V nehodách Williamsona a Pryce je dokonce možné najít i jistou perverzní souvislost. Zatímco Williamson v Nizozemsku umírá kvůli nezájmu a nedostatečnému vybavení záchranářů, je Pryceho smrt zaviněna nedostatečnou rozvahou a přílišnou horlivostí mladých jihoafrických traťových komisařů.
Divoké začátky bez peněz a bez strachu
Tom Pryce se narodil 11.června 1949 ve waleském Ruthinu. Jeho profesí se mělo vlastně stát zemědělství a Tom se zabýval studiem agrokultury, když v dubnu 1970 vyhrává deníkem Daily Express dotovanou výběrovou soutěž "Crusader FF" v Brand Hatch. Cenou byla plně sponsorovaná sezona formule Ford včetně monopostu Lola.
Jeho start ve formulovém sportu mu ale nevyšel. Již v prvním závodě vůz vážně poškodil a nevěděl jak dál: "Šasi bylo křivé jak banán a já nevěděl co s tím, ani na koho se obrátit. Nakonec mi někdo pomohl, ale stálo mě to několik měsíců." popisoval Pryce svůj vstup do formule Ford. Rychle se ale učí dovést vůz i do cíle a v roce 1971 vyhrává mistrovství F100, což byla jedna z mnoha formulových jepic, které zmizely stejně tak rychle, jak se objevily.
Tento úspěch mu otvírá dveře k továrnímu Royale, se kterým koncem 1971 a 1972 postupuje do formule 3. Už během sezóny se ale ukazuje, že finanční rozpočet šéfa Royale, Boba Kinga, byl až příliš optimistický a když Pryce demoluje vůz v Zantvoortu a o něco později v Monaku utrpí frakturu nohy, je další účast v F3 vážně ohrožena. Po pětitýdení zotavovací pauze Tom nastoupí ještě do několika závodů, ale pak je konec.
Tom tedy opouští F3 a pro sponsora Rumsey Investments jede jednotlivé závody ve formuli SuperVau, které všechny vyhrává.
Bob King si je vědom, že si Tom zaslouží druhou šanci a koncem roku 1972 spolu nastupují do formule Atlantic, tehdy slibně se rozvíjející konkurenční sérii k F2, a vitězí v posledním, nejdůležitějším podniku sezony, v televizí přenášeném zavodě
v Brands Hatch.
Budoucnost tedy vypadala růžově, a také byla 1973 Pryce vedl v mistrovství formule Atlantic, když jej zastihl telefonát: "Ron Dennis od týmu Rondel formule 2 mi řekl, že by mě rád viděl. Letěl jsem za ním jako raketa. Řekl mi, že mě chce sponsorovat Chris Meek od Titan Prosperities a já tedy šel do toho. Už tři dny později jsem startoval s F2 v Nivelles." vzpomínal Pryce.
Po slibném zbytku sezony 1973 plánovali Pryce a dnešní šéf stáje McLaren, Dennis, pro rok 1974 útok na titul mistra evropy formule 2. Tento záměr ale bohužel nevychází. S odchodem sponsora Motul zaniká i Dennisův tým.
Monako - katapult kariéry
Přesvědčen o svých schopnostech a o náklonosti svých sponsorů, Pryce sám převzal iniciativu: "Konsruktér Ray Jessop mi jednoho dne zavolal a vyprávěl mi o jeho projektu F1 (který plánoval společně s Dennisem). Prosil mě, jestli bych o tom nemohl promluvit s mými sponsory. Nakonec se ale Jessopovi samotnému podařilo sponsory přesvědčit a brzy mě povolali ke zkouškám sedačky." Celý projekt nesl jméno Token, podle hlavních iniciátorů Tonyho Vlassopoula a Kena Groba
a byl podporován firmami Titan a Shell.
Bohužel nebyl rok 1974 pro vstup nových značek do formule 1 právě optimální. I když tehdy i automobilovým sportem zmítala energetická krize, snažilo se o kvalifikaci do Velkých Cen pravidelně až na 40 vozů. Přesto debutuje Pryce s Tokenem-Ford v Grand Prix Belgie v Nivelles. Zapsaní členové F1CA (později FOCA) pod vedením Bernie Ecclestonea si ale nechtěli nechat ujídat ze svého koláče nově příchozími a šikovně se starali o to, že nováčci nebyli několika pořadateli ke GP ani pozváni.
Tato politika vedla nakonec k tomu, že nové značky Token, Trojan a Lyncar dlouho nepřežily. Dle tohoto vzoru Monacký Autoclub přihlášku Tokena odmítl a tak zde Tom startoval na voze March Vlassopoulova týmu Ippokampos alespoň v tradičním závodě F3. Závod, který Pryce s přehledem vyhrál, měl nadobro přesvědčit vedoucí osobnosti F1 o jeho kvalitách a podpořit jeho kariéru v Grand Prix.
Jako kometa do formule 1
Týmy March, Hill, Williams, Hesketh a Shadow se o Tomovi služby okamžitě začaly zajímat. Tom se nakonec musel rozhodnout mezi týmem bohatého Lorda Hesketha, který jej chtěl nasadit ve druhém voze vedle Jamese Hunta a týmem záhadného Američana Dona Nicholse s tajuplným jménem Shadow (stín), který začátkem sezony ztratil svou jedničku Petera Revsona, jenž shodou okolnistí přišel o život právě v Kyalami. Díky šikovnému přesvědčování managera Shadow, Alana Reese, se Tom rozhodl pro americký tým. "Je mi líto, že musím chlapce od Tokena opustit. Postavili celý vůz kolem mě. Cítím se při tom velmi špatně. Ale vypadá to, že k většině závodů nebudou ani pozváni, co jsem tedy měl dělat? Musel jsem odejít," popsal svou tehdejší situaci Pryce, který měl stáji Shadow zůstat věrný až do smrti.
Na Shadow Tom debutoval v Holandsku a již v příští GP v Dijonu září neuvěřitelným třetím místem v tréninku. Začátkem srpna si pak na vražedné "severní smyčce" Nürburgringu dojíždí pro svůj první bod a váže se k Shadow i na příští dvě sezony. Ve druhé polovině roku je ale aktivní i ve F2, kde na Chevronech týmů Baty a Harper jezdí stále mezi špičkou.
Nastálo u Shadow
Začátkem roku 1975 je Pryce poněkud zastínem svým zkušenějším týmovým kolegou Jarierem, který absolutně dominuje v obou jihoamerických Grand Prix, od středu sezony se mu ale daří svou ztrátu dotáhnout. Tomovými vrcholy roku jsou jeho vítězství v nemistrovském "Race of Champions" v Brands Hatch, kde porazil v tréninku i v závodě téměř kompletní pole F1 (chyběly jen Ferrari a Brabham) a jeho pole-position v domácí Velké Ceně Anglie, což mu nadobro otevřelo cestu do srdcí britských fandů. Svou první kompletní sezonu F1 ukončil s osmi body na desátém místě.
V prvním závodě roku 1976 v Interlagos vozy shadow opět září a Tom poprvé vystupuje za Laudou a Depaillerem na stupínek vítězů. Jako již před rokem se snaží šéf Lotusu, Colin Chapman, Toma přetáhnout do svého týmu. Pryce je ale odhodlán zůstat u Shadow, což se z dnešního hlediska jeví jako jeho největší chyba. Vždyť první známky, že Shadow ztrácí půdu pod nohama, tu byly již tehdy. Nichols začátkem roku ztratil svého sponsora Uop-oils, který "stíny" již od jejich vstupu do F1 roku 1973 sponsoroval.
Dále bylo zjevné, že větší zájem Nicholse beztak patří seriálu CanAm, kde byly jeho vozy bezkonkurenční. A tak v průběhu roku oba staré Shadow DN5B, jež byly oproti roku 1975 jen lehce vylepšeny, již jen občas mohli vyváznout z šedi startovního pole. Trvalo to až do dvanáctého závodu v Zantvoortu, než mohl Pryce, který se mezitím vyvinul v týmovou jedničku, předvést nový
typ DN8. Zároveň v něm Pryce dosáhl svého nejlepšího výsledku. Po třetím místě v tréninku dojel čtvrtý. Celkově mu přinesla sezona 1976 jedenácté místo s deseti body.
Katastrofa v Kyalami
Díky novým sponsorům Tabatip a Ambrosio se vozy shadow začátkem roku 1977 poprvé nepředstavily v tradiční černi, ale v bílém. Sezony však pro tento tým nemohla dopadnout černěji. O vedení stáje se od zimy rozpoutal lítý boj mezi Nicholsem na jedné straně a Reesem, Oliverem a (jak se později ukázalo) podnikatelem ne zrovna nejčistších praktik, Francem Ambrosiem na
straně druhé. Demotivovaný Jarier tým opustil a do prvních závodů vedle Toma nastoupil nezkušený Ital Renzo Zorzi. Ve třetím závodě roku pak došlo k osudnému řetězci událostí.
Deštivého, středečního prvního tréninku Tom naposledy použil k tomu, ukázat svou extratřídu a byl nejrychlejší před Laudou a Scheckterem. Ve čtvrtek se ale díky slabému motoru, který "by ani nestáhl škraloup z pudingu", jak to Tom popsal, propadl na patnácté startovní místo. Do sobotní Grand Prix Tom odstartoval špatně a nechal za sebou jen Perkinsův BRM. V průběhu závodu se ale propracoval až na 13. pozici.
Tomovo neštěstí pak našlo svůj začátek ve 20. kole, kdy jeho týmový kolega Zorzi odstavil svůj vůz se zlomeným vedením paliva před hlavní tribunou, na prašném pruhu vedle dráhy naproti boxům. Když vystupoval, vznítil se vytékající benzín o horký výfuk. Zorzi se ale rychle vrátil a díky ve voze zabudovanému hasícímu zařízení malý ohýnek uhasil. Bylo ale už pozdě: Dva horliví, mladí záchranáři již přelezli zídku boxů a vybaveni těžkými hasícími přístroji se vydali na smrtelný sprint přes dráhu. Událo se tak zrovna v místech, kde se cílová rovinka začíná svažovat a není tak možné vidět vozy, blížící se rychlostí 300km/h. Teprve devatenáctiletý Jansen van Vuuren ještě k tomu podcenil tíhu přístroje, který mu v běhu překážel. V tom se již Pryce na začátku svého 23. kola řítil cílovou rovinkou, chystaje se zrovna předjet Stuckův march.
Stuckovi se ještě podařilo svůj vůz strhnout a o centimetry van Vuurena minul. Tom Pryce ale neměl šanci svou 42. Grand Prix přežít. Čelně narazil do mladíka, jehož tělo bylo silou nárazu katapultováno několik metrů do vzduchu a dopadlo do prachu nedaleko Zorziho vozu. Mladý funkcionář byl na místě mrtev.
Toma Pryce trefil těžký hasící přístroj do hlavy, rozdrtil ji a utrhl kompletní ochraný oblouk včetně kapotáže motoru bílého shadow. Již nikým neřízený vůz ale pokračoval ve své pouti. Vybočil stále ještě v plné rychlosti lehce doprava a pohyboval se podél svodidla dalších ještě asi 1500 metrů až k zatáčce Crowthorne, kde kolidoval s Ligierem Jacquese Laffita. Vůz s mrtvým Prycem byl ještě jednou katapultován vzduchem a skončil v ochraném valu.
Žádný nový britský talent v dohlednu
Velká Británie tak musela čekat až do poloviny osmdesátých let, než v Mansellovi vzestal následník Jamese Hunta, co se pravidelných návštěv na stupni vítězů týče. Žádný z tehdejší ekipy mladých Britů kterými byli například Evans, Ashley, Keegan, South, Henton, Trimmer, Lees, či Needel neměl Tomovi kvality.
Kdo ví, čeho mohl dosáhnout, kdyby včas vystoupil ze stínu...
 Tom na továrním Royale formule Atlantic v souboji se soupeřem, pravděpodobně Davidem Purleyem. |
 Jediné vítězství ve formuli 1: Race of Champions v Brands Hatch roku 1975. |
 Konečně v novém Shadow DN8: srpen 1976, Pryce testuje ve Snettertonu. |
 Několik dnů před katastrofou: Tom při testech v Kyalami. |
 Scéna jako z hororu: Mrtvý Pryce v kokpitu koliduje v Crawthorne s Laffitem. |
 Pryce na Motulu-F2 týmu Rona Dennise, Rouen 1973. |
 Dokončování Tokenu-F1, Tom poprvé v kokpitu. |
 Tomův první závod F1: Tourist Trophy v Silverstone 1974. |
 V první GP: Nivelles 1974, Tom před Massem a Redmanem." |
 Průlom díky úspěchu v F3: Tom na Marchi v Monacu 1974. |
 Poprvé pilotem týmu Shadow: Dijon-Prenois. |
 Pryce na Chevronu-F2 týmu Baty na Salzburgringu 1974. |
