Kdy jste začal tušit, že se Dukla Liberec po osmnácti letech konečně dočká?
"Když jsme doma vyhráli první zápas, protože vloni jsme nad Budějovicemi ve finálové sérii nezvítězili ani jednou. Ani před třemi roky nad Ústím."
Po zranění Bouly jste se stal kapitánem. Co to bylo za změnu?
"Abych řekl pravdu, v půlce sezony už jsem s tím chtěl seknout, ale kluci mě přemluvili. Jsou to starosti navíc. Jsem ženatý, mám děti a ve svém volnu jsem musel zařizovat spoustu věcí navíc. Ono se to nezdá, ale musel jsem neustále komunikovat s trenéry nebo s vedením. Příklad: místo abych přišel z tréninku v půl jedné, domů jsem dorazil v půl třetí. A pak byl třeba odpolední trénink od pěti. Teď však beru svoji roli v týmu jako určité vykoupení za to všechno."
Zažil jste v Dukle řadu generací s mnoha reprezentanty. Proč se do Liberce vrátil titul až po tak dlouhé době?
"Možná to bude jednoduchý, ale zároveň asi nejpodstatnější důvod. Poznal jsem tady za jedenáct let velké množství výborných hráčů, ale až v posledních dvou letech se tady sešla opravdu dobrá parta kluků. Dřív nás třeba hrálo spolu šest reprezentantů, ale každý jsme hráli spíš na svoje ego. To se dá v tenise, v atletice, ale ne ve volejbalu. Teď jsme všichni podřídili svoje já kolektivu a cestě za zlatem."
Není to jen tvrzení pod dojmem návalu štěstí po zisku titulu?
"Ne. Vím, o čem mluvím. Třeba naši vyrovnaní blokaři. Když to nejde jednomu, nahradí ho druhý. Nebylo to, jako kdysi, když vystřídaný hráč se naštval, mrsknul cedulkou s číslem, urazil se a vykřikoval, že už nebude hrát. Jeden příklad za všechny: Jardu Michala, který odehrál celé play off na jedničku, v posledním finálovém utkání vystřídal Staněk. Ale Michal se nenaštval, naopak. O oddechovém času chytil oba blokaře, Staňka i Dittricha, fandil jim a radil jim, jak na jakého smečaře soupeře, co si všiml z lavičky. V těchto momentech se naplno ukázalo to hlavní. Že třeba nemáme zrovna nějaké zářivé hvězdy, ale máme partu, která spolu drží. A to bylo to hlavní."
Držel vás nahoře i fakt, že Dukla je proti jiným klubům extraligy stabilizovaným oddílem?
"Určitě. Třeba zpožděné výplaty? Naposledy někdy před třemi lety. Soustředíme se jen na volejbal."
Neláká vás přece jen po jedenácti letech v Čechách konečně zahraniční angažmá?
"Nabídky mám z Rakouska i z Belgie. Mám i příslib vedení, že by mě pustili, když jsme získali titul. Teď je však ještě opravdu hodně brzy. Museli bychom se domluvit s manželkou, protože syn by měl začít chodit do školy. Za dva měsíce budeme moudřejší."
Čemu budete věnovat nejbližší chvíle volna?
"Hlavně rodinným záležitostem. Mám těžce nemocného tátu, musím se za ním podívat. A pak stavím ve Vesci dům, tam se taky už musím trochu zapojit. Po sportovní stránce toho mám plné zuby, cítím se unavený. V tuhle chvíli nechci o volejbalu měsíc ani slyšet. Pak se chci s pár kluky vrhnout na antukovou ligu."
Jak dlouho se vlastně ještě chcete věnovat volejbalu?
"To je otázka. Ještě dva tři roky bych se chtěl na smeči udržet. Mám trochu výhodu, že jsem kromě smečaře ještě i přihrávač, takže role libera mi vůbec nebude cizí. Na ten příjem a hru v poli nepotřebuji skákat, takže tam se můžu ve zdraví udržet ještě dlouho. Nechci nic plánovat, ale vzorem je mi Pepa Smolka ze Zlína, který se v osmatřiceti posunul na libera a je v národním týmu."
Co vám nejvíce utkvělo v paměti z finálové série?
"Pominu samotný zisk titulu, to je nepopsatelné. Ale zaujaly mě další věci. Že diváci v Českých Budějovicích jsou fantastičtí, to jsme věděli, ale že takhle, to ne. Po posledním míči jich polovina neodešla domů, jako před rokem naši liberečtí příznivci. Naopak zůstali, aplaudovali nám, a pak od nich sklidili obrovské ovace stříbrní domácí volejbalisté. Moc mě také potěšilo, že jsme v třítisícovém jihočeském kotli slyšeli i hrstku našich fanoušků, kteří za námi přijeli. Moc nám pomohli. A nakonec to byla reakce samotných budějovických hráčů k mé osobě. Při gratulování a výměně dresů mi všichni říkali: Dukle ten titul nepřejeme, ale tobě ano."
