Nemrzí vás to?
Samozřejmě mrzí, hlavně kvůli sponzorům, kteří by to auto viděli rádi někde výš než na třetím místě, protože ta formule má na to, aby vyhrála. Ale odjel jsem pouze o něco víc než polovinu závodů, tedy jen ty mezinárodní, protože tam ten předpis padá. A většinu těch závodů jsem vyhrál, třeba ve Vsetíně, v Lanškrouně, v Bratislavě, v Dobšinné. Ve Šternberku to nevyšlo, bylo tam mokro. A to mému přemotorovanému autu nesvědčí. Ale příští rok by to mělo být vyřešeno instalací trakční kontroly, auto už pak nebude na mokru tak náročné na ovládání.
Takže v příští sezoně chcete titul?
Pro přístí rok se chystá české mistrovství jako otevřené, může ho jet kdokoli, kdo se přihlásí. A konečně bude platit výjimka pro vozy F3000. Budou už závodit tři česká auta – Krámský, Beneš a já – a měly by přibýt dvě třítisícovky ze Slovenska. Konkurence sice vzroste, ale už by ten seriál měl být na úrovni.
Jak dlouho už závodíte?
Od roku 2000.
A jak jste se k závodění dostal?
Už kdysi jako kluk. Čichnul jsem k tomu jako mladý mechanik, když jsme jezdili po závodech v rámci Svazarmu. Potom bylo dlouhé období vzduchoprázdna a po deseti letech podnikání jsem se k něčemu dopracoval. Asi tak.
Dušan NevěřilPětačtyřicetiletý podnikatel v autodopravě ze Stříteže na Frýdecko-Místecku, který začal závodit v roce 2000. Se svou formulí 3000 patří k lídrům domácího mistrovství v závodech do vrchu. |
Jezdíte závody do vrchu. Neláká vás i něco jiného?
Chtěl bych zkusit i závod na okruhu. Teď jsem se o to pokusil v Brně v cestovním voze, v pronajatém autě. Bylo to sice silné porsche, ale podvozkově nefunkční, takže jsem se protrápil někde kolem osmého místa. Ale byl jsem z toho nadšený.
S čím vším jste vůbec závodil?
Začal jsem se Škodou Felicií Kit Car. Byla to velmi dobrá šestnáctistovka, 190 koní. Úplně v pohodě to dávala autům, které byly mnohem silnější. Objel jsem tehdejší FIA zónu a vyšlo to hned v prvním roce závodění na první místo ve skupině A bez rozdílu objemu. Viděl jsem, že tam dál už neporostu a koupil jsem prototyp Lucchini, jenže ten mi neseděl. Člověk tam sedí na jedné straně, tou druhou stranou jsem pokaždé něco zachytil, ať už to byly gumy u cesty nebo obrubník. Ale věděl jsem, že to je silné auto, že mi to celkem vyhovuje, tak jsem příští rok skočil do formule. Napřed to byla formule 3000 Ralt z roku 1994 s pětisetkoňovým motorem Cosworth a to bylo hodně o učení. No a poslední pokus byla zase formule 3000, ale novější. A to je ta lola s motorem Judd, která je na dost vysoké úrovni.
Takže jste spokojený?
Provozuschopnost toho auta sice stojí celkem dost peněz, ale auto je spolehlivé a kvůli technické poruše jsem skoro, musím zaklepat, neodstoupil. Chtěl bych se s tím autem svézt na okruhu v rámci evropské challenge soutěže, najezdit kilometry a dostat ho do ruky. Na kopci je totiž velmi málo svezení. Dvě tréninkové jízdy, dvě závodní, to je strašně málo kilometrů. Proto bych rád zkusil závod Euroboss Serie, která se jezdí i na známých okruzích, třeba Nürnburgring, kam bych se vypravil. V úvahu připadá i Challenge Sport Cup, kde jsou prototypy a formule dohromady. Je to šance naučit se s tím autem jet na hraně. Na kopci to auto nevyužijete ani ze sedmdesáti procent. Zábrany jsou tam větší, jezdí se jinak než na okruhu. Na kopci je větší adrenalin. Na okruhu je to takové sterilní.
Je to tedy adrenalin, co vás na závodění přitahuje?
Jistě. Pro mě je největší adrenalin sednout do formule a jet. Ani v cestovním šestisetpadesátikoňovém Porsche GT2 RSR, v němž jsem se svezl, a je to top auto té nejvyšší specifikace, to není ono. Člověk se v něm projede sto kilometrů na okruhu, ale adrenalin to není. Šlápnu na plyn a nic. Čekám, než se rozjede, přeřadím, znovu čekám... Zato ve formuli kolikrát nestačím ani řadit.
Co všechno jste schopen závodění obětovat? Nemyslím peníze.
V sezoně to sežere každý víkend.
Co tomu říká rodina?
Rodina si zvykla, manželka se mnou občas jede na závody v roli kuchařky. Ale letos jsem omezil zahraniční starty, protože jsem potřeboval potáhnout firmu. Rozjížděl jsem nový projekt, nemohl jsem absolvovat vše, i když jsem byl vybrán do české reprezentace. Musel jsem to v půlce sezony ustřihnout. Mohl jsem objet Španělsko, Portugalsko, Itálii, Francii, ale to bych se mohl vrátit a už firmu nemít.
Vy jste nedávno prodělal operaci očí. To také kvůli závodění?
Ne, do dálky vidím perfektně. Ale třeba v restauraci jsem si nepřečetl jídelní lístek a nosit s sebou brýle mě nebavilo.
A nedělá vám problém ve formuli výška?
Právě že to auto jsem si vybral proto, že je v něm dost místa. V raltu jsem měl problém. V lole se i pedály dají posunovat, dost místa je také na lokty.
Takže měnit jen tak nebudete.
Už pošilhávám po něčem novějším, přemýšlím o formuli z Japonska, která je řádově o generaci dál.
Máte nějaký motoristický sen? Třeba svézt se ve Formuli 1?
Trefil jste to.
A je nějaká šance?
Jedině že bych si ji koupil, jinak to nevidím... (smích) Ze seriálu F1 se dá starší, pětiletý vůz koupit, ale co s tím chcete tady dělat? Je to nevyužitelné, jedině přijet do Brna a udělat show před nějakými závody. Navíc z normálních zdrojů se to nedá zaplatit.
 Dušan Nevěřil s monopostem F3000 Lola. |
