Předlistopadovou dobu zažila převážně jako dorostenka a juniorka a má možnost srovnání s dnešními hráči této věkové kategorie. Říká, že si asi někdy málo váží toho, co mají. Ale jak popisuje tehdejší podmínky pro golf, už by je nevrátila.
Byla jste členkou TJ NHKG Ostrava. Pro ty, kdo už nerozšifrují staré zkratky - Nové huti Klementa Gottwalda. Měl golf tehdy mnoho společného s tělovýchovnou jednotou, nebo si žil v Šilheřovicích tak nějak samostatně?
Samostatnost nefunguje doteď, golf je stále členem klubu, dnes Mittal Ostrava. Vznikl díky Janu Cieslarovi, zakladateli ostravského golfu, který v roce 1968 prosadil založení klubu. Tehdy to byl vlastně park nikoho, možná ho nějak spravovala obec. Museli získat někoho, kdo by se ujal nové aktivity a vynakládal na ni prostředky. A to byla právě tělovýchovná jednota. Dostala areál do bezplatného pronájmu. Když se v devadesátých letech měnil zákon, nějak jí to spadlo do klína. Samozřejmě, dávali do toho léta prostředky, ten park tím pádem má nějakou hodnotu. Zaplaťpánbu, že to spojení s TJ v té době vzniklo.
Měli jste díky tomu dobré podmínky pro sport, nebo byl golf na okraji zájmu, jak by se dnes zpětně mohlo zdát?
Golf byl ten poslední. Na prvním místě byl vždycky basket, kluci i holky byli výborní, pak byly další sporty. Na druhou stranu - když jsme i my začali být úspěšní, oddíl se snažil. Třeba cestovní náklady na turnaje proplácel. Samotný oddíl hospodařil spíš z členských příspěvků.
A co hráč? Dnešní výběr vybavení se nedá s dřívějšími možnostmi srovnat.
Když jsem začínala v roce 1981, měla jsem půjčené tři hole. Tři různé hole, každá vypadala jinak. Když jsem se dostala do žáků a řekla, že se tomu budu věnovat, oddíl mi půjčil půlset, co měl pro děti. Ty hole byly letité. Po dvou nebo třech letech mi rodiče koupili hraný set dámských holí. Dodnes si pamatuju, že dohromady ještě s bagem a vozíkem to stálo pět tisíc.
Tak to byly dva běžné platy.
Samozřejmě, bylo to dost. A to když mi bylo šestnáct, přesvědčila jsem rodiče, aby mi koupili úplně nové hole. Ty stály jedenáct tisíc. Máma mi tehdy řekla - dobře, až se budeš vdávat, budeš mít věnem hole a jeden polštář. Jenže oddíl v tu dobu neměl extra co nabídnout. Pomoc přišla později ze svazu. Golfistů bylo málo, tak se nás snažil podělit. Jednou přišly golfové sety, asi přes Pragoimpo, tehdy asi za sedm a půl tisíce. Byly ty pánské hole, ale protože jsem byla nejlepší dorostenka a kluci něco dostali rok předtím, dostala jsem možnost tyhle hole odkoupit. Klub neměl na to, že by mě dotoval takovou částkou.
Byla jste nejlepší. Jakou jste cítila perspektivu?
Určitě jsem neměla tu vizi jako dnešní hráči, dostat se na profi okruh. Možnosti byly omezené. Pro mě to byl sportovní koníček, který mě bavil. Obětovala jsem mu čas od jara do podzimu, protože indoory nebyly. Díky své výkonnosti jsem už hrála v juniorkách i ženách a měla jsem možnost dostat se i do zahraničí. To byla motivace. Ve dvaceti letech být třikrát v Japonsku - komu se to poštěstí?
Takže vycestovat se sportem, i s takovým, jakým byl golf, nebyl problém?
Musela jsme mít služební pas, výjezdní doložku. Pak už to byla otázka peněz. Jezdili jsme většinou na pozvání. Třeba rakouský svaz nás podporoval snad deset, možná patnáct let. Hradil bydlení, stravování, neplatili jsme ani startovné. To bylo všechno na základě vazeb Hanuše Goldscheidera. Za totáče to tak fungovalo - kdo měl jaké kamarády. Pan Goldscheider byl na to specialista. Jak se k něčemu dostal, hned zaútočil - to byste nás mohli pozvat! A tou svou výřečností to dovedl zařídit.
V zahraničí muselo být všechno tak nějak normální. Jak se na vás dívali lidé doma?
Chodila jsem na sportovní gympl, byli jsme třída vrcholových sportovců a já mezi nimi taková rarita. Všichni mi říkali - co tam děláš s golfem? Každý měl individuální program na trénink, režim byl volnější. A v osmaosmdesátém jsem kvůli golfu nastoupila na vysokou v Ostravě, co Prahy jsem nešla.
Kvůli golfu?
Kdybych studovala v Praze, byl by s ním konec. Už jsem věděla, že to někam spěje, že bych mohla jet tam a tam. Ekonomka na vysoké báňské byla samostatná fakulta. I tam mi všichni říkali: golf? A kde to hraješ? Šilheřovice jsou sice blízko Ostravy, ale když někdo bydlí na druhé straně, nezná to. Ve druháku byla revoluce, pak jsem vzala celou skupinu na golf. Bylo to volnější, zkusili si nějakou jamku, zatrénovali si a několika z nich se to líbilo. Jeden kamarád jezdil na kole z Bohumína, hrál se mnou a naučil se.
Máte pravdu, profesionální trenéři tehdy nebyli. Jak se člověk naučil něco tak náročného jako golfový švih?
Se mnou trénovali letití golfisté, co si udělali nějakou sportovní trenérskou třídu a zabývali se i metodikou. Paní Cieslarová měla na starosti nás holky, pan Cieslar kluky. Něco nastudovali, dali mi základy. Ale když se podívám na fotky z té doby, teď hraju úplně jinak. Pak jsem několik let pracovala s Jirkou Císařem. Od jeho bývalé ženy jsem měla ty první hole. On se snažil mi dát to, na co měl. Nebo jsme trénovali v partě s Jirkou Blažkem, což byl jeden z předních hráčů, ovlivňovali jsme se navzájem. Když jsem se dostala do výběru, bylo nějaké reprezentační soustředění. Po revoluci jsem byla na prvním soustředění v roce 1994 s Keithem Williamsem, toho taky s Angličany domluvil pan Goldscheider. Pak jsem hodně zlepšila. Tehdy nás tam takových starších bylo ještě víc, teď je to věkově posunuté.
Co je ještě dnes jinak? Pěstovala se tehdy třeba golfová etiketa?
Všichni se chovali slušněji než teď. Dnes si spousta lidí myslí, že když si zaplatí fíčko, mohou si na hřišti dělat co chtějí. V té době lidé daleko víc lidé cítili golfové gentlemanství. Asi největší deficit byl v oblečení. Třeba nebyly k dostání golfové boty a když bylo mokro, hrávali jsme v takových holínkách se spikama. Měli jsme jednoho člena, Rudu Žáka, který pravidelně hrával v tílku. Byl to menší udělaný typ. Hrával tak i v Mariánkách a ve Varech, někomu na zlost. Ale určitě to bylo menší zlo, než jak se někteří lidi chovají dneska. Pamatuju si na jednoho pana profesora, ten vždycky přišel se šátečkem kolem krku, upravený. Tihle lidé se snažili toho noblesního ducha na golf přinést a přenášet na jiné.
Částečně se odtrhávali od tehdejšího světa. Nebyl to disent, ale určitá forma distance od režimu.
Ano, v tom to hodně bylo.
Dostala jste se na golfu do kontaktu se zásahy režimu, nebo s protesty proti němu?
Ani ne. Pamatuju si, že v roce 1987 utekl do Západního Německa Petr Nitra, dnešní prezident české PGA. Kamarádili jsme se, dal mi na památku hůl. Věděl, že v Mariánkách měli v klubu práskače, a byl připraven, že ho na hranicích očešou. A taky jo, úplně mu rozebrali auto. To jsem se dozvěděla potom. Když utekl, říkala jsem si - kdy já ho uvidím? Sestra mého přítele Pavla Fulína emigrovala do Rakouska a jeho rok nato nepustili na nějaké mistrovství, i když byl v tu dobu mistr republiky. Svaz se tehdy bál, aby nemigroval, tak ho nenominovali. Pozvali si ho a přátelsky řekli - Pavle, to je taková pojistka. Za rok to už bude lepší. Věřím, že oni taky potřebovali být krytí. Pak jsem se dozvěděla, že v tom zahraničí se k nim vždycky přidal nějaký Čecháček, žijící tam, a kontroloval je. Po návratu se vždycky muselo psát hlášení a Pavel do něj radši psal, že za ním v Rakousku na mistrovství sestra přijela, a zase odjela. Stejně by to ten člověk prásknul.
To se pak všechno změnilo. Dívali se na vás v zahraničí jinak?
To udělalo renomé sametové revoluce. Když jsme byli právě v tom Japonsku v roce 1990 na neoficiálním vysokoškolském mistrovství světa, bydleli jsme s Kanaďankami. A ta jedna hned na nás - my jsme to četly v novinách, jak to probíhalo? Ohlas ve světě byl velký, dnes si člověk možná ani neuvědomuje, kam se informace o nás dostaly. Začali nás víc vnímat jako golfovou zemi, zjistili, že tady máme tradici.
