U kávy se může zrodit velká láska, romantické verše i geniální podnikatelský nápad. A také bláznivá myšlenka, jež se následně promění v realitu, ze které se během 30 let stane uctívaný pojem.
Právě u kávy v kanceláři jabloneckého LIAZ Radek Fencl na podzim roku 1983 otevřel zahraniční motoristický časopis a s téměř otevřenou pusou ukázal Jiřímu Moskalovi článek o jakémsi závodě napříč africkou pouští. „Jen jsme koukali a říkali si, jak by to bylo krásné,“ vzpomíná dnes Moskal.
Zdálo se být utopií, že by někdo z východního bloku na Dakar vyrazil. Jenže... „Tehdejší ředitel Korecký byl velkým fandou do motorismu a firma zrovna jednala o spolupráci s Renaultem, takže to ideálně zapadlo do koncepce.“
A tak se na Nový rok 1985 dvě liazky vydaly z Versailles pokořit 7. ročník drsné rallye, která později v tuzemsku přerostla ve fenomén. A jelikož výročí si zaslouží oslavu, tak Moskal se stejnou liazkou jako před 30 lety vyráží na obdobnou štreku znovu.
Vraťme se na začátek. Ředitel Korecký souhlasil, vybral se i vhodný typ vozu, navázala spolupráce s Francouzi a teď už zbývalo najít jen dvě posádky.
V té první jsem byl já, Radek Fencl a Jaroslav Joklík. V té druhé měl být někdo, kdo s tím Dakarem má zkušenosti, a byl nám doporučen Francouz Alain Galland. Na můj vkus to byl takový machr, ale my byli blbci nezkušení. Vždyť když jsme 25. prosince vyrazili do Paříže, tak jsme málem skončili na Rozvadově.
Jiří MoskalNarodil se 3. května 1948. U LIAZ pracoval jako mistr odborného výcviku, zároveň u něj závodil s formulí Easter a v roce 1985 byl součástí jedné ze dvou českých posádek, která poprvé vyrazila na Rallye Dakar. Zatímco trio Kovář, Galland, Brzobohatý nedojelo, Moskalova liazka s č. 627 dojela třináctá. Celkem se Dakaru zúčastnil čtyřikrát, nejlépe skončil v kategorii kamionů druhý v roce 1988, mezi sériovými kamiony jeho posádka dokonce dvakrát zvítězila. Později se Moskal věnoval závodům trucků. Jeho manželka Elena je pro změnu úspěšná volejbalistka a účastnice dvou olympiád (1968 a 1972). |
Jak to?
Tam nám Němci řekli: Stop! Jsou svátky, je zákaz provozu. To pravidlo jsme ani pořádně neznali, takže jsme na hranicích strávili noc, další den a byli zmrzlí jak sobolí trus. Nakonec jsme ale do Paříže dojeli a 1. ledna byl start ve Versailles. To bylo něco velkolepého, Francouzi to prožívali.
Pak ale přišla Afrika. Tušili jste, do čeho se ženete?
Trošku, ale ten první rok se nám nedařilo, často jsme zapadali, jeli skrz duny celou noc. Tehdy platilo, že dál v závodě mohl pokračovat ten, kdo stihl dojet do cíle dřív, než odstartovalo první auto do další etapy. A my často přijeli až nad ránem, vůbec nespali, protože jsme měli technické potíže. Třeba hned v Alžírsku jsme ztratili tlumiče, takže dvě třetiny soutěže, která měřila 14 tisíc kilometrů, jsme jeli bez zadních tlumičů. Druhá posádka si vedla lépe, jenže když se vjelo do pouště Ténéré, tak se ten Francouz Galland... Jak jen to říct?
Zbláznil, že?
Přesně! Začal vyšilovat, že auta jsou špatná, nepřipravená a že je o smrt do Ténéré vjet. Tak se kluci asi 50 kilometrů po startu etapy otočili a dovezli ho zpátky. Vysadili ho, přelepili číslo a dál už Zdeněk Kovář a Pepa Brzobohatý jeli mimo pořadí. A jak se později ukázalo, spoustě lidí během cesty pomohli, když zapadli. V dalších letech to ale už z naší strany bylo lepší.
A to nejen výsledkově.
Náš cíl v každé etapě zněl: Dojíždět za světla. Jakmile v poušti padne tma, komplikujete si život. Lepšila se i navigace. Jezdili jsme na azimuty podle velkého kompasu. A musím nás pochválit, kontrolní body jsme trefovali přesně. Víte, ta soutěž, které se dnes říká Dakar, je nesmírně těžká a podle záběrů asi i náročnější, než byla, ale já si stejně říkám, že to Sabine (zakladatel Rallye Dakar) vymyslel tak, že závod bude o lidech. A ne tolik o penězích. Že si lidé budou pomáhat, že budou rozumní, abyste to po třech dnech nerozstřískali. Dneska jsou tovární týmy schopny do druhého dne postavit novou motorku, jiný osobák a v případě Kamazu i nový kamion. To je prostě 14 jednodenních soutěží. Ne maratonská rallye.
Zmínil jste Thierryho Sabineho, jenž sám při Dakaru v roce 1986 zahynul. Potkávali jste se?
Každý den. Byli jsme pro něj exoti z Východu, kteří ale pořád jedou, což mnohé překvapovalo. Byl to nadšenec a do Dakaru blázen. V tom roce 1986 jsme se bohužel setkali i s troskami helikoptéry, ve které zahynul. Existují fotky, jak si to místo s Karlem Lopraisem prohlížíme.
Vyřkl jste jméno české dakarské legendy a já vlastně nevím, jestli vy dva jste byli rivalové. Vždyť v roce 1988 jste skončil druhý, o devět minut za Lopraisem.
Naopak, byli jsme přátelé. Pomáhali jsme si, žádné hádky. A taky proč? Jeli jsme za jeden tým (Motokov), což byla priorita, ale na Dakaru to tehdy byla jedna velká rodina. Nebyl problém posedět s chlapama od Mercedesu, od de Rooye, který před startem veřejně chválil naše auta. Lidi si na Dakar tenkrát přijeli zazávodit, ukázat, že jsou lepší než ti ostatní, ale hádat se nechtěli.
Není vám smutno, když teď slýcháte, jak se při Dakaru české posádky hádají i obviňují?
Je to o penězích a je to v každém sportu. Teď jsem četl, co udělal ve fotbale Vácha přes internet Pilařovi. Přitom jsou to kolegové z nároďáku. Tak je to normální? Anebo jiná věc. Nedávno mi volal kamarád Václav Lím, se kterým jsem závodil na okruzích, a on se mě ptá: Ty jsi někdy jezdil kvůli adrenalinu? Co si budeme říkat - za našich let to slovo ani neexistovalo! My závodili, protože jsme chtěli vyhrát. Večer posedět, udělat i nějakou lotrovinu. Ale adrenalin? Ani teď nejedeme do Afriky kvůli němu. Možná potkáme nebezpečné věci, ale v první řadě jedeme uctít památku lidí, kteří se toho nedožili.
Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel, že vyrazíte s 30letou liazkou do Afriky, napadlo mě: šílenost. Hned vzápětí: nádherná šílenost.
(Manželka Elena: To vás napadlo správně, on je blázen.)
Když je auto v nádherném stavu, tak proč ne? Pojedeme tam expedičním způsobem a mimo pořadí závodu Africa Race. Vznikne z toho i film.
Fyzičku máte?
Co si budeme namlouvat, v 66 letech není nic moc. Navíc nedávno jsem měl týden vysoké horečky, ležel jsem tu jak mrcha a byl rád, že dýchám. K tomu jsem v květnu prodělal plicní embolii, a až doktor o Dakaru uslyší, bude se zalamovat. Ale co, zdravý není skoro nikdo.
Pokud vím, tak jste koňák.
Bylo mi pět, když komunisti sebrali dědovi koně, jeho ranila mrtvice a zemřel. Takže když se mi dařilo v podnikání, koupil jsem tři koně a jezdil. Teď už mám jen 23letého holštýna a jel jsem na něm letos dvakrát. Slíbil jsem mu, že když budu mít nad sto kilo, tak ho nebudu trápit.
Měl jste při Dakaru strach?
Nejsem žádný hrdina, protože vylézt na sedmý schod u žebříku je pro mě něco nepředstavitelného. Ale jel jsem to v době, kdy jsem byl v plném závodnickém nasazení. Jezdil jsem formule, kde nemůžete přemýšlet o strachu. A když má člověk přirozenou dávku respektu k technice i soupeřům, tak se vyvaruje spousty nepříjemných věcí. Prvním předpokladem je totiž dojet do cíle. Je houby platné, že zajedete dvě rychlá kola, když s tím ve třetím křápnete. Já jsem před pěti lety Tomáši Tomečkovi (závodník s kamionem), když jel americký Dakar a zase s tím praštil, napsal upřímný e-mail, jestli je normální, že to z pěti startů třikrát rozbije.
Vážně? Teď je přitom jedním z těch, kteří vám symbolicky na cestu do Afriky přispěli.
Taky jsem si myslel, že bude naštvaný, ale on mi odepsal, že na tom něco je. Další rok už jel Africa Race a vrátil se nadšený, že je to zase ten kamarádský závod. Tenkrát jsem si říkal, jestli nebylo zbytečné ho sprdnout, ale ukázalo se, že ne.
Jak důležité bylo před revolucí být při nominacích na Dakar komunistou?
Já nikdy nebyl ve straně, což problém byl. Přišel rok 1987 a já měl představu, že uděláme posádku Moskal-Joklík-Vojtíšek. Fanda Vojtíšek u mě vyrostl, od šestnácti bydlel u nás a mé mamince říkal babičko. Nakonec se do posádky nedostal a já šel za náměstkem podniku za něj orodovat. Vypakoval mě a já se pak dozvěděl, že Vojtíšek byl u něj půl hodiny přede mnou a stěžoval si, jak je možné, že on straník v nominaci není a já nestraník ano.
Počkejte - v roce 1988 už jste v jedné posádce spolu jeli.
Taky jsem se to dozvěděl až mnohem později. Ten další rok jsem si ho už prosadil, dokonce jsem se kvůli tomu pohádal s Pavlem Záleským, který jel s námi. Říkal mi: Jirko, neber ho, to není dobrý člověk (derou se mu do očí slzy). Jenže já v té době, když někdo něco řekl proti Vojtíškovi, jsem byl hrozně nepříjemný. Byl jako můj syn. A pak jsem v roce 1990 přijel se svým týmem na závody trucků do Brands Hatch a lidi od něj měli zakázáno mě zdravit. Nikdy nedokázal za mnou přijít a říct proč... Ale takový život někdy je.
Utratil vše, ale liazku shnít u plotu nenechalPro generaci dnešních třicátníků až čtyřicátníků to byla oblíbená hračka z „nedostatkové“ stavebnice Monti System. Krásná bíložlutá liazka s číslem 627, se kterou Jiří Moskal a spol. jako první Češi pokořili Dakar. A zatímco zmíněná stavebnice, na kterou se stály fronty, je u mnohých zapomenuta, skutečná předloha stále existuje. A díky Tomáši Pourovi existuje v takovém stavu, že s ní po 30 letech z Prahy vyráží zase směr Dakar. „Ale měla namále,“ říká Pour o kamionu. Bylo mu osmnáct, Československo zažívalo první měsíce svobody a vše socialistické se živelně vyhazovalo, včetně oné liazky. Pourovi bylo smutno, když chodil do práce a viděl, jak kabina hnije u plotu jabloneckého LIAZ, a tak se odvážil přijít za podnikovým náměstkem s návrhem: „Chci ji pro vás zachránit! Ve volném čase to auto znovu postavím.“ Mohl to být muzejní kousek, jenže přišly náměstkovy věty, po kterých Pour vytřeštil oči. „Postavte si to, kde chcete, s kým chcete a klidně v tom vozte písek.“ Uběhlo pár měsíců a Pour si vrak koupil. Ještě předtím - nevědomky - se na scéně zase objevil Moskal. Když se Pour učil na mechanika, mistra mu dělal právě on. Jeden den se mladý učeň dlouho vrtal v porouchaném autě, pak si jen naštvaně ulevil: „To nejde!“ Vedle stojící závodník Moskal hned zbystřil a Poura péroval. „Co jsi to řekl? Že to nejde? Tak takové slovo neznám.“ A tak když si Pour o pár let později přivezl dakarskou liazku, která v té době byla dobrá jen na náhradní díly, a ze všech stran slyšel, že už ji nedá dohromady, někdejší mistrova výtka mu bleskla hlavou. Už za pět let s autem vyjel jako předjezdec na jedné české rallye, před deseti lety s ní dokonce dojel do Barcelony na start dakarské rallye a letos, když se blížilo třicáté výročí československé premiéry na Dakaru, Moskalovi řekl: „To auto musí do písku, do Afriky. A řídit ho budeš zase ty.“ Prvního dubna se zavřel v dílně a náklaďák rozebral do šroubku. Za celou dobu měl jen dva dny volna, když zařizoval pohřeb táty. Manželku a tři děti vídal po nocích, přesto od ní nikdy nedostal vynadáno. Byť s odjezdem do Afriky pomáhá týmu jedna agentura, repasi auta platil Pour ze svého. Kolik? Pousměje se a řekne: „Hned na začátku jsem řekl, že to nebudu počítat, jinak bych se z toho zbláznil. Ale teď už nemám nic, jsem čistej.“ Už v sobotu ale jeho „Sen o Dakaru“ začal. S Moskalem a mechanikem Ježkem vyráží coby „doprovod“ závodu Africa Race, který vede po stopách původní africké rallye Dakar. |
