Zlatou medaili vlastníte déle než dva měsíce - už jste stačil poznat, jak chutná sláva?
Samozřejmě je hezké, když jdu po ulici nebo do obchodu a lidé mě poznávají. Gratulují mi nebo mě chtějí jen pozdravit, občas si někdo chce popovídat. Takových okamžiků je mnohem víc než předtím, i když mám i dva světové bronzy - je vidět, že rozdíl mezi prvním a třetím místem je i v judu velký. Dochází k tomu v Praze, ale ještě víc v Jihlavě, kam jezdím za rodiči.
Jak se s takovou pozorností vyrovnáváte?
Je to docela prima a doufám, že k tomu bude docházet dál, že mě lidi budou poznávat víc a víc. Ne kvůli mně - především doufám, že to pomůže judu, aby bylo populárnější. Protože v konkurenci fotbalu a hokeje se u nás menší sporty snadno neprosazují.
Takže vás popularita neobtěžuje?
Někdy ano, i když k tomu dochází jen občas. Třeba když si jdeme někam sednout s přítelkyní a lidé pořád chodí a chodí se žádostmi o autogram, na kus řeči... Popularita je hezká, ale nesmí jí být příliš. Taky musíte víc dávat pozor, co říkáte a děláte, protože ne všichni jsou přející - někdo vás třeba vyfotí a bude z toho chtít udělat senzaci. Je to trochu otravné, někdy se musím držet, ale asi jde o zvyk.
Už se vám rozleželo i to, že jste zlatem z Čeljabinsku překonal dosud historické světové medaile legendárních judistů Vladimíra Kocmana, Pavla Petřikova a Jiřího Sosny?
Jo, pomalu ano. Tímhle titulem ale nechci skončit. Vždyť mi za pár dní bude teprve čtyřiadvacet a Vláďa Kocman má i olympijský bronz z Moskvy 1980,zatímco mně olympijská medaile chybí. Šance bude v Riu za dva roky, proto se teď musím dobře připravit na příští rok. Na olympiádu chci být nejen dobře připravený, ale chci tam mít i dobré nasazení - to se mi v Londýně před dvěma lety nepovedlo a pak jsem doplatil na těžký los.
Body do olympijské kvalifikace se začaly sčítat letos začátkem léta - jak si nyní vedete na žebříčku vaší kategorie?
Teď jsem světová jednička, docela se mi dařilo, hodně bodů jsem nabral právě za titul mistra světa. Nesmím ale polevit, přijdou další turnaje včetně šampionátů - příští rok bude mistrovství Evropy v Glasgowě a světa v Astaně.
Mimochodem, jak jste si po Čeljabinsku užil dovolenou?
Hodně jsem odpočíval. Byl jsem v lázních na Slovensku, s rodinou doma v Jihlavě, s přítelkyní. Nikam dál se mi nechtělo, cestování letadlem mám za letošek dost.
Vaším koníčkem je rybaření, takže jste byl i na rybách?
Jasně, na to si čas najdu vždycky. Navíc v tomto oboru máme s judisty každoroční soutěž, tentokrát jsme chytali na rybníku Kubšovka u Českého Brodu.
Vyhrál mistr světa v judu i rybářské závody?
Bohužel jsem skončil druhý, lepší byl bývalý judista Petr Jákl. Nehráli jsme na největší rybu, ale na množství druhů. Petr nachytal úhoře a jesetery, zatímco já jen deset jeseterů.
Prozraďte - jaký je váš životní úlovek?
Letos jsem chytil jesetera, který měl sto čtyřicet centimetrů. Nejsem ale žádný profík. A letos na jaře, když mě trápila záda a s přítelkyní jsme byli v Thajsku, jsem tam vytáhl několik třičtvrtěmetrových sumečků.
Víte, kdo z českých sportovců se nejspíš může pyšnit největším úlovkem? Bývalý oštěpař a nyní trenér Jan Železný nedávno chytil na dovolené ve Španělsku sumce měřícího dva metry třicet.
Tolik? To jsem nevěděl, tak to mu blahopřeju. Třeba se jednou taky dočkám ještě větší ryby, ale do Španělska se mi kvůli tomu nechce.
Jíte takové ryby?
Kdepak. Když chytíte nějakou trofejní rybu, třeba kapra od sedmdesáti centimetrů výš nebo velkého sumce, měla by se pustit. Ostatní rybáři na to přece taky čekají - pustil jsem i ty thajské sumečky.
Český olympijský výbor vám teď vyplácí olympijské stipendium ve výši šest set dolarů měsíčně - pořídíte si kvalitnější udice?
To kdyby šlo! Jenže na takovéhle záliby se stipendium nevztahuje. Ale i tak ty peníze přijdou vhod - jsou na přípravu a příští týden letím na měsíční soustředění do Japonska, takže náš svaz ušetří na přípravu dalších judistů.
