Nejste první a nebudete zřejmě poslední sportovkyní, která veřejně mluví o svém těhotenství. Ale tentokrát byl celý národ vzhůru a noviny to oznámily na prvních stranách. Ohromila vás ta publicita?
Šokovalo mě, jak tímhle národem zamávalo moje budoucí miminko. Pravda, ta chvíle byla geniálně, v uvozovkách geniálně, načasována těsně před startem Světového poháru, navíc se to nečekalo. Ale že obsadím i titulní stránky novin, to mě opravdu překvapilo.
Přišla jste na tiskovou konferenci perfektně učesaná a nalíčená. To se dosud nestalo.
Chtěla jsem se prezentovat jako budoucí spokojená maminka, ne jako lyžařka, která zná jenom sportovní oblečení. Mě taková příležitost představit se jako žena, která umí i dobře vypadat, baví a těší.
Štěstí z vás však zrovna nevyzařovalo. Bála jste se, že budete pod tlakem tisku?
Byla jsem nervózní nesrovnatelně víc, než když se pořádají obvyklé tiskové konference o lyžování. A byla to i chvíle poznamenaná událostmi minulých dní, kdy ne všechny ohlasy na můj předčasný návrat z Kiruny byly, řekněme, korektní. To se dotklo i mých nejbližších, ale nemělo to nic společného s tím, jakým dojmem jsem působila.
Zjistit zrovna v Kiruně u polárního kruhu, v plném tréninku, za polární noci, že jste v jiném stavu. Nepřipadá vám to jako zásah osudu? Jak v románu nebo jako hlas zhůry: už toho bylo dost, toho závodění, slávy, vzpamatuj se, máš nejvyšší čas.
Anebo to bylo vyvrcholení roku plného kotrmelců. Vemte si olympiádu, zažila jsem tam fantastický závod na 15 kilometrů, kde nikdo nečekal medaili a já získala nádherný bronz, v kombinovaném závodě jsem prohrála o špičku boty další medaili, pak ty dopingové skandály soupeřek kolem mě...
Komu jste se první svěřila?
To je otázka, komu! Tomu, kdo... no, svému partnerovi.
Nebála jste se to říct svému trenérovi Stanislavu Frühaufovi?
Ne, šla jsme mu to říct jako dospělá ženská. Ale měla jsem před ním přece jen výčitky. On mě vždycky podržel a zachoval se perfektně i v tomhle případě, i když určitou lítost projevil.
Kdybyste měla reprodukovat váš rozhovor, aspoň ve zkratce...
Tak dobře. Já: Jsem těhotná. On: Tak to si budu muset dát panáka.
Budu konečně jiná
Dítě vás osvobodilo od svíravého pocitu pořád něco dokazovat, znovu se drát do světové špičky. Najednou jste svobodná. Jste za to i vděčná?
Určitě! I kdybych už nikdy nic nevyhrála, dítě mi zůstane. Někdy, když se mi nepovedl závod, byla jsem z toho opravdu nešťastná a občas jsem zůstala s tím neštěstím sama. Teď už to bude vždycky jiné.
Myslíte si, že s dítětem budete odolnější vůči porážkám?
Jistě. Bude mi stále připomínat: závoď si, ale nezapomeň, že jen pro to nežiješ. Budu na startu vnitřně silnější. Bude to přínos. Jsem ale zvědavá, jak se mi podaří skloubit život mámy s životem sportovkyně a jak moc budu ochotná se do sportu znova ponořit na sto procent. Nechtěla bych totiž ani maličko dítě šidit.
Mluví z vás maminka i závodnice, každá trochu jinak. Znovu se chcete vrátit, už se vidíte na olympiádě v Turíně 2006. Vrátí se zřejmě jiná Neumannová?
Ano, jiná, sport nebude to nejdůležitější. Konečně! Těším se na ten pocit. Mně to může prospět. Víte, mě v posledních letech trápil takový problém, já nevím, jestli...
... jestli co?
Často mě napadalo: nebylo toho už dost? Neměla bys už konečně dělat něco jiného? Vždyť je to cirkusovej svět, ve kterém žiješ. A teď se rodí hodnota, která dává životu jiný rozměr.
Co dosud bylo vnitřní tepnou vašeho života touha po úspěchu?
Určitě. I soukromí se muselo přizpůsobovat. Nebyla to jediná věc v mém životě, ale podle ní se všechno řídilo.
Říká se: sní o medailích. Nebo teď: konec snů o medailích. Měla byste zpětně obdržet dvě další olympijské vzhledem k dopingovým čachrům v Salt Lake City. Asi pro vás dosud neexistoval důležitější pojem než medaile?
Já jsem pro medaile dělala všechno, byly motorem a smyslem mého života, ale posledních pár let jsem si začala uvědomovat, že život není o medailích. Najednou to nebylo to jediné, nejdůležitější.
A co se stalo tím prvním?
Mít někoho ráda, mít u sebe člověka, o kterého se můžu opřít. Přemýšlela jsem o budoucím životě, bude delší než ten sportovní a doufám, že hezčí.
Český olympijský šéf Milan Jirásek vyslovil přání, aby se vám podařilo porodit šampiona. No, nepříčí se vám to trochu, rodit zrovna šampiony?
Nemám v plánu rodit šampiony, a jestli z něj nějaký bude, záleží na jeho rozhodnutí. Přeju si, abych porodila zdravé dítě, ze kterého vyroste slušný člověk. Intelektuál z něj asi nebude, to by musel být po kom. Přivedla bych jej ráda ke sportu, a jestli se mu bude věnovat po mamince, to nechám na něm.
Dítě chcete brát s sebou na delší pobyty v cizině spolu s jeho babičkou, která ho pohlídá. Budete brát dítě do náručí i na stupně vítězů? Je to teď móda.
Na jednu stranu nechci potomka schovávat, na druhou stranu si nemyslím, že bych s ním zrovna musela mávat na stupních vítězů. Když se na bednu vrátím, tak potom za ním budu spěchat domů, vychutnat s ním volné chvíle.
Požádala jste, aby média respektovala vaše soukromí, do kterého patří i váš partner, otec dítěte. V tisku se jedno jméno objevilo, má to být pravděpodobný otec. Je to podle vás běžná novinářská investigace, nebo indiskrétnost?
No, investigace... Já jsem nikdy moc nesledovala případy kolegyň, jak se pátralo po otci, když nebyly zrovna vdané a čekaly miminko. Ale kolem mne jsou všechny tyhle dohady liché. Zkuste třeba jmenovat pět milionů chlapů a možná se nějakou vylučovací metodou dobereme otce dítěte. Ale mám pocit, že když to miminko vznikalo, že u toho nikdo další nebyl, takže nikdo mi nemůže žádná jména podsouvat. Beru to tak, že jsem sportovec a mám na rozdíl třeba od politiků na soukromý život nárok. Na tyhle otázky už bych nerada odpovídala. Chci mít klid pro život, který si do budoucna chystám. Na žádné jméno nereaguju.
Nejsem poprvé zamilovaná
Kolikrát v životě jste byla opravdu zamilovaná? Vypadá to, že dosud pouze jednou. Teď.
Tak to není pravda. Mám za sebou takovou tu sedmnáctiletou lásku, pak určitě minimálně další dvě, které mě opravdu vzaly za srdce. Můj současný vztah je zřejmě nejdelší, nejpevnější a nejvíce se přiblížil tomu, co bych si asi od chlapa přála. Opravdu mě naplňuje. Ale není to první chlap v mém životě.
Prohlásila jste, že dítě vzniklo z velké lásky. Co vám zbylo z dívčích snů a ženských představ o mužích, o tom pravém?
No já nevím, možná skoro trosky. Asi už vidím jiné hodnoty, než jestli je to princ na bílém koni. Spíš člověk, aby vás nenechal v bryndě při prvním problému. Teď už je mi jasné, proč se rozvádí tolik manželství, která se uzavírají kolem dvacátého roku života. Nevím, jestli jsem výjimka, ale já jsem dozrávala v šestasedmadvaceti letech.
Jednou jste řekla, že by se vám líbil muž, který by vás ovládal. Znáte se k tomu dosud?
Ráda bych to poopravila. Chtěla bych vedle sebe mít chlapa, který je silnější osobností, aby on byl ve dvojce dominantní. To neznamená, že já budu slepě poslouchat. Jsem také osobnost, do zásadních věcí budu mluvit vždycky. Ale nesnesla bych nikoho, kdo bude čekat, jak já to zařídím, jak já to vymyslím.
Jste přístupná citu, který F. X. Šalda kdysi nazval erotické očarování a dnes se tomu říká sexuální závislost?
Když si dva lidi rozumějí v posteli, o to je to všechno v životě příjemnější. Nejsem ale na sexu závislá, to by určitě nešlo, protože moje třítýdenní i delší zájezdy bych asi nepřežila.
Patříte k těm ženám, které v magazínech čtou o tom, jak získat partnera, jak na něho, jak jej ještě lépe potěšit v posteli?
Pravidelná čtenářka těchto magazínů zrovna nejsem. Musím se ale přiznat, že je občas kupuju, když někam odjíždím. A pak třeba v poledne na Dachsteinu, když se mi zrovna nechce spát nebo rozečítat nějakou kapitolu v knížce, tak si na půl hodinu přečtu drby v časopisech. Ale z těch jejich návodů si příklad neberu, snažím se být svá. Nejsem zrovna v tomhle typ na nějaké rady.
Do jakého světa, viděno vašima očima, přivedete dítě?
Svět je hektický až až, to asi brzy pozná, ale ráda bych mu vytvořila klidné zázemí. Měl by cítit lásku jako ochranu proti tomu, co všechno jej čeká.
Z vítězství je velká radost, z narození dítěte také, ale dítě žije, vítězství pomíjí. To jednou řekl Ivan Hlinka. Asi i vám mluvil z duše.
Už se držím dost let v popředí světového pelotonu a jednou budu končit. Už se toho neobávám. Odejde Neumannová závodnice, kdo zůstane, je Neumannová matka. Dítě je napořád.
Jenže potom, za padesát sto let někdo připomene, kolik že měla slavná Kateřina Neumannová medailí. Ale kolik měla dětí, koho to bude zajímat?
Na světě je spousta ženskejch a většina z nich má děti, ale olympijské medaile má jen zlomek z nich. Takže zůstanu slavná tím, kolik jsem získala medailí, a ne kolik jsem porodila dětí. Nicméně to je věc veřejnosti a pojmu Neumannová, ale jde o to, jakých hodnot si vážím já. Tam děti budou stát podstatně výš než medaile.
 ŠAMPIONA NEPOTŘEBUJI. Nemám v plánu rodit šampiony, a jestli z něj nějaký bude, záleží na jeho rozhodnutí. Přeju si, abych porodila zdravé dítě, ze kterého vyroste slušný člověk. |
