Už když porodila prvního syna Štěpána, dnes žáka třetí třídy, myslela si, že je s volejbalem konec. Jenže Tereze Tobiášové chyběl tak, že nyní v 37 letech a se třemi dětmi si řekla, že bude hrát dál.
"Těšila jsem se na návrat, i když jsem nevěděla, jestli budu kvůli rodině a zdraví hrát," prozrazuje současné libero, někdejší smečařka, která volejbalový život spojila s Královým Polem.
Jak si užíváte návrat po druhé mateřské?
Jsem naprosto spokojená. S Ondrou Markem se domlouváme, jak to vyhovuje mně a jak potřebuje on, a zatím to naprosto vychází.
V létě už jste hrála i beachvolejbal. Ten vám nestačil?
Letos jsme ještě se Soňou Novákovou byly ve Světové sérii, ale na vrcholové úrovni už končíme. Nejsou peníze ani čas a nastupuje mladá generace. Mně zůstane beach na léto, pořád mě strašně baví. Chtěla bych hrát dál se Soňou nebo s někým jiným aspoň na českých turnajích. V šestkovém jsme domluveni do konce roku a uvidíme, co mi zdraví dovolí dál a jak bude klub spokojený.
Jestliže vám volejbal chyběl,měl trenér Marek snadnou úlohu, když za vámi přišel, jestli byste družstvu nepomohla?
(úsměv) Už jsme se bavili v loňské sezoně. Chtěl, abych nastoupila do play-off, ale to nepřicházelo v úvahu, protože jsem na tom nebyla dobře fyzicky. Nemyslím si, že bych byla prospěšná, navíc děti byly malé a měla jsem toho moc. Snažila jsem se od ledna trénovat, ale jeden týden mi to vyšlo a druhý ne. Na tuto sezonu už jsme se ale domluvili, napevno jsem se však rozhodla až v srpnu. Rozhodovala jsem se dlouho. Nechci to dělat polovičatě a něco musím volejbalu obětovat.
Jak jste si nastavila režim, abyste zvládala volejbal i tři potomky?
Nejstarší syn je ve třetí třídě, takže už má kroužky, musí se učit a trpěl trochu tím, když se před dvěma lety narodili bráškové-dvojčata. Navíc jsem hodně často pryč, čímž trpí, u malých jde hlavně o hlídání. Naštěstí nám pomáhajímoji i manželovi rodiče, sestry a jednou týdně dávám kluky do jeslí. Bez rodiny by to nešlo. Nechtěla bych totiž nikoho cizího na hlídání.
V týmu vedle sebe máte devatenáctileté holky. Nenapadlo vás, že máte víc než tři děti?
(smích) Je fakt, že věkový rozdíl je dost velký. Ale já to nevnímám, nevím jak holky. Když jsem s nimi, nepřijde mi to. Když ale přemýšlím, co jsem dělala v jejich věku... Hrála jsem za Univerzitu druhou ligu, nebyla jsem na vrcholové úrovni a všechno pro mě bylo těžké. Ony jsou ale bezvadné, snaží se a snad jim nepřijdu moc stará (úsměv). I když občas máme oboustranné poznámky.
Jdou si někdy pro radu do života?
Zatím ani ne. Spíš kdyžmají volejbalový problém, tak za mnou přijdou. Ani nevím, jestli bych jim něco byla schopná do života poradit.
Má ve vás naopak trenér pravou ruku a radí se s vámi?
Jsme s Ondrou domluvení, že to vidím ze hřiště jinak a mámjiné zkušenosti, tak se snažím poradit. I holky za mnou chodí, když neví, jak kterou situaci řešit. Ondra i holky to berou.
Momentálně hrajete libero.
Proč? V září jsem začala na univerzálu, jenže mně vypověděly službu achilovky. Po dvou přípravných turnajích jsem nemohla vůbec chodit, šla jsem na ultrazvuk a zjistilo se, že mám natržené lýtkové svaly. Je to chronické a při větší zátěži mně praskají.Na žádné skákání to není, ale i na liberu byl problém. Dala jsem si šest týdnů pauzu. Není to úplně v pořádku, zůstala jsem na liberu a na skákání na tvrdém povrchu už to nevidím.
Jak člověka baví libero a jak si na něj zvykne? To je post, kde se nevyřádí amusí být maximálně soustředěný.
Na tomhle postu je hlava hrozně důležitá. Na smeči člověk získá adrenalin, útočí a blokuje. Dřív to pro mě byl nepředstavitelně těžký post, protože se člověk nedostane do tempa. Na druhou stranu je to šance pro hráče vyššího věku, můžou si prodloužit volejbalový život. Je to nenápadný post, ale strašně důležitý, protože přihrávka je ve volejbale rozhodující.
V čem se za dvacet let volejbal změnil?
Největší změna byla v počítání, ještě jsem hrála do patnácti na ztráty. A řekla bych, že se hra zrychlila. Mrzí mě, že z Česka odchází hodně dobrých hráček, protože u nás je to finančně nic moc. Je těžké hrát v Česku, protože v 35 letech začínáte od nuly a takhle by to bylo ještě s nulou na kontě. A zmíněné libero je velká změna. Dřív bylo potřeba mít aspoň jednu blokařku šikovnou, jedna vysoká nešikovná se dala schovat. Teď už není potřeba tolik komplexních hráček. Dřív byl problém mít dvě kopyta (smích).
Po Novém roce se rozhodnete, jestli budete pokračovat. Máte představu, co byste dělala, pokud byste s volejbalem v extralize přestala?
Když jsem čekala staršího syna, říkala jsem si, že volejbalu je asi konec. Tak jsem začala studovat odbornou chemii na VUT, teď je ze mě inženýrka chemie. Hrozně mě to baví a zajímá, i když první dva roky školy byl tehdy očistec. Potom jsem chvíli doučovala, ale jak jsem zase začala hrát, tak jsem v ničem nepokračovala. Vím, že se nebudu věnovat trenérství. Se sestrou jsme si otevřely malé studio, kde máme cvičení, lymfodrenáže. To mi taky bere hodně času. Až skončím, tak uvidím. Moc neplánuju. Uvažuju, že bych se vrhla i do oboru, který jsem vystudovala.
Jaké chystáte pro děti Vánoce?
Já jsem v tomhle otřesná, naštěstí dobře funguje naše maminka. Jsme čtyři sestry a Vánoce vždycky trávíme spolu. Dohromady máme sedm dětí. Takže i pečení a vaření je společné. Já bych přišla pomoct, ale ony radši oželí mě i děti, aby nebylo víc škody než užitku. Ale děti se hrozně těší a užijí si to.
