Na stěnách visí vlaječky, diplomy, medaile, fotky... A ve skříňkách jsou ukryty desítky videokazet s odkoučovanými zápasy. "S reprezentací jsem jich odehrál tolik, že už mě asi nikdo nepřekoná," usmívá se zanedlouho 67letý kouč.
Není to tak dávno, co si užíval důchodu a na házenou už se jen díval. Jenže před dvěma měsíci kývl na nabídku Brittermu Slokov Veselí nad Moravou. A děvčata ze Slovácka povede v sobotu do finále interligy.
Jak se na finále těšíte?
Já mám jen trochu strach z euforie, protože jsme dosáhli toho, co se tolik nečekalo. Vítězství 3:0 vypadá jasně, ale samotné zápasy tak jasné nebyly. Na druhé straně si myslím, že po psychické stránce na tom budeme lépe než Olomouc, protože oni musejí vyhrát. Celou ligu jsou jasně nejlepší český tým. Konkurují Slovenkám a mají výborný stabilizovaný kádr. Ale my to nepůjdeme odehrát, ale vyhrát. Jsem maximalista.
S čím byste byl spokojený?
Tak určitě s jednou výhrou u nich, to by bylo ideální. Ale určitě bychom to nevzdali ani kdybychom prohrávali 0:2. Uvidíme, kolik toho snesou starší hráčky.
Olomouc je velký favorit. Kolikrát jste v kariéře zažil, že byste si jako outsider vyšlápl na favorita?
No ono to bylo spíš opačně. Já býval favorit, ať jsem byl kdekoliv. To se táhne od nároďáku, ať jsem byl ve Slavii, v Šale. Když jsem vyhrál se Slavií tři tituly, šel jsem v sezoně 2001/02 trénovat Zlín. Přijela právě Slavia a tehdy se hrálo play-off doma a venku a počítalo se skóre. Tam jsme prohráli o dvě branky a každý si myslel, že doma vyhrajeme o deset. Jenže jsme vyhráli jen o jednu a dělali jsme takové kraví kousky... Totéž se mi pak stalo také ve Zlíně, když jsme hráli s nováčkem z Otrokovic a taky jsme prohráli. Prostě si outsideři vyšlápli na mě.
Takže současná role je pro vás trochu nezvyklá, že?
Je. I když je pravda, že v mezinárodních zápasech jsme vždycky favority nebyli. Třeba proti Sovětskému svazu. A nejhorší bilanci jsem měl s NDR.
. Jiří Zerzáň nejen o házenéS Jiřím Zerzáněm se můžete dlouhé hodiny bavit o házené a nudit se nebudete. Jenže vy máte chuť nahlédnout i za házenou. Přeci nežije jen sportem. A taky že ne. Nějak ze sebe stres dostat musí. "Když jsem ve Zlíně prohrál s nováčkem z Otrokovic, tak jsem rozkopal před barákem krumpáčem celou dlažbu a druhý den dělal novou. Teď renovuju bazén na zahradě," ukazuje vylámané kusy betonu.
|
Ve finále se teď setkají dva nejlepší kluby. Kam se podle vás posunula kvalita české ženské házené?
Já bych řekl, že do té špičky patří i Slavia. Ona má vynikající družstvo mladých. Je to tým budoucnosti, pokud nepřijdou prodeje. Jsem zásadně proti tomu, aby holky chodily ven už v osmnácti devatenácti, jako šla třeba Poznarová.
Proč jste proti?
My do nich vkládáme obrovské peníze a ony odejdou jen proto, že dostanou 10 tisíc eur. Ale to je jen na chvilku. Ony si tím pomůžou a nic nevrací. Poznarová je dobrá spojka, ale teď jen sedí na střídačce v Métách. Zachová byla v reprezentaci a už ani v Métách není. Nebo Lucka Fabíková z Olomouce, která byla tři roky vyhlašovaná nejlepší hráčkou Česka. Šla do Norska, hrála tam minimálně, pořád byla zraněná, hrála jinou házenou. Pak šla do Německa a výkonnost takových hráček je poloviční. Takže já to vidím velice špatně.
V Česku si ale tolik peněz přeci jen nevydělají...
Vím, že ekonomika hýbe světem. Když hrají v základu, je to dobré. Ale pak slyšíte, že mají jeden dva tisíce eur, sedí na lavičce a je jim to jedno. Letos jsem se byl dívat v Chebu na mezinárodním turnaji a to je katastrofa. Když jsem trénoval já dřív, tak jsem měl čas na přípravu a na turnaje. Teď ti chudáci trenéři přijdou na přípravu a jsou spolu tři čtyři dny a pak pojedou před kvalifikací na týden. To je absolutně nedostačující. Ty holky musejí mít kolektivního ducha. A co se týká ligové soutěže, jsem rád, že Olomouc začíná šlapat na paty Slovákům. Michalovce půjdou dolů, ale nahoru asi půjde ještě Šala a Bratislava.
V Šale jste působil před deseti lety, ale to nebylo moc úspěšné angažmá, že?
Tam jsem byl vyhozený ze dne na den. To jsem vůbec nečekal. V přípravě jsme prohráli snad jeden zápas, v lize jsme vyhráli první tři úplně jasně. Oni mě tam natlačili, abych šel i do slovenské reprezentace. Pak jsem s ní odjel do Švédska a v Kodani na letišti jsem měl telefon a jeden mocný pán mi povídal, že už nejsem jejich trenér. A že se u něj mám zastavit, že mě vyplatí. Pro mě to byl šok, to jsem málem nebyl schopný přežít.
Proč vás vyhodili?
To jsou dodnes takové dohady. Někdo tvrdí, že jsem si otevřel hubu někde na Mečiara. Nějaké politické věci, ale to jsou jen takové babské řeči. Spíš si myslím, že ta oblast je čistě maďarská a asi jsem tam nevyhovoval.
Vy jste celých 40 let trénoval v podstatě jen ženy. Jak to?
Začal jsem už v roce 1966 v Bratislavě, tam jsem se poznal s manželkou. Pak jsme se vrátili k rodičům do Hradiště, protože nám nedali byt. A ozvali se kluci, protože jsem tady začínal jako žáček. A chtěl jsem na ně zkoušet to, co mě učili. Pak kluci jednou přišli, že takhle to nejde, že chtějí jen hrát pro radost. Načež jsem dostal nabídku z Kunovic, které spadly z ligy. Šel jsem tam a od té doby jsem u žen.
Co je na trénování žen proti mužům nejtěžší?
Klukům můžete nadat, použít vulgární výrazy. To u žen nemůžete. Ale znám moc trenérů, kteří se takhle chovají. Já jim říkám, vy si musíte tu holku získat, potřebují důvěru. Navíc je potřeba daleko větší trpělivost. Na druhé straně, když je něco naučíte, tak jsou schopny si to zapamatovat a zahrát ty akce i po letech.
Navíc ve Veselí teď máte soubor maminek. To bude asi ještě těžší, ne?
To určitě. Kočí jela do Prahy s osmiměsíčním dítětem, se kterým ještě před 14 dny ležela v nemocnici. Tak jsem jí psal, ať se vykašle na sport, že dítě a zdraví je úplně něco jiného. Já před ní smekám klobouk, že se dokáže o něj postarat, nakojit, odehrát zápas. Ona má dvě děti, Zvoničovy mají obě dítě, Handlová má dítě. A ony je nemají kam dávat, když přijdou na trénink. Tak se o ně stará Aťka Procházka jako chůva.
Co vás do trénovaní zase vehnalo? Už jste z něj pomalu vycouval.
V roce 2002 jsem přišel z chorvatské Koprivnice dost rozčarovaný. Tam jsem zažil svůj druhý vyhazov a ještě jsem se kvůli tomu musel vzdát reprezentace. Na podzim 2004 se mi ozvali z Kunovic, ať jim jdu pomoct a vyhráli jsme první ligu. Ale začalo to tam haprovat, protože se tam vrátil Tonda Střelec (uznávaný házenkářský trenér pozn.). On řekl, že když tam zůstanu já, že bude ve stínu, tak jsem odstoupil. A hodně jsem se naštval. Byl jsem znechucený.
Kde se pak tedy objevil ten zlom, že jste se ocitl na lavičce Veselí?
Najednou jsme s manželkou byli doma v důchodu a jen televize, počítač a puzzlata. A po tři čtvrtě roce jsem se začal dívat na házenou, jezdil jsem do Zlína, do Veselí. A začal mně chybět aktivní kontakt se sportem. A když pak před necelými dvěma měsíci zavolali z Veselí manželé Břečkovi, jestli bych jim nešel pomoct, tak jsme se za půl hodiny domluvili.
Ale rok předtím jste řediteloval fotbalovému Synotu. Jak k tomu došlo?
Přečetl jsem si v novinách, že pan Valenta dělá konkurs na výkonného ředitele. Tak jsem tam přišel, my jsme se znali. Hned při prvním sezení jsme se domluvili, že to budu dělat. Měl jsem pod sebou několik lidí včetně sportovního ředitele Jaroslava Hastíka. A když jsem se pak dozvěděl o věcech, které tehdy v květnu 2004 rozjely korupční aféru, byl jsem z toho by celý pryč, přesto jsem pokračoval až do konce srpna. To mi pan Valenta zavolal a řekl mi, že definitivně končí ve sportu a doporučil to i mně. A proti němu a Synotu nemůžu říct křivé slovo. Ale nějak mi to otevřelo oči, co se ve fotbale děje.
