Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hrdina bez sil: Modlím se, ať už tohle nezažiju. Kde se vzal Makwala?

Isaac Makwala | foto: AP

11 2017
Londýn (Od našeho zpravodaje) - Patří k nejpozoruhodnějším postavám mistrovství světa a sám říká: „Nevím, jestli kdy někdo prožil bláznivější šampionát.“ Toto je příběh vyloučeného a později navrátivšího se botswanského sprintera Isaaca Makwaly. Hrál fotbal, trénoval s Boltem a nyní se stal oblíbencem publika.

Sychravý středeční londýnský večer, přeplněný vagon metra, prošedivělý pán si cestou domů listuje novinami a z nich ční fotka s palcovým titulkem: Mám zlomené srdce.

Ach, náhodo, je tohle možné?

Aniž by o tom čtenář věděl, pět metrů vedle něj stojí ten, o němž se píše. Isaac Makwala cestuje z Olympijského stadionu mezi ostatními. Na nástupišti s úsměvem zapózuje pár zájemcům, ve vagonu si však stoupne tak, že batoh se jmenovkou má zády ke dveřím.

Pohyb cestujících mě dostal hned vedle něj a ani se mi tomu nechce věřit. Pár desítek minut nazpět jsem se spolu s novináři ze zbytku světa tlačil, abych od něj slyšel pár vět. Makwalu zpovídala BBC, všechna význačná média. Stal se jednou z nejsledovanějších postav atletického šampionátu, ale tady najednou působí jako obyčejný chlapík ve sportovním úboru.

„Šampiony se nerodíte, šampiony se stáváte,“ pronesl kdysi jeho trenér Justice Dipeba a Makwalovi se přesně tohle stalo. Je šampionem diváckých srdcí, jejich hrdinou. Stačilo na to jen pár dní.

Jeho rodná Botswana je plochou větší než Velká Británie i Polsko dohromady, ale zatím zažila jediného olympijského medailistu, Nijel Amos získal stříbro na osmistovce v Londýně 2012. Země se pyšní prvotřídními parky, deltou řeky Okavango a nyní i svým synem Makwalou.

Několik dní – a všechno je jinak.

Isaac Makwala
Isaac Makwala

Děkuji za podporu, děkuji všem

Do tak krátké doby se vtlačil příběh, který teď 30letému Makwalovi nejspíš připomíná zrychlený film. Nuceně musel odstoupit z rozběhů dvoustovky a pak nesměl na finále čtyřstovky: v jednom z oficiálních hotelů řádil střevní virus a Makwala dostal nařízenou karanténu.

Protestoval, láteřil, plakal. Stavěla se za něj výprava Botswany, veřejnost i řada kolegů z řad atletů.

O svoje vyhlížené finále přišel, ale na poloviční trati mohl zpět. Nejprve do dodatečného rozběhu: sám pádil v deštivém středečním večeru, tribuny řádily a on postoupil. Ze semifinále prošel druhým nejlepším časem, ale ve čtvrtek mu došly síly. Ve finále doběhl šestý, leč fanoušci jej i tak přivítali snad nejbouřlivěji.

Věří v medaili, jenže... „Cítil jsem se dobře, ale na posledních padesáti metrech jsem byl unavený. Zakyselil jsem se,“ povídá. „Nevím, jestli kdy někdo na světovém šampionátu zažil podobnou situaci jako já. A modlím se, abych něčemu podobnému už nikdy čelit nemusel.“

Tolik se toho stalo. Na tolik věcí si musel zvykat.

„Mám v sobě hněv,“ pronesl pro BBC v bezprostředním televizním rozhovoru po svém tak ostře sledovaném návratu. Pak jej zastavovali další a další; dávno už mixzónou prošli všichni zbylí účastníci dalších semifinálových běhů, když konečně Makwala schází po schodech. Slyší aplaus diváků a do potlesku se dají i někteří pořadatelé.

Náhle vypadá vyčerpaně, šetří slovy: „Nechci už mluvit o tom, co se stalo. Mluvme o tom, co je teď. Jsem šťastný. Jsem připravený, věřím sám v sebe. Děkuji lidem za podporu, děkuji všem.“ Tak rychlé to je.

„Cítíte satisfakci? Ukázal jste sílu?“ prší další otázky na odcházejícího muže. Šampionem se nerodíte a celebritou také ne, aspoň nikoli ve sportu. Tahle role Makwalovi očividně ještě nesedí. Perou se v něm hořkost a zadostiučinění. „Trénuju na čtyřstovky, to je moje trať,“ opakuje. Co se stalo, nelze vzít zpět. Má se tedy radovat, že dostal jednu šanci, či klít nad tou promarněnou?

Až když stojí na nástupišti stanice Pudding Mill Lane, působí klidněji. Nejdřív klábosí s koučem a za jízdy mlčí. Je rozhodně co vstřebávat.

Isaac Makwala

Isaac Makwala

Isaac Makwala

Isaac Makwala

Lekce po Boltově boku

Původně snil o tom, že vyběhne do duelů Premier League za Manchester United jako jeho vzor Wayne Rooney, ale tohle nadějné křídlo místo kliček zaujalo rychlostí.

Učitel jej přesvědčil, ať přestoupí k atletice. Chvíli to drhlo, až bronz z botswanského šampionátu do 19 let vše změnil. „Tehdy mi došlo, že mám talent,“ řekl pro magazín Spikes. Následovala cesta do Senegalu, kde získal stipendium v africkém centru podporovaném IAAF, a hlavně v roce 2011 mise na Jamajce, znovu díky stipendijní podpoře. V Karibiku běhal po boku Usaina Bolta či Yohana Blakea a zíral.

Kdo by tehdy řekl, že dvojnásobný olympijský šampion Blake projde po semifinále dvoustovky takřka bez zastavení, zatímco na Makwalu se stále bude čekat? On sám jistě ne.

Na dráze je bleskurychlý, v životě si zvykl, že věci trvají. Začal sbírat africké tituly, na Zlaté tretře v Ostravě vylepšil národní rekord (jako později tolikrát), na mistrovství světa a olympiádě v Riu bral 5. místa. Letos i po finále dvoustovky s časem 19,77 zůstává nejrychlejším na planetě. Cítil formu jako nikdy, pak si připadal okraden, ale následně zase mohl s úlevou závodit.

A mimochodem, koučova věta o šampionech nikoli narozených, nýbrž stvořených, ta se mu moc líbí: „Protože znamená, že díky tvrdé práci lze dosáhnout úplně všeho.“

I zdánlivě nemožného. I bez vysněné medaile.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze