Dosažený čas ale nemá být vrcholem jeho snažení v bazénu. „V Plzni se mě sice zmocnila obrovská euforie a dostal jsem další chuť do každodenního tréninku, ale můj cíl je jasný - chci reprezentovat na paralympiádě v brazilském Riu,“ říká Smrčka, který přišel o zrak před třemi a půl roky. Náhle, doslova přes noc. Pak už byla jenom tma.
Chce se vám přiblížit, jak došlo k tomu životnímu zlomu?
Jednou ráno jsem se probudil a divil se, že je tma. Klikl jsem na vypínač, ale zhasnuto bylo pořád. Takže mi to začalo docházet.
Zajisté jste pátral po příčinách...
Podle lékařky jsem deset let slepl, aniž bych o tom věděl. Měl jsem bolesti hlavy, které se stupňovaly, zvracel jsem. Přitom jsem ale viděl pořád stejně. S lékařkou jsme se shodli, co k tomu mohlo vést. Před lety jsem se dal na podnikání, takže jsem vedl dost hektický život plný stresů, nervového vypětí a podobně.
Bylo hodně těžké se s novou situací vypořádat?
Bohužel jsem se brzy dozvěděl, že ztráta zraku je definitivní. Vlastně se z toho šoku dostávám dosud, protože není legrace naučit se s tím žít. Už několik let jsem sám, takže jsem byl odkázaný na sebe a nezbylo mi, než se naučit orientovat. V místě bydliště i doma, odneslo to pár rozbitých talířů a skleniček.
S plaváním jste začal před necelým rokem, vlastně jste se k němu vrátil. Mohl byste přiblížit vaši někdejší kariéru?
Jasně, do 25 let jsem se plavání věnoval vrcholově, mám několik druhých míst z mistrovství Československa, v letech 1982 až 1986 jsem reprezentoval na závodech třeba v Holandsku, Maďarsku, Rakousku. Mými reprezentačními kolegy byli Daniel Machek, Honza Bidrman, Marcel Géry, Miloslav Milý, Petr Kladiva... Ale říkají dnes ta jména někomu něco?
Co jste dělal před návratem k bazénu?
Užíral jsem se ve svých psychických problémech. Měl jsem pocit, že nemám v blízkosti nikoho, kdo by o mě zakopl, že jsem ztratil všechny kamarády a známé. Potom mě osvítil nějaký duch svatý a znovu, po pětadvaceti letech, jsem se upnul k bazénu. Začal jsem tam pravidelně docházet, dal se do kupy s mým někdejším soupeřem na život a na smrt Petrem Thielem - teď mě trénuje a je jedním z mých nejlepších kamarádů, a přibyli další.
Manažer: Míra na to máNevidomého Miroslava Smrčky se v Ústí nad Labem ujalo několik přátel, kteří jej znali ještě z dob jeho závodní kariéry. "Míra se vrátil k bazénu a jsme s ním, nemohli jsme to nechat jen tak," říká Petr Budínský, kamarád, asistent a manažer handicapovaného plavce v jedné osobě. Smrčka má kolem sebe realizační tým, který mu pomáhá, jsou v něm i trenér Petr Thiel a také Budínského manželka, která plavce rovněž podporuje coby asistent. "Míra rozhodně má na to, aby se na znakařských tratích dostal na paralympiádu, je plný vůle a odhodlání. A nepochybně má i na víc," je přesvědčený Budínský. "U bazénu jsem pookřál a našel staronové kamarády. Nic lepšího mě potkat nemohlo," pochvaluje si Smrčka. |
Takže svého kroku nelitujete?
Ani náhodou! Nic lepšího jsem udělat nemohl. Začátek byl sice krutý, ale jiná cesta z toho mého marasmu nevedla. Plavání mě vytáhlo ze špatných psychických stavů.
V čem byl začátek v bazénu krutý? Vrátil jste se přece do známého prostředí...
Jenže nevidíte, takže to prostředí najednou bylo cizí. Je to jako když někdo neumí plavat a bojí se potopit pod hladinu.
Co je nejtěžší pro nevidomého plavce? Plavat rovně?
To je opravdu nejtěžší. Ale i atmosféra závodů. Před mistrovstvím v Plzni jsme byli na závodech v italské Brescii a bylo to fakt hustý. Přijít na start a soustředit se, postavit se na startovní blok a když jste na něm, tak se ptáte sám sebe - skáču vůbec na správnou stranu? Šílený... Naštěstí mám skvělé asistenty, Petra Budínského a jeho manželku, kteří mě vedou. Těm musíte stoprocentně důvěřovat.
A co skočit z bloku šipku?
Jo, je to náročné, skáčete ve tmě. Taky jsem se musel odnaučit plavat po startu nebo po obrátce patnáct metrů delfínem pod vodou. To jsem dělal kdysi, je to rychlejší, ale teď už to nejde. Nedopatřením bych se mohl ocitnout v sousední dráze a nejenže by mě diskvalifikovali, ale pokazil bych závod i někomu jinému. Teď plavu pod vodou dva nebo tři delfínové kopy, víc ne.
Jak poznáte, kdy přichází obrátka?
To je podobné. Mám tak zvaného „tejpera“, to je Petr Budínský a v případě více obrátek i jeho paní - ti mají dvoumetrovou tyčku s míčkem na konci, kterým mě před obrátkou brnknou do hlavy. Píšťalku používáme jen při tréninku, na závodech je zakázaná. Zase je to o vzájemné důvěře.
V plavání handicapovaných neexistují věkové kategorie. Co s tím?
Nic, jediná kategorie je slepota. Jinak jsou tam všichni soupeři mladší, i dvacetiletí, a fyzicky zdatní. Ty si ale oťukáme až na závodech, zatím jich moc nebylo. Nicméně světový rekord už padl, takže nějaké šance snad mít budu.
Platí vůbec váš světový rekord z Plzně?
Máte pravdu, myslím, že platí pouze jako český rekord, byť je lepší rekordu světového v pětadvacetimetrovém bazénu. Na přelomu února a března budou závody v Sydney a těsně před nimi mi tam lidé z mezinárodní federace handicapovaných plavců udělají oční klasifikaci - tím se definitivně začlením mezi slepé plavce a budu moci atakovat i světové rekordy. A taky limity pro účast na paralympiádě v Rio de Janeiru, o které půjde na červencovém mistrovství světa v Glasgowě.
Paralympiáda je vaším snem?
To je přece sen každého sportovce, ať už olympiáda nebo paralympiáda. Mým cílem je medaile, Petr Budínský tvrdí, že na ni mám. A kdyby nám tam zahráli hymnu... Udělám pro to všechno.
Pak byste s plaváním skončil?
Ani náhodou, ať už by se to povedlo, nebo ne. Za další čtyři roky přece bude paralympiáda v Tokiu. Plavání je můj život, naplňuje mě. Tvrdím, že když mě někdo dostane z bazénu, tak jedině nohama napřed.
Co vám dělá radost kromě plavání?
Pětadvacetiletý syn. Působí u Hradní stráže a dodělává si vysokou školu, stýkáme se i poté, co jsem se rozvedl. Je skvělý. Jediné, co mi chybí, je partnerský vztah.