"Byla jsem strašně vzteklá, že jsme neudržely vedení," přiznala vystudovaná kantorka, která byla před zraněním nejlepší střední spojkou v interlize.
Vraťme se zpět o sedm měsíců. Napadlo vás po těžkém zranění, že by to mohl být konec kariéry?
Mělo to několik fází. Bezprostředně po zranění jsem byla rozhodnutá, že už hrát nebudu. Už jsem to brala jako znamení, protože zmrtvýchvstání pro mě byl už návrat po operaci chodidla v Německu. Jenomže uplynul duben, květen, začala jsem chodit a taky se dívat na házenou. Kdybych byla mimo ni a měla něco, co by zaplnilo prázdné místo, tak by to bylo jiné, ale pak za mnou přišli trenéři a diplomaticky se ptali, jak to vidím dál. Tam se začal návrat pomalu rodit.
Doktoři vám to nerozmlouvali?
Pak doktor Ditmar, který mě operoval, je hodně liberální a ve světě sportu je zvyklý na hodně. Nejsem pro něj tedy takový exot jako pro normální lidi. Říkal, že pokud to zvládnu, tak ať jdu. Vzala jsem to jako výzvu, že neskončím kariéru na operačním stole. Takže doufám, že se mi podaří jednu sezonu dokončit celou, abych pak mohla v klidu skončit.
Teď už jste tedy v plném tréninku bez dalších omezení?
V rámci rehabilitace trénuju, posiluju a snažím se "nahnat železo do nohy". Mám v ní svalový deficit, a protože je to odrazová noha, takže co do výskoku to není tam, kde to bývalo. Ale jsem v plné fázi schopná se odrazit, udělat kličku a už je to spíš o hlavě. Jsem totiž strašně netrpělivá a nebaví mě postupovat po malých krůčcích. Chci velké kroky.
Takže už se těšíte, jak si začnete naplno užívat ostrých zápasů?
Strašně moc se těším, ale musím krotit svůj entuziasmus. Po sedmi měsících jsem vzteklá, že se mi nedaří, na co jsem byla zvyklá. Chtěla bych všechno hned, vrátit se v plné formě, a ne, že bych si to měla pomalu zkoušet. Chci to všechno najednou.
Přesto máte za sebou premiéru v Partizánskem, kde jste dvěma brankami přispěla k cenné remíze.
A jsem z ní strašně nespokojená. Jely jsme si jen pro dobrý výsledek a kdyby nám řekl někdo před zápasem, že budeme mít bod, tak budeme šťastné, ale celou dobu jsme vedly, hrály dobře, bojovaly, lavička žila, a užívala jsem si, že jsem součástí mančaftu. Proto jsem byla vzteklá, že jsme to neudržely.
Ve druhém poločase vedla Zora až o pět branek, pak se jeví bod jako skutečně málo.
Nemůžeme svádět vše na rozhodčí, ale přispěli k tomu obrovskou měrou. Kdybychom ale nepolevily, tak nás nemohou zaříznout. Trochu jsme zvolnily, sudí tomu pomohli a byla z toho remíza. Kapitánka mi řekla správně – vrať se zpátky do reality. A opravdu jsem zapomněla, jak nám mohou ublížit. Navíc jsem měla obouchaná kolena a lokty, modřinu na krku.
Hádám, že na modřiny si teď budete ráda zvykat.
To budu, ale druhý den jsem vypadala jako troska. Studenti se mě ptali v první hodině, jestli se mi něco nestalo, protože jsem se do schodů musela držet zábradlí, obouchané lokty jsem si nemohla položit na katedru a byla jsem strašně unavená. A taky jsem měla tři dny splín, protože jsem se chtěla vrátit vítězně.