O svém úspěchu přitom dlouho nevěděl. Když v pondělí s reprezentací opouštěl africký kontinent, sáhl v letadle po tuniských novinách a vedle vyhlášeného stratéga Baliče, kapitána mistrů světa Garralda či neudržitelného ruského křídelníka Kokčarova našel svoje jméno.
"Něco takového jsem si vůbec nepřipouštěl," vyprávěl Juříček, rozradovaný a ještě trochu v šoku. "O tom přece může přemýšlet jen pár vyvolených. Teprve postupně mi to dochází," vykládal v euforii. Jednatřicetiletý pivot musel členy direktoriátu šampionátu pořádně zaujmout, když do All-star týmu vytáhli hráče mužstva, které se nepřipomnělo v semifinále a uzavřelo první desítku.
Jenže Davidu Juříčkovi vyšel turnaj báječně, házenkářský elegán se chytil od prvních zápasů. Soupeři si ho hodně hleděli, právě od něj hrozilo permanentní nebezpečí. Dokázal však využít své přednosti: rychlost, předvídavost, skvělé zpracování míče.
"Až na Filipa Jíchu nemáme klasického střelce z dálky, naopak technické kluky s citem pro kombinaci. A s většinou z nich jsem sehraný z minulosti," vysvětloval člen kádru francouzského mistra z Montpellieru.
Proto byl často jednou z mála šancí na zakončení českých akcí, navíc tradičně vykazoval vysokou produktivitu. Díky ní svým dvorním asistentům Radčenkovi a Brůnovi pomohl k pověsti elitních nahrávačů mistrovství.
Na hrotu české obrany pak udivoval výtečnou kondicí. "Paradoxně mi asi pomohlo i zranění Péti Hrubého," připomněl svého stále se lepšícího kolegu, jenž těsně před odjezdem do Tuniska vypadl z nominace kvůli zranění.
"Když jste na hřišti třicet minut, dáte třeba jen polovinu gólů. Já byl najednou sám a co si budeme nalhávat, individuální úspěch se většinou poměřuje podle útočné aktivity. Všechno se sešlo, měl jsem sebevědomí, formu a trochu potřebného štěstí," vypočítával sedmý nejlepší kanonýr MS.
Ukázal se, otevírají se mu možnosti. Například v březnu se v kolínské aréně před dvaceti tisíci diváky utká Německo s Výběrem světa. Za něj si teď dvakrát zahrál Jan Filip a nabízí se další český kandidát.
"Spíš asi ne," culil se Juříček. "Já přece nejsem nejlepší pivot světa, ale jenom jednoho mistrovství," odháněl komplimenty jednatřicetiletý legionář, jenž za hranicemi začínal před dvěma lety v průměrném Istres.
Nebo může čekat zájem bohatých španělských a německých klubů, které chtějí jen špičku a také potom své hvězdy královsky ocení. "Ve Francii jsem moc spokojený, ale případným nabídkám bych se nebránil." Ale bezbřehý optimista není, vždyť se o něm říkalo, že do pivota absolutní extratřídy mu schází ještě pár centimetrů a kilogramů.
"A já ten názor sdílím, i když se mi teď něco povedlo navzdory mému jakoby handicapu. Málo platné, v Německu nebo ve Španělsku se kvůli tamnímu stylu hry na fyzické parametry hodně hledí. Na druhou stranu, teď už asi nevyrostu a nosit na sobě prázdná kila postrádá smysl. Musí mi stačit, co mám," usmíval se.
Není toho málo. Je v ideálních házenkářských letech, užívá si angažmá v týmu předloňského vítěze Ligy mistrů a dočkal se ocenění na světové scéně.
"Vždycky jsem si myslel, že nejlepší chvíle mě potkaly v Karviné. Vyhrávali jsme, co se dalo, i v evropských pohárech jsme na české poměry dosáhli slušných výsledků. Po dvou letech výkonnostního sestupu jsem ale zase v klubu s velkými ambicemi, a jestli to není začátek, tak aspoň prostředek něčeho velkého, v co už jsem ani nedoufal."
