Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nemá cenu být zalezlý, říká Šembera, jenž ochrnul po pádu na exhibici

Letos 17letý Lukáš Šembera je na vozíku, léčí se z těžkého úrazu, který utrpěl loni při motocyklové exhibici. | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

13 2010
Zapálí si cigaretu, čepici nasadí kšiltem vzad a díky tričku bez rukávů se ukážou potetované ruce. "Jsem teď trochu punk," směje se. Vlastně se usmívá během rozhovoru téměř pořád, byť byste čekali, že právě teď bude samý splín.

Ještě loni v srpnu Lukáš Šembera v Brně závodil, ale v září při motocyklové exhibici na pitbicích spadl a po nárazu na obrubník si rozdrtil pátý a šestý obratel. Od té doby je i přes několik operací ochrnutý.

Sedmnáctiletý klučina s piercingem v obličeji teď sedí na vozíku a smiřuje se s tím, že už se po nehodě možná nikdy nepostaví na nohy. "Musím žít. A musím žít s tímhle. Takže nemá cenu být zalezlý a je lepší se životem bavit dál."

Řekl jste si za ten necelý rok, proč to potkalo právě vás?
Jo. Někdy si říkám, komu jsem co udělal. Lidi to nazývají osudem, ale já si přečetl, že osudem lidi nazývají své hloupé činy. A to je pravda. Je moje hloupost, že jsem tenkrát na tu motorku při exhibici vlezl. Je hloupost, že jsem udělal chybu, a je hloupost pořadatelů, že tam dali balíky, které mi ublížily.

Omluvili se za to?
Ne. A jestli mě to mrzí? Spíš mě štve, že nevyjádřili ani žádnou podporu.

Prý je při léčbě nejtěžší smířit se s faktem, že si člověk možná už nikdy nestoupne. Jak to bylo u vás?
Ze začátku jsem to bral tak, že se uzdravím a ještě stihnu sezonu. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo trvat tak dlouho. Ale v Kladrubech (rehabilitační ústav) jsem se potkal s lidmi, co už tam byli déle, a já pochopil, že tohle není na krátkou dobu a musím pořád makat. Takže makám a doufám, že se vrátím.

Naděje tedy je?
Je. A u mě je i trochu zlepšení. Někdy to může poskočit rychle, někdy pomaličku. Je to nevyzpytatelné.

NA TESTECH. Lukáš Šembera si poprvé osahal novou aprilii.Lukáš Šembera

Začal jste hrát basketbal, že?
Ano a chci se mu hodně věnovat, později třeba i profesionálně. Pořád si chodím házet na koš, v září začíná vozíčkářská liga, tak uvidím, jak mi to půjde v zápasech. Fyzička mi pořád ze závodění zůstala, a když něco dělám, tak chci, aby to bylo na sto procent.

Čekali bychom, že vás zláká návrat na okruhy třeba v motokárách nebo na čtyřkolkách.
Měl jsem nabídku jít závodit do aut, ale odmítl jsem, aby to nebylo jako minulou sezonu, kdy do mě lidi cpali peníze a strašně moc ode mě očekávali. A když se mi něco nepovedlo, tak jsem měl pocit, že se na mě děsně zlobí. Tohle už nechci, navíc auta jsem nejezdil, tak ani nevím, jestli by mě to bavilo. Proto jsem šel do basketu. Nikdo do mě necpe peníze, je to společná práce a jámám radost.

Vždy ale dobře nebylo. Po úrazu jste si pochvaloval, jak vám to klape s přítelkyní, pak jste se rázem rozešli. Teď už je po vašem boku nová partnerka.
Dokonce se psalo, že jsme se s tou předchozí zasnoubili, ale to nebyla pravda. Už delší dobu to bylo mezi námi špatné, takže jsem byl celkem rád, že jsme se rozešli. Teď jsem si ale našel tuhle kočku, jsem s ní stoprocentně spokojený a chtěl bych s ní zůstat.

Ukázala se jako podpora?
Pomáhá mi se spoustou věcí a od října budeme spolu bydlet. U rodičů se mi dělá spodní patro s výtahem a budeme mít z toho malý byt. Přítelkyně půjde na vysokou, není z Brna, takže teď budeme konečně spolu. Navíc já bych taky chtěl jít na školu, takže mě bude doučovat. Ze školy už jsem dlouho, takže jsem toho dost zapomněl.

Lukáš Šembera

Když byla zima, říkal jste, že byste potřeboval gumy, aby vám ten vozík tolik neklouzal. Kdy si děláte na vozíku nejvíc srandu?
Třeba když se mezi vozíčkáři hádáme: Nechtěj, abych si stoupl, jinak ti nakopu pr... Lidi naši srandu tolik nechápou, ale my jsme zvyklí a nemůžeme si z toho dělat nic jiného než srandu.

Ale zase až takoví hrdinové po úrazu taky všichni nejsou, že?
To ne. Ale nemá cenu být zalezlý. Musím přece žít a musím žít s tímhle, a tak se chci dál bavit životem. Nezdá se to, ale i na vozíku se dá dělat spousta věcí. Třeba teď jsem si byl zahrát paintball. Nejdřív na vozíku, pak mě to přestalo bavit, lehl jsem si na zem a celou dobu se plazil. Sice jsem byl večer úplně mrtvý, ale bavil jsem se a byl tam ten adrenalin. Chystám se, že se pojedeme s tátou potápět do moře. Občas s přítelkyní něco podnikneme. Život je přece fajn, tak proč bych seděl doma na zadku a trápil se, že jsem na vozíku?

Mluvil jste o škole. Co vlastně chcete studovat?
Ještě si dám rok času na rehabilitace, protože se tam vůbec netěším.
A problém je taky v tom, že je spousta škol bezbariérových, ale tam se učí věci, které mě nebaví, jako je například cukrářství nebo nějaké všeobecně právní věci. Já se učil na motomechanika a bavilo by mě se kolem motorek i aut motat i teď, jenže ta škola, kde jsem byl, je plná schodů. A to je s tímhle na prd.

Jak teď budete prožívat motocyklové závody v Brně? Chtě nechtě se musí člověku vrátit vzpomínky.
Jasně, rád bych tam byl. Rád bych bojoval s klukama, ale nejde to a já to tak beru. Půjdu, teda pojedu se podívat, budu fandit českým jezdcům, aby dobře dojeli. Ale že bych brečel, že nepojedu, to se nestane.
Těším se, že se s klukama potkám a pokecáme.

Čtěte v MF DNES

Další rozhovory a informace před závody mistrovství světa silničních motocyklů v Brně čtete v dnešní mimořádné příloze v deníku MF DNES.

.






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze