Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Drsný Dakar: Pabiška viděl hořící motorky i bezvládné tělo na poušti

David Pabiška na Rallye Dakar | foto: Facebook SP MOTO

13 2014
Osmkrát se postavil na start slavné Rallye Dakar a vždycky dojel do cíle. To je unikátní bilance. Motocyklový závodník David Pabiška si letos navíc splnil sen - poprvé pronikl do dvacítky v celkovém hodnocení.

"Osmnácté místo, to je historický úspěch. Užívám si to," říká 38letý motorkář, který v Jižní Americe závodil za tým SP Moto MGR pod vedením manažera Ervína Krajčoviče.

"Je to pro mě důkaz toho, že když se na něčem pracuje, tak se to nakonec podaří, i kdyby to nějakou dobu trvalo. Kdybych už teď ukončil kariéru, svůj díl už jsem do sportu přinesl. Jsem naprosto spokojený."

Ale předpokládám, že končit s Dakarem nechcete...
Ještě minimálně dva starty bych chtěl přidat, abych to zaokrouhlil na desítku. Ale pořád na to hledím s velkou pokorou.

Někde jste řekl, že vaše osmnáctá příčka mezi motocykly se dá srovnat s pátým místem Aleše Lopraise v kamionech. Jak jste to myslel?
Bral jsem to všeobecně. Aleš je profesionál a zajíždí výsledky do pátého místa. Nad ním už je to v kategorii kamionů spíš hobby záležitost, aniž bych to chtěl nějak snižovat. Kdežto prvních třicet motorkářů jsou profesionálové.

Váš nejdrsnější zážitek z letošního Dakaru?
Když jsem druhý den závodu jel kolem kluka ležícího bez bot uprostřed pouště, motorka padesát metrů od něj. Za ty roky jsem toho viděl na Dakaru strašně moc, ale musím přiznat, že tentokrát jsem na motorce brečel. Měl jsem brýle plné slz. Když se v cíli dozvíte, že se na trati něco stalo, je to něco jiného, než když to vidíte na vlastní oči. Okamžitě jsem zpomalil a vzpomněl si na svoje děti. Ta rychlostní zkouška byla přehnaně extrémní a pořadatelé ji taky nakonec zrušili.

Dá se náročnost této slavné dálkové rallye vyšponovat ještě výš?
Určitě ano. Myslím si ale, že organizátoři teď už vědí, kde mají hranice. Já jsem na leccos zvyklý, ale co musí prožívat amatéři, kteří jsou na trati o čtyři hodiny déle. Je potřeba si uvědomit, že Dakar není jen o profesionálech, ale hlavně o klucích s batohy, kteří jedou za  dobrodružstvím. Těch je víc než profíků a ještě extrémnější závod by nezvládli.

S čím jste se na letošním Dakaru nejvíc pral?
Je o mně známo, že se trápím ve velkých nadmořských výškách. A letos to byl naprostý extrém, závodili jsme i ve 4 100 metrech. Trošku to už smrdělo nebezpečím, tam může člověk snadno omdlít. Ale na druhou stranu je mi jasné, že pořadatel chce co nejvíc vystřílet startovní pole, aby si udržel nálepku nejtěžšího závodu na světě. Jak s oblibou říkám: Nejedeme na výlet na Kokořín.

A co vedro?
Místy bylo opravdu extrémní. Já se o konkrétní údaje radši nezajímám. Když mi totiž někdo řekne, že je šedesát stupňů, tak si začnu nadávat, že já hlupák v něčem takovém závodím. Ale byly etapy, kdy v horku pod horami, do kterých se opíralo slunce, začaly hořet motorky. Jedete na plný plyn v měkkém písku, a to je pak hned.

Měl jste nějakou krizi?
V jedné etapě jsem musel přijmout pomoc od diváků. Došla mi voda a místní kluci u tratě, kteří jsou vybavení do pouště, mi podali zmrzlou cocacolu. Rozbil jsem led v pet láhvi a tu tříšť jsem do sebe celou vysypal. Báječný pocit.

Může vás na Dakaru ještě vůbec něco překvapit?
Ty letošní výšky pro mě byly velkým překvapením. Závod začínalo 196 motorek a do cíle jich dojelo kolem 70. Mně to ale svým způsobem vyhovuje. Všichni kolem mě odpadají jako švestky, a já se za ta léta naučil hospodařit s energií. Když se jela 606 kilometrů dlouhá etapa, od prvního v cíli jsem dostal kolem hodiny, zato svoje konkurenty jsem setřásl.

Skončil jste osmnáctý, ačkoli jste často dojížděl až kolem třicátého místa. Čím to?
Je to tím, že jezdci vypadávají, nebo mají technické problémy. Když jedete do třicátého místa, neznamená to, že bojujete o třicáté místo v absolutním pořadí. Člověk se musí naučit operovat s taktikou a mít kolem sebe rozhled, kdo ho ohrožuje.

Jel jste s novou motorkou KTM. Byl to hlavní klíč k úspěchu?
Stoprocentně. Šlapala bezvadně a nemuseli jsme s sebou tahat náhradní díly. Když jsme něco potřebovali, v servisním centru KTM všechno měli: vyfasovat, namontovat, odchod. Motorka sice stála milion korun, ale co mi to ušetřilo za další výdaje a čas, to je k nezaplacení. A hlavně tým, který jsme tam měli, byl na míru šitý motorkářským potřebám.

Vaším týmovým parťákem byl přední slovenský jezdec Štefan Svitko, který dojel devátý. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Ze sportovního hlediska to bylo na top úrovni a jako člověk je přátelský. Jsem spokojen, že mám takového týmového kolegu. Chceme náš česko-slovenský projekt udržet dál. Rád bych tým rozšířil ještě minimálně o jednoho dalšího motorkáře. Tím by se zvedla kvalita o další level.

Letos jste chtěl překonat své maximum a dostat se do dvacítky. To se vám povedlo. Dáváte si ještě vyšší mety?
Nastavil jsem si laťku hodně vysoko. Na druhou stranu stoprocentně vím, že by se to ještě o pár míst dalo posunout. Ale kdybych zopakoval umístění do dvacítky, byl bych spokojen. Nesmíme zapomínat ani na to, že Dakar je i o štěstí.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze