protest". 

Blahopřejeme soudružko. Pokračujte

Vaše velkolepé vystoupení v Mexiku mělo ještě jedno vyvrcholení, svatbu s Josefem Odložilem v katedrále...
Ano. Netušili jsme ale, že to bude boží dopuštění, že půjde skoro o život. Přišel tam takový dav lidí, že jsme potřebovali stráže, abychom se dostali k oltáři. Mexičané jsou tak vřelí, že by vás samou láskou ušlapali k smrti, a pak vás prohlásili za svatého. Nebylo tam hnutí, lidé se na nás mačkali, každý se chtěl dotknout i něco si z nás utrhnout. Já ztratila najednou botu. Volám, "nemám botu, nemám botu!" Pepík se nemohl sehnout, tak bylo plno, šátral nohou, někdo za námi volá "mám botu, mám botu!", ale byla to černá bota, mužská! Moje se našla, ale zato mi zmizela korunka. Novináři neustále fotografovali, oslovovali nás. Olympionici svalovci nakonec kolem nás utvořili kruh, abychom aspoň mohli vyslechnout zkrácený obřadní akt. Stejně jsme neslyšeli jediné slovo, ani kázání o povinnostech manželských, proto to naše manželství také nedopadlo dobře.

Svatba v katedrále ležela komunistům v žaludku.Pro hodně lidí byla ta svatba nezapomenutelná.
To ano. Třeba americký olympionik, kladivář Harold Connoly, z toho měl veselý zážitek. Vyprávěl, že když jsme stáli u oltáře ucítil, jak ho něco škrábe na kotníku, podívá se a na zemi leží fotograf, v ruce drží desetidolarovku a že je jeho, když se rozkročí, aby mohl fotit.

Rozkročil se ?
Ovšem, říkal, že to byl nejlehčí "byznys", co kdy udělal.

A jak to celé dopadlo?
Museli jsme se schovat dole v kryptě pod sakristií. Connoly si stěžoval, že sušší svatbu nezažil, nebyla tam ani kapka mešního vína. Pak jsme vyšli, večer byl obrovský ohňostroj, bylo to náročné.

Jaký byl návrat do okupované vlasti?
Tím to všechno začalo. V olympijské atmosféře mě ani nenapadlo, že svatba v katedrále s takovým davem bude trnem v oku komunistům.

No ovšem! Na to už bych zapomněl! Kostelů se komunisté báli jako čerti. Například věřící učitelé nesměli chodit do kostelů, jinak měli vyhazov. Většinou jezdili do jiných měst, aby se mohli pomodlit... To jste je musela opravdu vytočit.
No, pravděpodobně ano, a také, když jsem potom na pražském Hradě ověnčila miniaturami zlatých medailí prezidenta Svobodu, Dubčeka, Černíka a Smrkovského, to mi opravdu nezapomněli..

A jak Vás odměnil olympijský výbor a Československý svaz tělesné výchovy za tak fantastickou reprezentaci?
Jejich zástupce mi na letišti předal tři rudé karafiáty, poděkoval a řekl: "Blahopřejeme soudružko. Pokračujte". Nevěděla jsem tehdy, kam vlastně mám pokračovat, jestli z letiště ven, anebo vrátit se zpátky do letadla. Veřejně jsem ohlásila, že gymnastické cvičky jsem pověsila na hřebík.

To je vše? Co třeba nějakou finanční odměnu?
To neexistovalo. Dostávali jsme před olympiádou "kalorné", stravenky, za 5, 15 a 20 korun na den. To bylo vše. Já je tajně proměňovala s číšníkem za peníze a dávala je na přilepšenou rodičům.

Ani dresy od slavných sportovních firem jste nesměli nosit a přilepšit si?
To vůbec neexistovalo. Například olympijská vítězka Eva Bosáková natočila autobiografický celovečerní film (mimo jiné velice úspěšný a zajímavý), a protože úspěch se v naší zemi trestá, byla okamžitě vyřazená z řad amatéru a ani jednou si už neskočila.

Celý váš sportovní úspěch a vše kolem mi připadá jako filmový příběh. Nenapadlo to někoho natočit?
Ano, chtěli to Japonci a Američané v koprodukci jako hraný dokument. Měli už finance, scénář, herce, všechno připravené, ale hlavně, měli nespočet kilometrů natočeného materiálu ze všech světových soutěží. Jenže nové, to pookupační komunistické vedení mi svolení podmínilo tím, že musím odvolat svůj podpis pod prohlášením 2000 slov. Ten film mohl přinést státu víc než milion dolarů. Co lidem, třeba penzistům nebo nemocným, mohly pomoct! Byly to tehdy obrovské peníze.

Vy jste ten podpis neodvolala.
Neodvolala...

Martin Moravec

Božská Věra Čáslavská
editorial

Víc než deset let Věra Čáslavská nemluvila. Žila v ústraní, o rozhovorech nechtěla slyšet. Až loni na Silvestra poslala textovku svému dávnému známému, japanologovi Martinu Vačkářovi. Přála mu do nového roku, on hned odpověděl. Začali si psát pravidelně.

Začátkem dubna mu zavolala. „Hrklo ve mně jak v orloji. Ale rozpovídali jsme se, jako by žádná přestávka nebyla. Její vtip mi připomínal časy před patnácti lety,“ popisuje Vačkář.
Mluvila jako mladý člověk, byla v obraze, používala moderní slova. Mimo jiné vyprávěla, že je často na netu. „Třetího května máte narozeniny, paní Věro. Pětašedesáté! Takové jubileum se musí oslavit,“ navrhl. „Nechci žádné rozhovory,“ odpověděla mu striktně.
Zavzpomínali na olympiádu v Japonsku a ona ožila. Navrhl jí, že by mohli udělat rozhovor spolu. Souhlasila.

Dělali ho namnohokrát, někdy i po telefonu. Dodatečné myšlenky si esemeskovali, oslovovali se japonsky, Bera san a Martin san. Psala textovky rychle jako teenager. Párkrát se podepsala jako Balzac. Posílala také maily, jako by u počítače vyrůstala.

Vyprávěla poutavě. Martin Vačkář si zapisoval tužkou a při jednom sezení ji musel třikrát ořezávat. Vznikl rozhovor, jehož plnou verzi přinášíme.

Martin Moravec,
vedoucí Magazínu DNES

Ani s vidinou peněz? Pokud vím, hrozili vám také, že vám zakážou cvičit, reprezentovat, trénovat, že vám zničí život, když neodvoláte. Byla jste na výsluní, v nejlepších letech. S vysokou tělovýchovnou školou a s praxí, kterou se mohl pochlubit málokdo, jste prý chodila uklízet baráky a živila rodinu svými olejovými obrazy.
Ano, je to tak, nerada na to vzpomínám. Šancí bylo hodně, nebyla to jen nabídka tohoto japonsko-amerického filmu, byly to nabídky točit ve sportovních reklamách, nabídky rozhovorů, přednášek, trénování, koučování v zahraničí. Neodvolala jsem. Jsou lidé, kteří si nevidí do úst, jsou lidé, které zlomí strach. U mne to byla otázka principu. Chodili na mě i s fintami, poslali například mého "kamaráda" novináře, který mi říkal: budeš mít dobu temna, podepiš, aspoň jen naznač, podej malíček, řekni, že ti 2000 slov podstrčili, když jsi cvičila na kladině, ani jsi to nečetla, zlehči to, udělej to jako ostatní, uvidíš, že se zlou se potážeš! Nechala jsem ho odejít tak, jak přišel, dveřmi.

Pak pro Vás nastala opravdu doba temna.
Ani nadále mi nedali práci, pozvali si mě na jednu schůzi a oznámili, že jsem vyloučena ze všech sportovních organizací v zemi. Lidé se báli mě i pozdravit. Požádala jsem Antonína Himla, předsedu ČSTV, o práci. Řekl mi, že za rok. A znovu, nesměla jsem nic, lidem jsem se raději vyhýbala, abych jim nezpůsobila problémy. Ale mezitím mě pořád nutili, abych odvolala. Jednou, rok po narození dcery, přišli čtyři pánové v pláštích, ať jdu s nimi na UV. Řekla jsem jim, že mám doma roční dceru a nemohu ji tu nechat. Pokrčili rameny, tak ji vemte s sebou. Šla jsem s roční Radkou v náručí v doprovodu čtyř mužů – po každé straně dva a vedli mě jako odsouzence, kapaly mi na její šáteček slzy - přišlo mi líto, že vlastně ve své zemi jsem psancem. Přišla jsem před vysoké straníky, ale to už jsem se zase držela, odvolejte, odvolejte soudružko! Odmítla jsem.

Ale jednou jste soudruha Himla doběhla...
Pár roků jsem za ním chodila, vždy po novém roce, pokaždé mi řekl, že není vhodná doba, ať přijdu za rok. Tak jsem si řekla, že ho překvapím. Na další nový rok jsem přišla k jeho kanceláři, zaklepala a než otevřeli, sundala jsem si kabát. Měla jsem pod ním jen cvičební úbor. Himl otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. Řekla jsem s úsměvem, že mi loni slíbil práci, jsem tedy tady a raději jsem si vzala pracovní dres, abych mohla hned začít pracovat.. Smál se. Dostala jsem ho, tak mě propašovali do Sparty, ale byla jsem tam na zapřenou. Nesměla jsem se ukazovat, jen trénovat dětičky. Když přišla návštěva, musela jsem hned do šatny.

Nečteš Rudé právo? Končíme s tebou.

Neovlivnila celá tahle vaše těžká situace a především váš pevný postoj život vašeho manžela? Z Tokia měl stříbrnou medaili, v Mexiku byl osmý, také byl na vrcholu.
Moc ne. Pocházel ze silně komunistické rodiny z Otrokovic, ve straně nebyl, ale byl v předsednictvu ÚV ČSM. Udělal si doktorát z filozofie, pracoval ve Vrcholovém středisku, byl pověřen funkcí celostátního koordinátora přes dlouhé a střední tratě, necítila jsem, že byl vážně poškozený, dělal si svou práci, jeho komunisté nechávali na pokoji. Dokonce jej poslali na tři měsíce na přípravné soustředění s atletem Kubistou do Mexika. Ani armáda jej nevyloučila, odešel na vlastní žádost, protože chtěl pracovat v Itálii. Dostávala jsem nabídky ze zahraničí, trenérské i přednáškové. Připravila jsem například s profesorem Vaňkem přednášku "Psychologie vrcholového sportovce", pozvali mě do Kanady, ale musela jsem se omluvit, nesměla jsem říci, že z politických důvodů. Napsala jsem, že zdravotních, a místo sebe jsem nabídla Pepíka. Jel tam. Jezdil místo mě. Dělala jsem, co jsem mohla, aby se seberealizoval..

Jak vás, signatářku manifestu Dva tisíce slov, přijala jeho rodina?
Když jsem se setkala s jeho otcem, zeptal se mě, jestli čtu Rudé právo. Řekla jsem, že nečtu. A už se mnou nikdy nepromluvil.

Kdy jste začala tušit, že soužití nebude tak lehké, jak se v Mexiku zdálo?
Nějaký čas po návratu z Mexika uspořádala Pepíkova rodina setkání se slavným sportovcem a jeho ženou, veřejnou besedu v kulturním domě v Otrokovicích. Přišlo tam hodně lidí, ale většina dotazů mířila ke mně. Začala jsem tušit, že je to předzvěst problémů, bylo mi jasné, že pro celou jeho rodinu je to prestižní záležitost. Přehrávala jsem otázky na něj, také jsem se na chvíli omluvila a odešla, aby zůstal sám a mluvil. Cítila jsem, že nějaká ta medailička navíc by mohla být problém.

Takhle si ji lidé pamatují: s další zlatou medailí na krku. Jen z olympiád jich má sedm.A jak rodina vnímala vaše odmítání odvolat?
Překazila jsem tím možnost pohodlnějšího a krásnějšího života, který jsme mohli mít, kdybych odvolala a hrála ve filmu, v reklamách, jezdila po závodech a trénovala doma i v zahraničí. Celá přízeň, až na jednu jeho sestru, která pak emigrovala, to nesla špatně. Cítila jsem nevraživost a vždycky, když měli mezi sebou důvěrná jednání, posílali mě pryč.

Ale narození dítěte to spravilo, ne?
No, těžko říct...rok po okupaci, v srpnu 1969, Pepík odjel do Kyjeva na závody, Spartakiádu spřátelených armád. Ne závodit, měl zranění, ale jako doprovod. Omluvu měl tehdy téměř neprůstřelnou, každou chvíli jsem se chystala do porodnice. Říkala jsem mu, že by to měl jako dobrou výmluvu, aby se při ročním výročí po okupaci nemusel se Sovětama družit. Odjel. Pak jsem se odvezla sama do porodnice a přivedla na svět překrásnou holčičku. Potom se mi donesla pro mnoho lidí veselá historka, že Pepík se neustále vysmíval koulaři Jiřímu Skoblovi, že má jen dcery, on že čeká syna. Čtvrtého srpna novináři přinesli Pepíkovi dort a panenku a oznámili mu, že má dceru. Pepík hodil panenku i dort na stůl, řekl, že žádnou dceru nemá, že čeká syna a odešel středem...

To je jak v předminulém století… Ale dceru nakonec přivítal, ne?
Bohužel, nikdy ji nevzal na milost.

Jaký měl vůbec politický postoj?
Byl protikomunistický, ale jeho rodina se vzájemně velice silně podporovala. Bylo mi k nepochopení, že po revoluci vykřikoval "všechny komunisty ke zdi a postřílet " a přitom se jejich rodina hemžila samými komunisty. Podle těchto slov by musel vystřílet celou svoji rodinu a ke zdi postavit i svoji maminku, která byla báječnej a obětavej člověk. Měla jsem ji moc ráda

Po revoluci jste s manželem vycházeli lépe?
Už to neklapalo. Rozvodové řízení bylo skutečné martyrium. Byl prudký, ani k dětem se nechoval pěkně. Často jsem si říkala, jestli jsem se s žádostí o rozvod neukvapila, ale po revoluci celou situaci s narozením dcery obrátil tak, že prý v SSSR veřejně demonstroval svůj odpor k okupantům. Radka o tom ví, našla nějaké výstřižky ze zahraničního tisku z té doby, přišlo jí to moc líto, dodnes má z toho trauma. To, že se naše cesty rozešly, mě už tak netrápilo.

Po převratu bylo ještě dlouho mnoho komunistů běžně na vlivných postech. Byla jste jim solí v očích. Cítila jste to?
A jak! Když jsem byla potom na Hradě, bojovali jsme s nimi pořád. Bylo jich všude plno. Zalezli a sabotovali vše, co bylo jen možné! Nastala velice hektická, neopakovatelná atmosféra, bylo to něco jako úprk dějinami. Za pochodu a doslova pořád v poklusu jsme řešili věci a mockrát jsme se shodli, že jsme zapomněli jíst, pít. Ale ráda na všechny své bývalé kolegy vzpomínám, byli jsme ohromná parta, neexistovalo, že by se někdo na někoho osočil nebo se urazil, jeden druhému jsme se snažili odlehčit od starostí a úkolu, prostě, to už se dneska nevidí. Pravda, zprvu jsme neměli tu správnou disciplinu chodit na vteřinku včas, vždycky, když nás pan prezident chtěl dát všechny dohromady, zpravidla mu někdo chyběl, a tak nám říkal "pytel blech". Scházeli jsme se pozdě ne z lajdáctví, ale proto, ze každý jeden z nás musel dořešit nějaký závažný problém, kterých byly kupy. Pan prezident to vyřešil svérázně, zavřel nás všechny do hladomorny, a dokud se nevyřešilo to, co vyřešit se mělo, nikdo si nezapálil ani cigaretu.

Vzpomínám si, že jste ještě po revoluci trénovala děti. Několikrát jsem za vámi byl na Strahově s Japonci...
Ano, trénovala jsem prťata, ale když mě požádal pan prezident Havel, abych mu pomáhala na Hradě, měla jsem čas jen jednou dvakrát týdně. Pak mi jednou přišel ošklivý, anonymní dopis, ať nekazím malým gymnastkám morálku, že sametové revoluce mají plné zuby a s lidmi, kteří s ní souhlasí, pěkně zatočí. A že když nepřestanu trénovat dětičky, že mi znásilní dceru. Byl to zlý sen a ještě hnusnější komunistický dopis.

Na Hradě „Byla to hektická doba, jakýsi úprk dějinami, zapomínali jsme jíst a pít, ale ráda na to vzpomínám.“Jak jste reagovala?
Nebrala jsem to na lehkou váhu, věděla jsem, co komunisté dokážou, že se nezastaví před ničím. Měli vliv všude možně, o tom nebylo sporu. Odvezla jsem dceru pryč. Ale cvičit děti jsem přestala spíš kvůli tomu, že jsem neměla už vůbec čas. Valila se lavina všech změn, v politice, ve školství, sociální, všechno se řešilo zpočátku víceméně amatérsky, každý měl plné ruce práce. Na Hrad chodily stovky dopisů. Já tam měla ze začátku takový malý kumbálek, tam jsem klečela na zemi a se stohy dopisů nad hlavou řešila závažné věci. Také jsem musela plnit úkoly v Československém olympijském výboru, a můj bývalý manžel mi nedopřál chvilinku klidu, pořád se do mě strefoval nějakými veřejnými dopisy v novinách, kde například panu prezidentovi psal, že jsem trojský kůň komunistů. A také si založil soukromý Klub olympioniků a pana prezidenta tam pozval jako slušného člověka, protože v tom jeho výboru jsou samí slušní lidé, zatímco v tom mém je to prý samý estébák. Tak jsem musela požádat o lustrace všech členů výkonného výboru, naštěstí tam nebyl ani jeden! A aby toho nebylo málo, probíhalo nám rozvodové řízení a to mi také bralo hodně sil a energie. Byla to hodně těžká doba, i z pohledu rodinného zázemí.

Co jste měla na starosti?
Školství, tehdy to bylo ještě Československo, dál zdravotnictví, mládež, tělovýchovu, sociální problematiku a věci všeobecného charakteru.Také, jak jsem již řekla, i olympijský výbor potřeboval celého člověka, připravovaly se zimní i letní olympijské hry.

Jak vypadal váš pracovní den?
Na Hradě mi přinesli pytel dopisů, já ho vysypala na zem a začala třídit. Neměla jsem sekretářku, zprvu na Hradě byl jediný psací stroj a ten si i s Husákovou sekretářkou půjčil pan prezident. Já si přinesla svůj kufříkový z domova. Na Hradě nebylo nic - komunisté si řešili všechno tam dole u řeky, na ÚV KSČ. Musím říct, že mi také hodně pomáhaly moje děti, Radka a Martin. Dopisy jsem si nosila i domů, plné krabice, a oni mi je pomáhaly třídit, upozorňovaly na urgentní případy.

Co jste například řešila?
Všechno možné, třeba i ortopedická lůžka a vozíčky pro děti ze zdravotních ústavů, obvolávala jsem kde koho, aby jim pomohli. Nebo napsala rodina, že dítě musí dlouho čekat na umělou ledvinu a jeho život je v ohrožení, tak jsem oslovila přítelkyni, lékařku v Anglii, a ta pomohla... Nebo čtyři děti a maminka s leukémií, potřebuje kostní dřeň, tady v bance ji neměli, tak jsem ji sháněla, až se to podařilo, nebo někomu sebrali střechu nad hlavou, někdo se nemohl léta dostat do domova důchodců, prostě všechno možné i nemožné. Také mě požádal jeden vtipálek, že má osinu v zadku, abych mu poradila, jak se jí zbavit, hm, napsal to jaksi jadrněji. Podatelna na Hradě vznikla až mnohem později, také jsem později dostala kancelář, která byla ve srovnání s prvním kamrlíkem jako tělocvična, a dokonce jsem měla jeden den návštěvní, abych žádosti lidí s nimi probrala ústně.

Jak jste to jen zvládala?
Bylo toho hodně, bylo to náročné, ale pro mě byla nesmírná čest, pracovat vedle Václava Havla, vidět ho myslet, rozhodovat, řešit věci vezdejší. Dýchal z něj klid a mír a rozvaha, byl zodpovědný. Vše, než se rozhodl, si dal několikrát prověřit a nesčetněkrát si zvážil. Politická situace byla stále extrémně vyhraněná, na růžích ustláno tam rozhodně nikdo neměl. Porevoluční období se výstižně nazývalo "vládou národní oběti". Často jsem se setkávala s paní Olgou a pomáhala jí ve Výboru dobré vůle.

Na který z vašich počinů si ráda vzpomínáte?
Na to, jak jsem dosáhla, aby "Rudá Sorbona" , Vysoká škola stranická ve Vokovicích, připadla Fakultě tělesné výchovy a sportu.

Havlova poradkyně Listopad 1989, národ ji vidí po dvaceti letech. Václav Havel si ji vybral do týmu poradců.Cože? Ta Sorbona, srdce vzdělávání komunistických kádrů, přísně hlídané a obávané místo?
Přesně ta. Patřila pod vnitro. Jak jsem říkala, já měla na starosti i školství, za mnou chodili zástupci studentů, Martin Mejstřík, Šimon Pánek, a oslovili mě i Sokolové, kteří chtěli svůj stánek, Tyršův dům, konečně zpět. Tím by ale fakulta tělesné výchovy zůstala bez střechy nad hlavou. Zavolala jsem na ministerstvo vnitra, přemluvila zástupce ministra Sachra, který byl někde pryč, a šla s ním do jedné tělocvičny plné studentů fakulty tělesné výchovy, kteří chtěli vědět, jestli se budou mít kde učit. Tam jsme zástupce vnitra přesvědčili, že tělovýchova je důležitá pro výchovu, mravnost, zdraví i pro zdravotní prevenci a musí mít svou budovu a vysoká škola politická je k nepotřebě a prázdná. Přede všemi to podepsal, až ale poté, co jsem to podepsala já jako zástupce Hradu. Pak to šlo po své složité procedurální linii, naprosto zákonně, ale nakonec ji studenti tělovýchovy a sportu dostali…

Chtěl bych se vrátit k současnosti a zeptat se na to, co zajímá snad všechny lidi, kteří vás znají. Proč jste se uchýlila do ústraní? Má žena mě jednou při našem telefonátu s údivem poslouchala a poznamenala, že jí to připadá, že si povídáme, jako byste se vrátila z emigrace...
(smích) Také že jsem byla v emigraci, na ostrově Zulukafrů…

Deset let... Jaký jste k tomu měla důvod?
Především cílená kampaň "médií", která nastala v roce 1993 po nešťastné rodinné tragédii. Moje existence neexistence neustále vyvolávala zájem veřejnosti a to byl hlavní důvod, proč jsem odešla do ústraní. Především mi šlo o děti, abych je před médii uchránila, aby měly klid a mohly žít docela normálním životem, nikoliv s puncem "slavných" rodičů. To vždy přináší napětí a vynucená přizpůsobování se cizím představám.

Onou tragédií myslíte úmrtí vašeho bývalého manžela?
Ano. Ale detaily toho příběhu bych teď nerada rozebírala, je to na dlouho.

Proč jste se tomu tehdy energicky nepostavila?
Doba byla taková, neměla jsem jinou možnost. Byla jsem tak fyzicky i psychicky vyčerpaná ze svého sportovního, pracovního a soukromého života. Stále ješte probíhalo majetkoprávní rozvodové řízení, už jsem neměla síly se všemu postavit. To, co se o tom tehdy psalo a dělo kolem me, mého syna Martina a celé mojí rodiny, bylo vyčerpávající - připadalo mi to jako štvanice na člověka. Cítila jsem to jako cílenou kampaň.

Z čeho tak usuzujete?
Z toho, že mnoho důležitých faktů spadlo pod stůl, informace o skutečnosti byly podávány zkresleně a stranily nepravdám. Cítila jsem za tím vším hlubokou zášť.

Sledoval jsem to tehdy také a vzpomínám si, že mi to trochu připomnělo kampaň po chartě, kdy v každé redakci deníků v celé zemi vylézal z telexu dlouhý had papíru z ČTK, popsaný nenávistnými články o chartistech. Zkusila jste bránit vašeho syna?
Ne, vůbec jsem si to nemohla dovolit, protože do nedávna jsem pracovala na Hradě a v žádném případě jsem nechtěla přivodit jakýkoli mylný dojem, že snad někdo nad námi drží ochrannou ruku. Nechtěla jsem kohokoliv, byť i nepřímo, vtáhnout do tak ohavné atmosféry. Rozhodla jsem se mlčet. Nelidsky jsem trpěla, a to proto, že vlastně jsem nemohla nic, cokoliv říci, obhájit, viděla jsem, jak je všechno už předem vymyšleno, vykonstruováno, zmanipulováno - přesně podle presumpce "viny"! Martin u soudu nemusel říct ani dobrý den a už byl odsouzen. Ba dokonce byl odsouzen ještě dřív, než začalo jakékoliv vyšetřování, každý den se na nás valilo tolik lží a svinstva. Postavit se jim nebylo v našich silách. Pak jsem neviděla jinou možnost jak tomu bránit než odejít z veřejného života. Všichni, celá rodina, jsme neštastní, že byl zmařen lidský život, všichni jsme byli psychicky na dně a nikdy se tato rána už nezahojí. A přitom, běžně se psalo, že šlo o léta připravovaný útok a že za tím účelem jsem syna přihlásila na judo, aby se vycvičil v bojovém umění. První kimono dostal už v devíti letech. Judo má nesmírně ušlechtilá pravidla! Ad jedna, je to olympijský sport, ad dvě, málokterý sport si zakládá na úctě k soupeři tak jako právě tento úpolový sport. Natož, aby byly vyučovány nějaké likvidační techniky!! Závodník nesmí mít ve vlasech ani gumičku s plechovou sponou, aby nezranil soupeře.

Martin Vačkář, japanolog

Jak jsem poznal
Věru Čáslavskou

Poprvé jsem se s Věrou Čáslavskou setkal v Japonsku roku 1967, kdy jsem přijel do Tokia studovat na Mezinárodní křesťanské univerzitě ICU. Byl jsem prvním studentem ze socialistického bloku. Zpočátku jsem se za to styděl a zdůrazňoval, ale Japonci to tak nebrali. Při vyslovení Čekosurobakia, což je japonsky Československo, se okamžitě mohutnou ozvěnou ozvalo Časurabuská, tedy Čáslavská. A po tvářích všech se rozlil slunečný úsměv. Bylo to tři roky po olympiádě v Tokiu.

Má pozice byla najednou snadná. Československo bylo Věra Čáslavská - a tu zbožňovali. Byla symbolem sportovního ducha, krásy a životního optimismu. Cítil jsem radost i hrdost, že jsem jejím spoluobčanem, ačkoli jsem ji neznal osobně.

Nikdy bych si nepomyslel, že právě Japonsko mě k ní dovede. Nepodíval jsem se tam pak devatenáct let, ale v dopisech a při každém tlumočení v Praze se mě Japonci ptali, co dělá Bera Časurabuská. Po olympiádě v Mexiku 1968 byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety, hned po Jacquelině Kennedyové. A její statečný postoj proti husákovské perzekuci jí získal u Japonců nejvyšší úctu. Nejen olympijská hvězda, ale i čestná, statečná žena proti přesile. Chtěli s ní dělat rozhovory, jenže Bera san, jak jí důvěrně a s láskou říkali, nesměla.

Až v roce 1989 se bariéry provalily a já jí tlumočil desítky interview s japonskými novinami a televizními štáby. V roce 1992 jsem jel s delegací prezidenta Havla do Japonska. Věra Čáslavská také. Na vlastní oči jsem viděl, jak se staletá výchova Japonců k sebeovládání hroutí a ze všech se stávají šťastné děti. Věra Čáslavská tam byla jako doma.

Martin Vačkář, japanolog

Kdo požádal pana prezidenta Havla o milost pro vašeho syna?
Společnost pro nespravedlivě stíhané, Šalamoun. A také olympionici, mezi prvními Ludvík Daněk, Tomáš Jungwirth, Emil Zátopek, Božena Krejcarová, Dana Zátopková. Vzpomínám si, že tam byla jména jako paní Olga Sommerová, Kamila Moučková, páter Václav Malý, pan Karel Schwarzenberg, dr.Věra Břicháčková, rodina Čápova z Brna, Hackenberegrovi z Jeseníku, rodiče herce Jana Potměšila, poslankyně Marie Kaplanová, Mgr. Krycnerová, pan Jaromír Juhan a mnoho našich přátel a i docela cizích lidí. Také Martinovi spolužáci z právnické fakulty. Já osobně jsem pana prezidenta o milost pro svého syna nepožádala. A dost si to vyčítám.
        
Proč myslíte, že o milost pro vašeho syna požádali?
Myslíte i olympionici? Nejspíš proto, že znali dobře mého bývalého manžela a že znali také mne.

Hypotetická otázka: myslíte si, že by váš bývalý manžel takovou "kampaň" proti jeho synovi schvaloval?
Myslím si, že by byl rozhořčen. Především proto, že štvanice a hon na jeho vlastního syna pocházela výhradně od jeho vlastní krve, jeho sestry Miloslavy Ševčíkové (které se ne nadarmo mezi sportovci říká "Černá kobra") a hlavně pak od jeho synovce Miroslava Ševčíka, dnešního ředitele Liberálního Institutu a ředitele Odložilova memoriálu, Martinova bratrance. Jsem ráda, že svému strýčkovi každoročně pořádá memoriál. A snad při tom má výčitky svědomí.

Pokračujte prosím…
…Miroslav Ševčík moc dobře věděl, že příčin smrti Josefa Odložila byla celá řada, mimo jiné i to, že po požití alkoholu míval nevysvětlitelné reakce, že nepřirozeně, toporně padal, někdy až do bezvědomí, a jak se později ukázalo, bylo to následkem cyst v mozku, které po smrti prokázal uznávaný neurolog profesor Neoral. Objasnění jeho smrti nebylo důsledně prozkoumáno a dotaženo do konce. I soudci měli nezáviděníhodnou situaci - rozhodovat pod nebývalým tlakem médií, příbuzných a veřejnosti. Jedno bylo předem jasné - viníkem musel být označen můj syn.
Na náhrobní kámen pak nechal vytesat do žuly "Ten komu jsi život s láskou dal, on ti ten tvůj krutě vzal".

No, nedivím se, že po takových životních peripetiích, kterými jste musela projít, jste bývala mnohdy na pokraji lidských sil. Máte dojem, že situace se od té doby změnila?
Hodně se změnila, ale nespravedlnosti je ještě dost a dost, protože někteří nečestní lidé stále rozhodují o druhých a ovlivňují jejich životy. Například mi připadá smutné, že člověk, který ovlivnil nejen náš život, ale v minulosti ublížil mnoha studentům na VŠE v Praze, má stále zelenou. Asi málokdo ví, že pan Ševčík byl před revolucí zapálený komunista, který vyučoval marxismus leninismus na vysoké škole ekonomické! A byl přísný! Také se nechlubí tím, že ještě o revoluci kandidoval na mimořádný sjezd KSČ.

A po revoluci?
Pak otočil. Z komunisty se přes noc stal liberál a založil si na to i Institut. Je to inteligentní, myslící člověk, který se vědomě hlásil k totalitnímu, nedemokratickému učení a režimu a využíval jeho výhod. Vydržel tak až do poslední chvíle pádu komunismu. Takový člověk nemůže být rovný. Poznala jsem pravou tvář komunistického režimu dobře a při oné štvanici na mého syna jsem poznala ten rukopis.

Chcete mu něco vzkázat?
Jemu ne, ale chci varovat mladé lidi před lidmi jako je on. Komunismus je už pravěk a je třeba ho setřást! Nevidím už důvod k tomu, proč takové charaktery stále ještě tolerovat. Mladí lidé nemají žádné zkušenosti jako my, tak nám musí naslouchat a věřit že víme, proč komunismus už ne! Píše se rok 2007!

Nedávno jsem shodou okoloností četl v MF DNES o připravovaném filmovém zpracování seriálu o příbězích lidí, kteří dostali milost od prezidenta Václava Havla. Jeden z příběhů mi trochu připomínal příběh vašeho syna. Víte o tom něco?
Ano, četla jsem to, ale p o c h y b u j i, že se jedná o příběh mého syna. Nikdo nás nekontaktoval a nemůže tedy znát skutečnost.

Velké slavnosti v malé zemi

Dovolte mi vrátit se ještě k tomu, co se stalo osou vašeho sportovního života - k olympismu. Nedávno se rozpoutala debata o tom, zda pořádat olympijské hry v Praze. Moc mě zajímá, jaký je Váš názor? Ano, či ne? Já osobně si myslím, že by to bylo krásné, ale zdá se mi, že jsme na to dost malá země...
Já jsem jednoznačně pro! Každá země je na pochybách, když do toho jde, malá nebo velká. Důležité je vycházet z ideje. Olympiáda vychází z olympijské charty a ta je pro budoucnost lidstva významná. Olympijské hry jsou největším svátkem lidstva na této planete. Největší co do historie, tradic, zájmu veřejnosti, sledovanosti. Ani vědecká sympozia, hudební nebo filmové festivaly, světové šampionáty - nic se jim nevyrovná! Už jenom zúčastnit se znamená poctu nejvyšší! Pro sportovce, organizátory i pro diváky. Města se předhání o přízeň MOV jako o překot, jen aby jejich kandidatura byla přijata, a jsem přesvědčena, že Praha, potažmo Česká republika, má co nabídnout. Myslím si, že u nás mohou být "velké hry v malé zemi".

Souhlasím všemi deseti. Nejsem vůbec ekonomický odborník, a tak pochybuji, zda by to naše ekonomika utáhla. Lákavá představa to ale je, když vzpomenu na přenosy z olympiád.
Po roce 1989 opět jezdila po světě, setkávala se s mnoha osobnostmi, pozdravila se i s papežem Janem Pavlem II.Naše ekonomika roste. Než by se olympiáda konala, uplyne ještě pár let. Já vidím jednoznačně velký přínos. Důležité je požádat. Aby nám odklepli kandidaturu, napřed se stejně musí platit "nováčkovská daň". Nevezmou nás hned, ale budou vědět, že chceme. A jednou nás vezmou. To je jako, když muž žádá ženu, ta ho dvakrát odmítne, ale potřetí ho vezme na milost... Musí se kandidovat.

Pravda je, že třeba olympiáda v Tokiu změnila Japonsko. Byla velkým mezníkem poválečné historie, byla velkým hybatelem japonské ekonomiky, Tokio se proměnilo v moderní město. Je to obrovské zviditelnění. A musí to být krásný, vzrušující mumraj a zážitek.
Atmosféra olympiády je neopakovatelná a stejně neopakovatelná je atmosféra příprav. Budou na tom participovat architekti, stavitelé, muzikanti, divadelníci, choreografové, kteří připravují zahajovací a zakončovací ceremoniály. A nespočet zanícených fandů, dobrovolníků. Ekonomický dopad je ohromný, dostanem nůž na krk - zlepšit a budovat infrastrukturu, musí se na to připravit nemocnice, doprava, musí se budovat hotely, stadiony, hřiště, bazény, co je polovičaté, se musí dotáhnout. Olympiáda přece nebude jen v Praze, je možné do ní vtáhnout celou zem. A my rozhodně jako kulturní národ máme na to přijít s něčím svým. Olympiádu sleduje celý svět. My umíme skloubit hudbu, nápady, představit historii země, vzpomeňte si na mnoho olympiád - třeba v Římě - bylo fascinující, jak skloubili staré římské památky s olympiádou, například gymnastické soutěže se konaly v Caracal. lázních. A vzpomeňte si na Řecko - hodně je to posunulo do pozornosti světa. Poznat zblízka olympijskou chartu je velké, věřte mi! Účastnila jsem se jako sportovec tří olympiád na třech kontinentech - v Římě, Tokiu a v Mexiku, jako předseda našeho olympijského výboru i jako člen MOV olympiád v Albervillu, Lillehameru, Barceloně a Atlantě. Každé město, každý národ se prezentovalo neobyčejnými nápady a po olympiádě každá země měla silnější místo v mezinárodním společenství.

Jsou to silné argumenty pro pořádání.
A ještě jeden důvod, a nezanedbatelný - naši sportovci by si to zasloužili. Naše olympijská historie je silná, rozhodně není na vedlejší koleji. Měli jsme a máme velké atlety!

Oheň na Mount Everestu

A ještě nakonec, co říkáte olympiádě v Číně? Po olympiádě v Moskvě je to zase politický fenomén. Čína je nedemokratická, totalitní země, která nerespektuje lidská práva. Napůl uvolněnou dynamickou ekonomikou na pobřeží zastírá bídu a doslova otroctví uvnitř a samozřejmě okupaci Tibetu, atakují Tchajwan. Jak na to pohlížíte? Olympijská charta má přece své zásady?
Je to vážný problém. Rozhodně olympiádu nebojkotovat, myslím, že bychom měli apelovat na vedení Číny, že když už připravuje pro lidstvo tak velkolepý dar - a nepochybuji, že to velkolepé bude, že by mělo k tomu daru připojit dar největší - ochranu lidských práv a propuštění politických vězňů. Neměli bychom je prodat za podívanou, třebaže s nejvyšší sportovní úrovní. Kdyby měly OH v Pekingu sebemenší dopad na vědomí i svědomí Číňanů o nutnosti respektovat lidská práva, pak by Hry v Pekingu naplnily své poslání.

Vářená paní " Věra san", děkuji za dlouhý rozhovor plný cenných odpovědí a ještě jednou přeju co nejpevnější zdraví a věřím, že brzy na shledanou, třeba v Japonsku.
Pane redaktore Martine, Martin san, teď právě - 27. dubna - jsem zaslechla v rozhlase zprávu, že trasa olympijského ohně se zastaví na nejvyšším vrcholu na Zemi, že oheň zahoří na Mount Everestu, Ču-mu-lang-ma, a tibetsky Qomolangma-Feng. Možná vyslovím z dnešního pohledu bláhovost, ale já jsem z hloubi své duše přesvědčena, že pegingská olympiáda nebude jen o sportovních výkonech, ale že obyčejným poctivým Cinanum, i celému lidstvu, svítá na časy. Původně jsem měla Mezinárodnímu olympijskému výboru za zlé, že Čína Hry dostala, dnes jim za to aplauduju a věřím, že nezůstanu sama.

Autor:

Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž

  • Nejčtenější

Anglie - Brazílie, Francie - Německo. Kde zdarma sledovat sobotní fotbalové šlágry?

22. března 2024  11:59

Víkend je ve znamení reprezentačního fotbalu a přináší řadu atraktivních zápasů. Po pátečním...

Rekordní trest pro trenéra Radu. Za rasistickou urážku dostal osm měsíců

21. března 2024  17:12,  aktualizováno  19:43

Boj druholigových fotbalistů pražské Dukly o postup mezi elitu může jejich kouč Petr Rada sledovat...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

1. Ledecká, 2. Davidová, 3. Voborníková. Kolik si na sněhu vydělaly

25. března 2024  15:51

Z českých lyžařů, snowboardistů a biatlonistů si v uplynulé sezoně nejvíce vydělala na prémiích...

Zlatá tečka za super-G. Skvělá Ledecká triumfovala ve finále Světového poháru

22. března 2024  9:50,  aktualizováno  13:05

V novém roce potvrzovala v superobřím slalomu stoupající formu. V únoru se propracovala do první...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Norsko - Česko 1:2, rozpačitý výkon, i tak výhra. Haškovu premiéru ozdobil Barák

22. března 2024  16:49,  aktualizováno  19:52

Oslo (Od našeho zpravodaje) Fotbaloví reprezentanti se při premiéře trenéra Ivana Haška v Norsku téměř celých devadesát minut...

Házenkářky Kynžvartu prohrály o gól dohrávku s vedoucími Michalovci

28. března 2024  20:56

Házenkářky Kynžvartu prohrály o jediný gól domácí dohrávku interligy s vedoucím týmem a jistým...

Třinec - Budějovice 2:0. Obhájce titulu obstál a odvrátil historickou prohru

28. března 2024  16:45,  aktualizováno  20:17

Aktualizujeme Třinečtí hokejisté vyhráli 14. sérii play off v řadě a zamezili historickému obratu Českých...

Zlín porazil Litoměřice a vynutil si v semifinále první ligy sedmý zápas

28. března 2024  20:16

Zlínští hokejisté zvítězili v šestém utkání semifinále play off první ligy doma nad Litoměřicemi...

Vytížení proti odpočatým. Sparta čelí v semifinále Třinci, Pardubice čeká Litvínov

28. března 2024  19:37

Dva nejlepší celky základní části hokejové extraligy si dopřály pauzu na přípravu a od víkendu už...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...