Při shánění angažmá to však ženy ve srovnání s muži stále nemají jednoduché. "Už asi dva roky jsem neslyšela, že by mě trenér neposadil kvůli tomu, že jsem žena. Až před měsícem dostal přednost někdo z kluků," říká Třešňáková. "Samozřejmě to zamrzí, ale nedá se nic dělat."
Podobné zkušenosti má i další jezdkyně, Lucie Herková. "Setkala jsem se s tím, že majitel a trenér dali přednost někomu z jezdců pro větší sílu. Na druhou stranu jsou koně, kterým lépe sedí ženská ruka." Situace ve stájích se v posledních letech změnila.
"Dřív měla každá stáj několik jezdců, dnes je nahrazují dívky," vysvětluje zkušený trenér Ferdinand Minařík. "Proto dostávají víc šancí i v dostizích. Koně jsou na jejich vedení zvyklí." To dosvědčuje i trenérka Martina Růžičková. "U mě ve stáji pracují děvčata, koně vedou jemnější rukou."
Souhlasí i trenér František Vítek, na jezdce velmi přísný. "V některých případech jsou ženy pro koně příjemnější než jezdci, kteří jim vadí." Před startem nejednoho rámcového dostihu se v padoku sejde víc žen, ale klasické dostihy zůstávají výsadou mužů.
"Abych dostala favorita, to se nestává," říká nejlepší jezdkyně sezony Kristýna Bezděková. "Silnar je sice hvězdou, ale dostala jsem ho před prvním startem jako outsidera, a když to vyšlo, tak mi zůstal." Na jezdkyně se spíš obracejí trenéři, kteří potřebují lehkou váhu. "Hodně mě využívali trenéři, když jsem měla ještě úlevu dva a půl kilogramu nebo abych odjezdila 50 kilogramů," doplnila Bezděková.
Následovnice ženských legend v sedle - Laty Brandisové, vítězky Velké pardubické z roku 1937, a Míly Hermansdorferové, držitelky modré stuhy za vítězství v Československém derby v roce 1972 - rády zápolí s muži. "Jsem raději, když je v dostihu víc mužů," tvrdí Bezděková a Herková ji doplňuje: "Závodit s chlapy je výzva, jen mezi sebou by to nebylo ono."
Dostihy žebříčky jezdců nebo trenérů nedělí podle pohlaví. "Jsem raději desátá v celkovém pořadí než druhá nebo třetí mezi ženami," tvrdí Herková. "Mám daleko větší motivaci."
