Martino, sedíme ve Wimbledonu, kousek od centrálního kurtu. Tady jste vstoupila do historie světového sportu. Ještě vás mrazí, když sem po tolika letech přijedete?
Takové pocity nikdy nezmizí. Zdejší centr je můj druhý domov. Když jsem tam letos šla před prvním zápasem, dívám se kolem sebe a vchod byl úplně nový. Bylo to, jako by mi změnili barák. Jako by ho opravili a nic mi o tom neřekli!
Dovolte poklonu vaší češtině. Jak často ještě mluvíte česky?
S matkou tak jednou týdně a se sestrou taky. Jenže to je tak o počasí a o tom, co je nového. Žádné těžké věty dohromady dávat nemusím. Pro mě je mnohem jednodušší povídat si v angličtině, navíc když se budeme bavit o tenisu. Ten jsem se naučila hrát v angličtině.
Před chvílí vysílala televizní stanice BBC wimbledonský dokument z roku 1985. To byl váš šestý ze zdejších devíti titulů ve dvouhře. Kdyby vám tehdy někdo řekl: Martino, uvidíme se tu i za sedmnáct let...
Tak bych chtěla vědět, co kouřil. (smích) Ne, to snad opravdu není možné, že jsem tady. Letos potřicáté... Všechny ty roky jsem samozřejmě nehrála, hodně jsem komentovala. Před pár dny mi došlo, že vlastně kvůli televizi jsem znovu začala hrát. V roce 1999 jsem před vysíláním každé ráno chodila hrát. Chtěla jsem pohyb, protože pak celý den sedíte v budce a o tenise jenom povídáte. A najednou jsem si uvědomila, že hraju pořád dobře. Takové krásné míče, a nikdo je nevidí! To je přece škoda! (smích) A bylo jasno: příští rok si zase zahraju.
Vím, že máte ráda Afriku. Neřekla jste si někdy: Proč já se ještě trmácím po turnajích a nejedu místo toho na safari?
Ani na chvíli. Opravdu dělám jen to, co mě baví. To je na životě nádherné. Já tenis už hrát nemusím, ale chci, baví mě.
Takže jste v Africe od doby, kdy je z vás znovu profesionální hráčka, vůbec nebyla.
Ne a ani jsem neměla čas na lítání. (Martina Navrátilová má pilotní licenci - pozn. autora) To byl táta rád, nebyl nadšený, když jsem se to učila. Máma naopak chtěla vedle mě sedět hned při prvním letu.
Proč vás přitahuje právě Afrika?
V některých místech je to tam jako před deseti tisíci lety. Připadáte si, že čas nic nezměnil. Kdyby byla možnost, vždycky jsem chtěla cestovat časem. Vrátit se o tisíce a tisíce let zpátky, než to tu lidi zkazili.
Která doba by vás lákala?
Chtěla bych vidět dinosaury. To ještě nebyli lidi a bylo fajn. Žádný chemický kouř, možná jen přírodní požáry.
V Praze jste už měla výstavu fotografií z Afriky. Jak dlouhou dobu jste tam strávila?
Tři měsíce. Je tam krásná příroda, jedete autem nebo jdete pěšky a nevíte, co bude za rohem.
Bála jste se?
Já se bojím jenom lidí, ne zvířat.
Vaše láska ke zvířatům je známá. Máte tady ve Wimbledonu s sebou své psíky?
Do Anglie pořád nesmějí. Evropští psi můžou dostat zvláštní pas, ale z Ameriky to ještě nejde. Než ale letos pojedu do Evropy, vybavím jim povolení, aby mohli se mnou.
Přijede i do Čech? Do rodných Řevnic?
Samozřejmě, už mi to bohužel dlouho nevyšlo. Normálně se tam vracím dvakrát třikrát do roka. Rodiče také jezdili za mnou. Táta ale loni zemřel, máma se o něj předtím starala a také nemohla.
Co vám maminka vaří, když se vrátíte?
Vždycky dělala kachnu, ale vynikající! Já byla sedm let vegetariánka a vůbec jsem to nejedla. Kachnu teda pořád nejím, jenom když přijedu do Česka.
Už nejste vegetariánka?
Teď jím ryby. Udělalo se mi špatně po vajíčkách a měla jsem málo bílkovin. A ty teď opravdu hodně potřebuju. Ovšem až zase přestanu hrát tenis, nebudu jíst ani maso.
Všímáte si změn okolo sebe, když přijedete do Čech?
Jak tam celý rok nejsem, vnímám je daleko víc. Ale nemám moc času jezdit po okolí. Znám Řevnice, Prahu a na Karlštejně párkrát hraju golf. Praha je kouzelná. V Česku mám úplně jiný pocit než všude jinde. Ta krev ve mně je pořád ... slavic... Jak se to říká?
Slovanská.
No vidíte, tohle slovo jsem ani neznala.
Zajímáte se i o českou politiku? Víte, že u nás byly volby?
Ano, to vím. Vím, že se tam zase pral Klaus. Máma říkala, že by bylo lepší, kdyby nebyla Koalice... Je to těžké, máte hodně stran, všichni si pořád nadávají.
Vyhráli sociální demokraté...
Takže Klaus?
Ne, to je Občanská demokratická strana.
Ano, ODS, už vím. A jak jste spokojeni?
Je to posun doleva. Osmnáct procent dostali komunisté.
Panebože, to mají lidi tak krátkou paměť? Nebo chtějí komunismus zpátky? Nebo s lidskou tváří?
Přišlo jich málo k volbám, ani ne šedesát procent.
Tak to je vždycky problém. Extremisti pak mají daleko víc procent, ve Francii bylo to samé s Le Penem. Když se podíváte na to, co říká, a pak ho volí jeden z pěti lidí, koukám kolem sebe a ptám se, který to je? Já se takových lidí bojím. A hlavně víc těch na pravé straně. Ti leví po vás hodí vajíčka, když máte kožešinu, nebo chtějí zachránit velryby a stojí před harpunami. Zato extremisté zprava, když se jim něco nelíbí, hodí granát nebo střílí do lidí. Ti jsou mnohem nebezpečnější.
Na světě jsou však místa, kde jsou politické problémy mnohem větší. Sledujete například situaci kolem Izraele a Pákistánu?
Samozřejmě. Víte, je průšvih, když mají lidé víc síly, než by měli mít. Nebo když je síla soustředěná do jednoho bodu. Každý teď zbrojí a jako výmluvu používá jedenácté září. Každý chce mít víc moci a pak ji zneužívá. Jen málo lidí umí kontrolovat svou sílu.
Právě tady ve Wimbledonu hrála mužskou čtyřhru izraelsko-pákistánská dvojice. Hlavně z vládních kruhů Pákistánu přicházely tenistovi varovné a někdy až výhružné reakce.
To se mi taky stalo. V roce 1974 jsem hrála s Ilanou Klossovou. Ona byla z Jižní Afriky, ale mně to vůbec nepřišlo. Mně se líbilo, jak hraje debla. Jenže pak jsem přijela domů a měla jsem z toho trable. Nebo mix: taky jsem ho nemohla hrát s klukem z Chile. Z Kolumbie, to bylo O. K., ale z Chile ne. Sportovcům nezáleží na tom, odkud jste. Těm jde o to, jestli jste féroví, jestli to umíte, jestli jste prima člověk. Umíš hrát tenis? Máš dobrý forhend? Ne: Kde bydlíš? Sport byl vždycky v čele sociálních změn.
Předpokládám, že stále bydlíte v Aspenu. Už vás tam považují za starousedlíka?
Žiju tam čtrnáct let, tak snad už ano! I když na druhou stranu pořád cestuju. Teď je to ale v Aspenu špatné, asi třicet kilometrů od nás máme požáry.
Na turnaji v Eastbourne jste po osmi letech hrála soutěžní dvouhru. Řekla jste: Jednou a už nikdy víc. Vzpomínám si, jak jste před návratem do čtyřhry prohlásila, že je to jen na čtyři turnaje. A ono se to jaksi rozšířilo, že? Jaksi hodně.
Ale ne, teď to bylo opravdu jen jednou. Nevím, co by mě přinutilo hrát znovu. Ale už žádná sázka! (Dvouhru v Eastbourne hrála Navrátilová kvůli prohrané sázce s trenérkou - pozn. autora) Singl vám úplně změní život a ten můj je krásný. Nechci ho měnit.
Ale vyhrála jste první kolo a ve druhém podlehla až ve třech setech Slovence Hantuchové, čtvrtfinalistce Wimbledonu.
Výsledky byly dobré a radši to tak nechám.
