Nářek skokanů nemizí, tým upadá

B i s h o f s h o f e n - Zřejmě se někdo objeví, ve skokanském sportu je nadšenců dost, kdo uvede ve známost, že situace na můstcích poznenáhlu spěje ke světlým zítřkům. Vždyť Jakub Sucháček skončil loni na Turné čtyř můstků šestnáctý, kdežto letos Michal Doležal poskočil na dvanácté místo. Nezměnilo se ale nic. Za zachráncem posledních zbytků věhlasu české školy se rozprostírá stejně jako loni prázdnota, slovem podprůměr. Z toho nejlepšího, co se doma pro reprezentaci sehnalo, spadl Jakub Hlava do čtvrté a Jaroslav Sakala do páté desítky. Nováček Vlastibor Sedlák předváděl školácké skoky.

Stav je to setrvačný, ve svém dopadu na fanoušky skličující, ale trenéři poněkud pozměnili taktiku vysvětlení. Už není na prvním místě váznoucí komunikace mezi závodníkem a trenérem, nepřesnost v odrazu, chybně nasazená křivka letu nebo třeba drhnoucí lyže či stav skokanské duše. Jde o věci mnohem závažnější.
Trenéři ze sebe chrlí apokalypsu, zachvátivší skokanskou obec.
"Stávalo u nás na osmdesát můstků, teď jich máme pět. I tak bývají neupravené a na trénink v zahraničí nejsou peníze," hořekuje Jiří Rázl junior. "Takový Ahonen by v našich podmínkách brzy skončil." "Máme devatenáct mužů, sedm starších a devět mladších dorostenců, co opravdu závodí," uvádí šokující čísla trenér Pavel Fízek.
"Kde tam najít mistra světa?" Skokanská mapa republiky se prudce změnila. Nikdo nezabránil chátrání můstků, úbytku peněz, mizení talentů.
Skokanům se stýská po toku státních peněz do jejich sportu, jimiž totalitní režim nešetřil.
Připadají si zaskočeni, ochuzeni, hozeni na pospas nástrahám jiné ekonomiky, v níž se nezorientovali. Energického manažera mezi sebou nenašli.
Má tohle ale být štít, za nímž se schová všechna mizérie reprezentace? To, stále ještě veden zdravým rozumem, popírá ředitel skokanského úseku lyžařského svazu Jiří Rázl starší.
"Současné svízelné podmínky umožnují závodníkům a trenérům se různě vymlouvat, ale nejsou rozhodující pro úroveň reprezentace," řekl.
Má skokanský sport opravdového profesionála, se schopností vyznat se sám v sobě, vyladit formu, udržet psychickou odolnost, najít pohodu bez stresů? Mohl jím být Sucháček. Už jednou na stupních vítězů Světového poháru, loni téměř spasitel, letos ale už zase na turné pro pokles formy nevyslaný.
Mohl by jím být Doležal, pro letošek spasitel číslo dvě. Zatím ve vzácné pohodě, jak dlouho mu ale vydrží? On sám věří, tak jako mnozí před ním lapen do svádivé euforie, že ji neztratí.
Nevysvětlitelné propady výkonnosti zamořují a znejisťují reprezentační tým. Trenéři selhávají, v pudu sebezáchovy se utíkají k výmluvám o všeobecném marasmu svého sportu. Tím jej ovšem završují.
Je to už hezky dlouho smyčka na krku, která se stále víc utahuje.