Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Můj sen je závodit se psy na olympiádě, říká musherka Štěpánková

Martina Štěpánková při skijöringu s jedním ze svých evropských saňových psů Nickem. „Když se blíží start, radostí začne kňourat a klepat se. Těší se,“ říká musherka. | foto: Petr Bílek, MF DNES

2 2017
Vozí zlaté medaile z mistrovství světa i Evropy, ale o každém úspěchu mluví zásadně v množném čísle. Martina Štěpánková z Jirkova, hvězda českého mushingu, nedá na své psí miláčky dopustit.

„Jsme tým. Musíme být sladění,“ tvrdí operátorka velínu na dolech, která se věnuje skijöringu, canicrossu, bikejöringu či scooteringu.

Jaká disciplína vás baví nejvíc?
Skijöring, tedy lyže. I když je nejnáročnější. A to i finančně. Výbava stojí nejvíc, většinou za sněhem dojíždíte. Používají se skejtové lyže, už lepší vosky, na závody prášky. Je to nejdražší, ale i nejhezčí disciplína.

A jaká je nejsložitější?
Každá má něco do sebe. Na canicrossu musíte být vytrénovaný. Běžíte pět až sedm kilometrů, ale průměrné rychlosti jsou vysoké, 21 až 22 kilometrů za hodinu. Stačit psovi je pro člověka náročné.

Co další disciplíny?
Když jedu na koloběžce, lidé si myslí, že se jen vezu. Což není pravda, psovi pomáháte celou trasu, odrážíte se. Průměrná rychlost je až 30 km/h, ve sjezdech není problém padesátka. Máme kotoučové brzdy, řeší se váha koloběžky, karbonové prvky jsou výhodou. Podobně kolo. Lyže jsou složité v tom, že trať bývá dlouhá až 15 kilometrů, takže pes se musí natrénovat na půlhodinový závod. Aby podal super výkon, musíme fyzicky makat jako on. A dalším důležitým bodem je mít skvěle připravené lyže.

Jak jste se k mushingu dostala?
Dříve jsem dělala atletiku, běhala jsem. A doma jsme vždy pejska měli. Před 15 lety jsem viděla v psím časopise fotky a zjistila jsem, že mushing není jen o spřeženích, ale že se může soutěžit i s jedním psem. Našla jsem si první závody, vyrazili jsme a hrozně mě to chytlo. Měla jsem amerického pitbulteriéra Daka. Byl úplně skvělý! Dříč, který se srdcem ohařům vyrovnal, ale byl malinký a nestačil na ně. Když má ohař o 20 centimetrů delší nohy, nebylo co řešit. Proto jsem si pořídila svého prvního evropského saňového psa, Pinkyho.

Jaká je teď vaše smečka?
Vlastním pět evropských saňových psů. Jeden už je důchodce, další odrostlé štěně, takže máme v tréninku tři dospělé psy.

Je to oficiální plemeno?
Není a doufám, že ani nebude. Museli bychom splňovat určité parametry, což by v tomhle sportu nebylo dobré. Jde o křížence německého ohaře a pointera s příměsí chrta. Snažíme se, aby pejsci byli nejlepší povahově a stavbou těla.

Jak vypadá váš trénink?
V létě jsou jen procházky a koupání. V závodním období se trénuje třikrát až čtyřikrát týdně. Nebo dvakrát plus víkendové závody. Když má pes volno, neznamená to, že leží na kanapi. Je pořád v pohybu.

Kde je máte?
Všech pět s námi bydlí doma. Jsou to neskuteční mazlíčci. Já říkám, že si psa pořizuji, aby byl s námi. Zavřít ho do kotce, to už pak ten vztah není takový. Přiznám se, že když byl jen jeden, spal s námi v posteli, ale pět bychom už s manželem nedali. Mimochodem i on závodí.

Jak moc řešíte výživu?
Dostávají speciální zátěžové krmivo. Aby pes nehubnul a zvládl všechno v pohodě, má doplňky stravy. Jako u sportovců. Nějaké jsou na regeneraci, přidává se vitamin C, lososový olej. To je jeden ze základů, aby pes fungoval, jak má, a aby byl zdravý.

Máte i dopingové kontroly?
V Čechách se nedělají, na zahraničních závodech se vzorky odebírají. Běžcům i psům. My byli dvakrát na dopingu, vždy vybrali mě.

A jak se to u psů provádí?
Klasicky z moči. Dostanete od komisařů odměrku, chodíte za psem a čekáte, až se vyčurá.

Je těžké vycvičit psa, aby s vámi při závodech spolupracoval?
Správný evropský saňový pes se necvičí. Má to v sobě. Maximálně ho učíte odbočky, levou a pravou stranu. Ale tah má přirozený. Už jako štěňátko na vodítku tahá. Alespoň já vždycky měla to štěstí.

Při výchově sázíte spíš na metodu cukru, nebo biče?
Na každého psa musíte jinak. Na povahově měkčího se musí opatrně. Ale je jedno, co to je za rasu, pes by měl být ovladatelný, poslušný, ne agresivní. Měl by být kontaktní, což docílíte tím, že s ním odmalička chodíte mezi jiné psy a k dětem, aby si na ně zvykl.

Poprali se vaši psi?
Musím to zaklepat, zatím ne. Neberu zavrčení o hračku. Jsou v klidu a naučení, že když přijde štěně, do smečky zapadne a ještě ji utuží.

Jaké jsou úrazy při závodech?
Já měla jeden vážný, zvrtnutý kotník a tím přetrhané vazy, léčba a rehabilitace trvaly skoro rok. Jinak jsou z canicrossu nejčastěji puchýře, jak vás pes táhne z kopce. Psi trpí hlavně na natažené svaly, docela i na polštářky, na zmrzlém sněhu můžou být prasklé u drápků.

Musíte si shánět mecenáše?
Není to sport, který by mě živil. Mám sponzory na krmení a na vybavení, což je veliké plus. Výjezdy na české závody si člověk platí sám, když jedeme do zahraničí v rámci reprezentace, už dostáváme nějaké dotace od našeho svazu.

Máte sportovní sen?
Odjakživa mám jeden velký. Dostat tenhle sport na olympiádu. Snaha byla, ale zatím to je v nedohlednu.Jinak mi jde o fajn pocit, ten mám vždycky po dobře odjetém závodě, nemusí to být vítězství. Jednou za rok se chystáme na vrchol sezony, což je mistrovství Evropyn ebo světa. A z každého šampionátu medaili přivezeme.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze