Taková hromada kilometrů děsila závodníky naposledy v roce 2009, kdy Španěl Contador šlapal pro svůj druhý žlutý trikot. Za úřadování předchozího direktora Jeana-Marie Leblanca byla ovšem obdobná nálož úplně běžná - před deseti lety se jelo v souhrnu 109 kilometrů, v roce 1992, kdy Tour podruhé kraloval Miguel Indurain, dokonce 137 kilometrů.
Časovky se prolínají skoro celou historií Tour a připravily malá nebo obrovská dramata v boji o žlutý dres.
PRVNÍ Tour sice vznikla už v roce 1903, vůbec první souboj s chronometrem se uskutečnil až v pátečním odpoledni 27. července 1934. Byl to pro cyklisty náročný den, protože už za sebou měli polovinu etapy - klasický hromadný start.
Tehdejší množství časovkářských kilometrů by dnes dalo zabrat i expertům, mezi Roche-sur-Yvon a Nantes se jelo na 83 kilometrů a domácí Antonin Magne, který nakonec celou Tour vyhrál, byl ten den nejrychlejší. Premiérový chronometr zajel za více než 2,5 hodiny a dosáhl průměru 35 kilometrů za hodinu.
NEJVYŠŠÍ. Individuální časovka s nejvyšším bodem se konala v roce 1939 mezi Bonneval-sur-Arc a Bourg-Saint-Maurice. Znamenalo to čtrnáct kilometrů stoupání následovaných padesáti kilometry sjezdu z Iseranu, s 2 770 metry nejvyššího evropského vrcholu, na který vede silnice.
Jako by samotná časovka nestačila, znovu byla jen součástí dlouhého dne, konkrétně prostřední třetinou tehdejší etapy. V kronikách stojí, že závodníci byli po ní tak unavení, že žádný neměl síly ani odhodlání v závěrečné části etapy útočit. Časovku tehdy vyhrál držitel žlutého dresu Sylvere Maes, který celý výjezd na Iseran absolvoval vestoje, aniž by jedinkrát použil své sedlo.
NEJDELŠÍ. Byla to tenkrát v roce 1947 příšera, jen 48 hodin od Paříže čekalo na peloton 139 kilometrů napříč Bretaní. Lídr Tour René Vietto sahal po životním úspěchu, ale v etapě mezi Vannes a Saint-Brieuc, v níž se stoupalo i na slavný vršek Mur de Bretagne, vybouchl.
Vietto nejdřív oblékl hedvábný dres, což bylo tehdejšími pravidly zakázáno, a dostal tak minutovou penalizaci. Pak spoléhal na informace od svého týmového ředitele Jeana Leulliota. Jenže když projížděl místem, kde se měli domlouvat, uviděl Leulliota na zemi, jak se sbíral po pádu z motorky.
To závodníka rozhodilo tak, že do cíle dorazil s patnáctiminutovou ztrátou na vítězného Belgičana Impanise, do žlutého šel Ital Brambilla, za ním Jean Robic. Domácí borec však v závěrečné etapě z Caen do Paříže zaútočil a zajistil si celkový primát. A to bez toho, že by byl jediný den v čele závodu.
NEJRYCHLEJŠÍ. Brit Chris Boardman je držitelem nejlepšího průměru v časovce všech dob. Prolog Tour 1994 v Lille na naprosto rovinaté trati o délce 7,2 kilometru projel rychlostí 55,152 km/h.
Pokud ovšem bereme v úvahu jen klasickou časovku, pak rekordmanem s průměrem 54,545 km/h je od roku 1989 Američan Greg Lemond na trati mezi Versailles a Paříží dlouhé 24,5 kilometru.
NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ. Podle studie, kterou vytvořil a v červenci 2011 publikoval magazín L´Équipe, byl nejúspěšnějším časovkářem Tour domácí Bernard Hinault, pětinásobný šampion závodu.
Vyhrál dvacet časovek (z toho pět prologů) z 31 pokusů, takže úspěšnost měl 64,5 %. O tři procenta překonal Eddyho Merckxe (šestnáct triumfů v šestadvaceti časovkách), třetí příčku s 61,1 % (11 vítězství v 16 časovkách) obsadil Jacques Anquetil, další pětinásobný král Tour.
NEJTĚSNĚJŠÍ. Nejmenší odstup vítěze a druhého muže celkového pořadí Tour byl osm sekund mezi Gregem LeMondem a domácím Laurentem Fignonem v roce 1989. Fignon byl vůbec specialista na těsné dojezdy, o pět let dřív vyhrál 51kilometrovou časovku o 48 milimetrů před Seanem Kellym.
To největší rozdíl historie měl na svědomí španělský časovkářský démon Miguel Indurain. V časovce kolem jezera Madine v roce 1993 ho naštěstí přibrzdil defekt, jinak by jeho bratr Prudencio nestihl do cíle dojet včas. Od Miguela měl odstup 17,48 minuty a o 24 sekund stihl časový limit.