Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zlaté šrámy nejrychlejší ženy světa: z amerického zapadákova na trůn

Vítězka sprintu na 100 metrů Tori Bowieová ze Spojených států. | foto: Reuters

8 2017
Londýn (Od našeho zpravodaje) - Rodiče ji opustili jako malinkou, vychovávala ji babička. Vyrůstala v místě, kde ani nejsou semafory, ve dvanácti letech řídila auto. Nová šampionka stovky Torie Bowieová ukazuje, že žádné sny nejsou nesplnitelné, vytrváte-li ve své snaze dostatečně dlouho.

Tak dobrá - všechno, nebo nic. Je čas riskovat, nehledět na bolest. A tak letí v maximální rychlosti vpřed, až střemhlav. Končí v kotrmelcích. „Mám pár škrábanců, není mi teď zrovna dobře,“ líčí. „Ale tohle mě zachránilo už dříve. Dokud nejsem v cíli, nikdy se nevzdávám.“

Tak pravila zlatá dívka, ta nejrychlejší ze všech. 26letá Američanka doslova proskočila k titulu mistryně světa, ve strhujícím finiši ženské stovky ve finále předčila o setinu Ta Louovou z Pobřeží slonoviny.

A její zlaté slzy jen potvrdily to, co dávno ví: pokud chcete uspět, připravte se na bolest. Komplikované cesty ale občas nabízejí sladké cíle.

Ta její začala ve chvíli, kdy je rodiče se sestrou odložili, ač byly Torie pouhé dva roky. Jejich babička Bobbie Smithová začala bojovat, aby vnučky mohla vychovávat ona.

„Neváhala jsem. Moje vlastní babička se takhle postarala o šest vnuček - a když zvládla ona šest, proč ne já dvě,“ říkala paní Smithová.

Nebyl to snadný boj, ale nakonec uspěla; Bowieová ji proto říká „mami“. O mnoho a mnoho let později najednou její Torie na olympijském stadionu doslova žhne štěstím, jako když se paprsky z nebe opřou na americkém jihu do městečka Sand Hill ve státě Mississippi.

„No, nic nóbl to není,“ zaculí se Bowieová. „Je to tam tak malé, že nemáme na ulicích ani semafory.“

Finiš závodu na 100 metrů žen, který o jednu setinu vyhrála Tori Bowieová ze...
Vítězka sprintu na 100 metrů Tori Bowieová ze Spojených států padá v cíli...

Babiččina péče ji totiž vyslala do prostředí, o němž zvesela líčí: „Naše rodina je tak divná!“ Bylo jich dohromady asi dvacet příbuzných ve čtyřech domech: děti a bratranci, tetičky a strejdové.

„Všechno jsme dělali spolu. A já dělala to, co kluci,“ vypráví. „Hráli jsme basket, stříleli jsme ze zbraní, mastili karty, rybařili.“

Tato část Mississippi není evidentně pro bábovky. Torie poprvé vyjela na dálnici za volantem auta ve 12 letech; než dostala řidičák, vystřídala tři vozy. Nehledá pozlátka. Nelituje. „Jsem ráda za to, odkud jsem. Tohle jsem já. Babička mi vždycky říkala: Je fuk, čím se člověk živí. Není ostuda zametat ulice, hlavně když se snažíš. Tím se řídím celý život.“

Ne právě princeznovské dospívání obsahovalo i sport. Když zvítězila atletika, dlouho se zaměřovala na dálku: „Jenže jsem se naučila, že se člověk má řídit srdcem. Všichni se mě ptali, proč chci najednou dělat sprinty - ale já prostě cítila, že můžu porážet ty nejlepší na světě.“

V Riu to na loňské olympiádě stačilo na stříbro ze stovky a bronz na dvojnásobné trati. O rok později pokrývají její tělo zlaté škrábance, pláče a vzpomíná na babičku. Vnuččin nejslavnější den už sice nestihla, neboť ke smutku Torie nedávno zemřela, ale...

„Je mi jasné, že to vidí - a směje se od ucha k uchu.“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze