"Ale mojí úplně nejlepší asi nebyla," připomněl Michalík rok 1998, kdy se stal mistrem světa.
Čím vás zaujal letošní ročník Šestidenní?
Hlavně tím, že startovalo přes šest set jezdců, což je rekord Šestidenní. Jindy jezdí maximálně čtyři stovky. Trať podle toho taky vypadala. Jelo se v hustých lesích, po úzkých a kluzkých cestičkách. Trať se rychle rozjezdila a když jsme přišli na řadu, bylo to téměř neprůjezdné.
S číslem 373 jste si asi užil své, ne?
Já jsem byl kousek za polovinou. Ale kluci... Třeba můj švagr měl číslo 630.
Byl velký rozdíl v kvalitě trati pro prvního a posledního jezdce?
Byl, obrovský. Navíc tomu nepřidalo ani počasí. Každý den byly dešťové přeháňky, ve druhé polovině týdne pak pršelo opravdu hodně, že museli pořadatelé zrušit i třetí etapu.
Už jste zažil tak extrémní podmínky?
Dlouho jsem nejel něco tak těžkého. Ze Šestidenních se tomu může přiblížit snad jen Holandsko roku 1993, kde taky stále pršelo, ale jelo se po rovině v písku. Tam to až tak nevadilo.
Jak hodnotíte letošní ročník ve srovnání s minulými čtrnácti, kterých už jste se zúčastnil?
Určitě to byla nejtěžší Šestidenní. Co se týče kvality jezdců, světová špička jezdí každý rok. Proto byla konkurence obrovská. Jenže porovnávat se s předními jezdci jsme se vůbec nemohli. Zatímco oni jeli po rovině, my jsme se trápili ve vyjetých kolejích a blátivých kopcích.
Jan Zaremba se pozastavoval nad tím, že závod nesledovali žádní diváci.
Bylo jich hrozně málo. Většina závodu byla pro diváky uzavřená. Enduro totiž není na Novém Zélandě tak populární. Je to škoda. Ale o to víc pak člověka potěší, když u trati vidíte české vlajky. Bylo tam celkem dost našich fanoušků. Ale byl to rozdíl oproti závodům v Itálii, ve Francii nebo na Slovensku, kde vždycky přijde lidí a lidí.
Vaše vítězství bylo suverénní. Věřil jste v něj už při pohledu na silnou sestavu Jiřetína?
Měli jsme dobrý tým, ale celkem jich bylo přihlášených sto čtyřicet a spoustu Novozélanďanů a Australanů jsme vůbec neznali. Čekal jsem, že někdo z nich bude dobrý, ale už po prvním dnu jsme měli náskok. Jenže stále to nic neznamenalo. Důležitý je až šestý den. Za tak dlouhou dobu se může stát cokoliv.
S jakým cílem jste teda na druhý konec světa odlétali?
Chtěli jsme zaútočit na medaili. Družstvo bylo opravdu špičkové.
Zkomplikovalo vám situaci, že vaše motorky dorazily až na poslední chvíli, den před závodem?
To určitě. Měli jsme mnohem míň času na vyzkoušení než ti, kdo si motorky pronajali přímo na místě. Na druhou stranu jsme zase měli motorky vyzkoušené, byli jsme na ně zvyklí. Tak jsme jen trochu vyladili motor a bylo.
A neměl jste strach, jestli vůbec dorazí?
To ne. Na poslední chvíli nám dorazily i před třemi lety v Brazílii. Navíc jsme teď měli zprávy, že už jsou motorky na celnici a že se všechno i se zpožděním stihne.
Tým soutěž vyhrál. Jak jste dopadl vy osobně?
Ani to nevím. Šlo mi o úspěch týmu a protože byla trať pro nás už tak zničená, tak na nějaký úspěch v mé třídě ani pomýšlet nešlo. Nezajímal jsem se o to.
Jak budete odpočívat?
V pondělí odjíždím na týden do lázní, tam se těším.
Potřebujete tu pauzu? Měl jste zdravotní potíže?
Trápily mě natáhlé vazy v obou kolenech. Jinak nic vážného.
Pár naraženin po pádech?
To jo, ale když nemám nic ulomeného, tak to ani nepočítám.
Sezona bude spíš evropská nebo světová?
Slíbil jsem Motoklubu Jiřetín znovu účast na Šestidenní, pokud budu zdravý. To je zatím jediná jistota. O zbytku teprve jednám, výsledek je ve hvězdách Ještě je hodně času. Ale reálně uvažuji spíš nad tím, že se znovu přihlásím do mistrovství Evropy. Obhájit titul bude určitě těžší, rok od roku konkurence roste.
tisknout 
