Až v neděli (snad úspěšně a ve zdraví) dorazí na Staroměstské náměstí do cíle Volkswagen Marathonu Praha, stane se královnou - Gold PIM Queen. První ženou, která pražský závod prokazatelně uběhla patnáctkrát.
Poprvé v historii má možnost do "šlechtického" stavu vstoupit i 24 mužů, kteří za patnáct let rovněž ani jednou nechyběli. "Je to milé ocenění," řekla nejvytrvalejší z pražských vytrvalkyň. "A vlastně náhoda. Ale když mám ten závod skoro doma..."
Pražská NEJ Věry VavrejnovéNEJpamátnější: To byl ročník 2000, bylo mi čtyřicet a zaběhla jsem si osobák 3:35,30 hodiny. NEJhorší: Loni, kdy jsem běžela přes bolest. Při každém kroku, a že jich v maratonu je, mě v noze píchlo. NEJstudenější: Rok 2004, jediný, kdy byla zima, ale většině to vyhovovalo, horka jsou daleko horší. Ráno před startem sněžilo. NEJbláznivější: Byla paní, která běhala v kroji, už bohužel umřela. Právě v tom roce 2004 chudince sukně namokla a měla tak závod dvojnásob těžký. NEJnudnější: Dřív se běhalo až na Zbraslav, kde byla otočka, a to bylo monotónní, ubíjející. Teď je trať zajímavější, sice zase víc zatáček, ale rychleji to utíká. |
Jen na vysvětlenou a doplnění počtů - dvě účasti má Vavrejnová ještě z doby, kdy chybělo elektronické měření a nejsou tedy oficiální. Od roku 1997 ji ale počítače zaznamenávaly pravidelně.
"Není takový problém jeden maraton ročně zvládnout," tvrdila. "Pokud je člověk zdravý."
A jedna bolístka jí málem úctyhodnou šňůru startů přetrhla. Už loni běžela s velkými bolestmi chodidla, ve kterém si při volejbale natáhla šlachy. Rok se léčila a v neděli tak znovu od orloje může vyrazit na štreku dlouhou přes 42 kilometrů.
"Ale opravdu nevím, co to po třicátém kilometru udělá," uvažovala žena, která běhá už třicet let a v přípravě na běžecké peklo hltala 200 kilometrů týdně.
"Ráda bych běžela za 4:15," plánovala před svým 23. maratonem v životě.
Na ten první v metropoli má jen matné vzpomínky. Vlastně skoro žádné, protože jí všechny splývají. Ale zato si pamatuje ten premiérový v Pardubicích.
"Na startu nás bylo strašně málo, snad jenom čtyři sta běžců," hloubala v paměti. "Já jsem pak skoro celou dobu běžela sama, po opuštěných silničkách. Myslela jsem, že ani nedoběhnu, bylo to nekonečné."
Nejpamátnější závod ze všech, které absolvovala, byl ten v New Yorku. Přesně před deseti lety. V listopadu, tedy krátce po teroristických útocích na "dvojčata" Světového obchodního centra.
"Trosky ještě doutnaly, na každém rohu stály památníčky obětí a já jsem u každého začala bulet," vyprávěla. "To stejné bylo potom v závodě. Účastníci třeba měli na tričku napsáno: Běžím za svého mrtvého tátu. Celé kordony hasičů běželi zase za své kamarády. Ještě teď mě to dojímá."
