Cesta na samotný vrchol je však přetěžká a jsou desetitisíce hráčů, stovky trenérů a desítky týmů, které na něj nikdy nedosáhnou. Nekompromisním soutěžním systémem univerzitních soutěží v USA se totiž do závěrečných kol dokáží prokousat jen ti opravdu nejsilnější, nejlépe připravení a také ti s největší přízní paní štěstěny. I když jak známo, právě jen těm připraveným přeje štěstí nejvíc.
Abych se přiznal a nemátl důvěřivého čtenáře, dodnes jsem přesně nepochopil, jaký klíč platí při sestavování hracího systému NCAA. Považte sami.
NCAA sdružuje více než tři sta týmů v 32 konferencích. Každá škola pak hraje za sezónu v její základní části 25-30 utkání, a to jak proti soupeřům ze své vlastní konference, tak v zápasech mezikonferenčních. Velmi důležité pro pochopení celé problematiky je význam dělení celé soutěže právě do oněch již zmiňovaných 32 konferencí. Již tam, nebo snad právě tam, můžeme nalézt základy celé složité hierarchie. Mezi jednotlivými konferencemi totiž existují rozdíly, jako například v Evropě mezi jednotlivými národními ligami. Bylo by proto velkým omylem domnívat se, že šance na postup do závěrečného celonárodního šampionátu, tedy do obrovského pavouka s šedesáti čtyřmi chapadly, mají všichni vyrovnané.
Zatímco z elitních a tradičně nejsilnějších konferencí si postup zajistí podle závěrečného pořadí, či umístění ve finálním konferenčním turnaji hned několik škol, z těch slabších zažije vzrušení ze závěrečných bojů třeba jen jediná. Jen pro srovnání, je to asi jako s jednotlivými národními zástupci v prestižní evropské basketbalové Eurolize. Na rozdíl od profesionálního basketbalu je přitom velmi těžké držet stabilní výkonnost týmu v podmínkách, kdy vám prakticky každý rok odchází některý z klíčových hráčů a jedinou náhradou za něj je ta, kterou si sami vychováte z nováčků v dorosteneckém věku. Přesto a nebo právě proto je postavení několika největších a nejprestižnějších univerzit se špičkovým zázemím a prvotřídním basketbalovým programem takřka neotřesitelné.
Fenoménem celého amerického sportu, kterému se basketbalová NCAA samozřejmě nemůže nijak vymykat, jsou podrobné statistiky a žebříčky. Především „ranking“, tedy hodnocení, či klasifikace týmů i jednotlivců zařazením do žebříčku, je v NCAA jedním z hlavních výkonnostních ukazatelů před, i v průběhu sezóny. Stovky odborníků určují neustále aktuální pořadí podle výsledků, momentální formy a šancí na celkové umístění, takže žebříčky v jednotlivých tiskovinách, televizi či na internetu se často mění a navzájem více či méně liší. Z vlastní zkušenosti a s notnou dávkou obdivu ovšem musím potvrdit, že se bez vyjímky jedná o skutečně skvěle odváděnou práci a že především v tradiční první pětadvacítce, která je vcelku logicky pravidelně a bedlivě sledovaná odbornou i laickou veřejností, dojde mezi tolika odborníky k výraznějším odchylkám v pořadí jen naprosto vyjímečně.
Systém soutěže je tak dokonalý, že na sebe v jejím průběhu prakticky nenaráží totální outsider s totálním favoritem a tím se udržuje zajímavost a atraktivnost. Dalo by se říct, že je kladen důraz na to, aby bylo odděleno zrno od plev, přičemž i ti slabší mají čas od času šanci potrápit favorita. I toto je jeden z důvodů, proč v NCAA netřeba hledat zápasovou motivaci. V každém utkání jde o příliš mnoho, sezóna je krátká, postupový klíč neúprosný a tak se celé čtyři měsíce hraje jako o život.
Vrcholem všeho je ovšem závěrečný turnaj. Dostat se mezi vyvolených 64 týmů zůstane pro mnohé jen nesplněným životním snem. Kolik favoritů klopýtne každoročně těsně před branami a kolik bezvýznamných dostane nečekaně svých 40 minut na výsluní? Play-off se hraje krutým způsobem pouze na jedno vítězství a stát se proto může všechno. Postup mezi 16 nejlepších, tzv. „Sweet Sixteen“, je pro drtivou většinu účastníků absolutním triumfem, při kterém již některé školy nechávají vyrábět pamětní prsteny pro hráče a realizační tým. No a to, co se děje při závěrečném Final Four, obyčejně hraném v halách s kapacitou přes 40.000 diváků, si našinec jen těžko dokáže představit.
Letos se ta velká sláva, ta celoamerická oslava košíkové, odehraje v nanejvýš malebném a romantickém prostředí. Čtveřice semifinalistů se sejde v deltě Mississippi, aby se na palubovce haly Louisiana Superdome v New Orleans porvala o letošní titul basketbalového univerzitního krále. Sezóna je ovšem teprve ve své polovině a na to, které školní kapely a cheerleaders si to rozdají na proslavené Bourbon Street s místními jazzmany, si budeme muset ještě téměř dva měsíce počkat.
Příště: Peníze nejsou všechno, ale…