Je to navenek sjezd jako každý jiný, přesto tak jiný.
"Při běžném sjezdu fanoušci na závodníky volají, povykují, přejí štěstí," srovnával dvojnásobný medailista z mistrovství světa. "Ale cesta na start v Kitzbühelu je jako z jiného světa. Je na ní skoro ticho." Fanoušci koukají na závodníky, jako by byli z jiného světa nebo jako by se s nimi v předtuše čehosi hrozivého mlčky loučili.
To ticho rve uši!
V závodnické "čekárně" je každý plný pokory, nikdo nikoho nepřesvědčuje, jak odvážný nebo tvrdý je, protože to se dost jasně ukáže v příštích minutách přímo na kopci. Závodníci sedí u obrazovky a s respektem pozorují, jak se borec s jedničkou na hrudi spouští na slavnou sjezdovku Streif.
A pak přijde čas pravdy. "Legendární startovní budka, stěny jsou bílé jako sníh, několik kamer, asi patnáct lidí kolem, pět z nich závodníci," vyjmenoval Olsson. "Jinde na startu létají vtípky, ale tady... Zase ticho. Absolutní. Mrazivé."
Pokud ho někdo prolomí, pak je to sám závodník, co touží ještě naposledy usrknout tekutiny. V následujícím okamžiku přijde pohled do té propasti a je zase... TICHO. "Slyšíte jen svůj dech," vyprávěl švédský sjezdař. "Všechny smysly jsou úplně v pozoru, všechno perfektně sedí - kombinéza, boty, rukavice i přilba. Jste připravení."
Píp, ozve se. To znamená desetisekundové okno pro start, hluboký nádech a co nejrazantnější odraz do prázdna.
Po něm začíná neskutečná jízda, akcelerace jako když kámen padá vzduchem. Dvě zatáčky a je tu Mausefalle, myší díra, skok, kdy sjezdaři letí někdy i 50 metrů. Přistání na ledu, rychlost zase narůstá, zatáčka U kurfe o 180 stupňů, tělo je pod ohromnou odstředivou silou.
Nájezd na Steilhang. "Buďte v klidu, žádná panika, jeďte podle plánu, váha na vnější lyži," radil Olsson. "Ano, dokázali jste to. A znovu ticho. Právě jste totiž zvládli nejintenzivnějších třicet sekund, jaké sjezdové závody nabízejí. Jste na rovině a vnímáte jen svoje myšlenky: Jeď rychleji, rychleji!"
Další skok, teď kratší, Alte Schneisse, 30 metrů ve vzduchu do sekce, kde to hodně drncá, která vysává energii z nohou. Tam dá hodně práce udržet pozici a kontrolu nad lyžemi. Několik dalších zatáček a přijde Lärchenschuss. Nohy hoří, mysl je přehřátá. A to ještě v cestě stojí Hausberg a Traverse, kde se jede rychlostí 145 kilometrů v hodině.
Všechno v těle umdlévá, jste na smrt vyčerpaní, pak už jen cílový skok a je tu cíl. "Nejintenzivnější závod života je za vámi, ruce, nohy se třesou, ale cítíte se skvěle, úžasně," pronesl Olsson. "Ale hlavně - cítíte se živí."
