Když od malička ještě se starším bratrem sdílely jeden pokoj, muselo dojít ke svárům. "No jasně, hádky a bitky. A já většinou vyhrávala," kasá se s úsměvem šestadvacetiletá Simona Roubínková. O dva roky starší Marcela Handlová, která už nějakou dobu požívá manželské úcty svého chotě, se jenom shovívavě usmívá. Má svou verzi.
Z dětských půtek však vyrostly a teď popisují svůj vztah tak harmonicky, že je to až k nevíře. "Jsme moc dobré kamarádky," uculí se na sebe láskyplně a vyprávějí, kterak si spolu kolikrát zajdou na kafe, na nákupy nebo do společnosti.
Po letech odloučení se jejich cesty zase protly ve Zlíně, Handlová si mezitím ještě vyzkoušela angažmá ve slovenském Partizánskem. "Já přišla do klubu později, a že je tam i ségra, určitě sehrálo svoji roli," podotkne Roubínková.
S házenou jako první ve Veselí začala Marcela Handlová, okouzlila ji nabídka trenéra Antonína Střelce, který obcházel základní školy a hledal nové talenty. "Ségra se přihlásila asi měsíc po mně, obě jsme musely být všude," říká a vzpomíná, jak zkoušely štěstí i v oborech úplně odlišných - věnovaly se baletu nebo se v Radošově oblékly do moravských krojů a z plna hrdla vyzpěvovaly národní písně. "Teď už ale fakt nezpívám, mně se ten hlas nějak..." chytne se starší ze sester za hrdlo a z výrazu tváře se zdá, že nijak nelituje brzkého konce 'folklórní' kariéry.
"Pak už jsme si musely vybrat," ujme se slova Simona Roubínková. "V baletu jsme nesměly mít žádné modřiny a v házené nám zase vyčítali, že se bojíme spadnout. A víc nás bavila házená." Jejich zájem přetrval, ale aby mohly také žít, musely si najít zaměstnání. Jak jinak, práci mají stejnou, peníze vydělávají za přepážkou sázkové kanceláře, i když každá na jiné pobočce. "Klidně bych dělala něco jiného, jenomže když řeknu, že dělám házenou, že budu týden pryč a pak možná přijdu, moc šancí není," vysvětluje Roubínková. "Takhle si můžu dovolit celkem pohodlný poněkud zkrácenější plný úvazek," dodává Handlová.
Obě na sebe nedají dopustit, svěřují se jedna druhé, pomáhají si a vždycky se vzájemně podrží. "Jenom někdy po ránu je trošku otrávená, a protože je starší, tak musím dělat, co ona chce. Musím poslouchat," líčí s úsměvem Simona Roubínková. Sestra ji hlídá, cítí za ni odpovědnost. "Když se jí něco stane na hřišti, tak jsem z toho nervózní, musím se jít hned podívat, jestli je v pořádku," přiznává Marcela Handlová.
Přes všechny podobnosti však na sebe nijak extrémně fixované nejsou. Nabídku, která by je v jejich házenkářském životě posunula za lepším, by jedna kvůli druhé neodmítly. "Kdyby se některé něco podobného poštěstilo, tak se na sebe ohlížet nebudeme," shodují se.
