V nábožném tichu kostela San Vigilio v Pinzolu obdivují turisté v úterním dopoledni fresky s tančícími běsy. Před ním se cyklisté chystají k 16. etapě Gira. K té, která má být královská, ale zároveň i ďábelská.
Pět stoupání.
A jako předposlední Mortirolo.
„Už ten jeho název je ostrej, co?“ říkal Leopold König o volném dni svému bratrovi. Smrtící kopec. V cyklistickém překladu: hora, vraždící naděje. „Tuhle etapu odnese spousta lidí,“ tuší český jezdec.
Alberto Contador na Twitter píše „Čeká nás VELKÁ ETAPA“ a zdůrazní, že velká písmena nenapsal proto, že by omylem zapnul CapsLock. Mortirolo zná. Věrný heslu „Železo železem se ostří“ na něj tolikrát vyrazil trénovat.
„Tady může celý váš náskok vyletět do povětří,“ přidá lídr Gira varování, zatímco Hannah Grantová, šéfkuchařka jeho týmu Tinkoff-Saxo, se pochlubí rýžovými koláčky s borůvkami, jablky a vanilkou: „Udrží naše chlapce na nohou, uvidíte.“
Mnohé názvy už Mortirolo obdrželo.
Katedrála Gira. Mytický kolos. Monstrum z Valtellina. Pantaniho hora.
Není obrem jako Stelvio či Gavia. Jeho zrádnost však spočívá v jeho strmosti. Na vzdálenosti 11,8 kilometru překonají jezdci 1 289 výškových metrů s průměrným sklonem 11 procent a maximálním 18 procent!
„Nejtěžší kopec, co jsem kdy jel,“ svěřil se kdysi Lance Armstrong, když ho na převod 39 x 27 při tréninku před Tour jedinkrát okusil.
„Ano, je nejbrutálnější. I nejlepší cyklisty světa jsem tu viděl vybouchnout,“ líčí Carmine Castellano, a ten už toho viděl opravdu hodně, vždyť dlouhých 24 let byl ředitelem Gira.
On to byl, kdo cyklisty před čtvrtstoletím na Mortirolo zavedl.
Reportér Giancarlo Gozzo mu o něm tehdy, na konci 80. let, při večeři pověděl: „Je tu jedno drsné stoupání nedaleko od Gavie a Stelvia, které je teď nově vyasfaltované.“
Když tam Castellaniho zavedl, ředitel Gira zajásal: „To je ono!“
Svaly, nenechte mě ve štychu
V červnu 1990 se tu Venezuelan Leonardo Serra vydrápal na vrchol jako první a pronesl: „Vezměte strmou rampu do garáží, prodlužte ji na 11 kilometrů a máte Mortirolo.“
Právě tady se na Giru 1994 poprvé proslavil Marco Pantani, když vrchařskou ekvilibristikou umořil legendárního Induraina. Tady před lety sáhli po titulu Alberto Contador i Ivan Basso. Tady se další ze šampionů, Gilberto Simoni, svěřoval: „Z Mortirola jde strach. Modlil jsem se, aby mě svaly nenechaly ve štychu.“
Tentokrát svaly trpí ještě mnohem dříve. Po startu v Pinzolu prší. Při sjezdu z Madonny si König říká: Já tak moc mrznu. A když má pod průsmykem Tonale defekt Contador, rozpoutá parta týmu Astana na silnicích peklo. Do útoku!
V LESE MEZI HORAMI. Podmanivý úsek v 16. etapě cyklistického Gira.
„Tohle že je fair play hra?“ přemítá König. Hlavní pole je roztržené, Contador se svojí skupinou ztrácí 50 vteřin a je v ní z týmu příliš sám. Proto je obětován Roman Kreuziger a stažen dozadu, aby pomohl lídrovi tahat tempo, což také dlouhé kilometry činí.
A už je tady Mortirolo. Ledovec šedého asfaltu vinoucí se uprostřed zeleného lesa. Silnička dva metry úzká, kde jakoby se jízda na kole místy měnila v horolezectví.
Astana s Aruem a Landou tvrdí muziku. Pět cyklistů ujíždí Königovi. Zezadu zatím letí nezničitelný růžový expres Contador. Co je to 50 vteřin ztráty? V jeho podání nic.
Má tepovou frekvenci 180 a usmyslí si: „Pojmu Mortirolo jako časovku.“
Prožene se také kolem Königa. Chytit se Alberta? Nesmysl, za to bych zaplatil, říká si český lídr týmu Sky. Pohlédne na značení serpentin. „Ještě 20 jich je k vrcholu? To je na palici!“ Nejprve sám a později ve skupince bojující o 8. místo se šine vzhůru.
Den, na který nezapomenu
Contador to zvládl, je zase na čele! Naopak nohy mladého Fabia Arua jako by se najednou točily naprázdno, vyschlé a bez krve. Ital zajede k týmovému autu, požádá o energetickou tyčinku, pak o další, napije se... a trpí dál. Contador s Landou a Nizozemcem Kruijswijkem mu ujíždějí. Aru má pusu otevřenou, jazyk vyplazený, ve tváři pot a nezměrnou bolest.
Minou pomník Pantaniho a konečně, skrz úzký špalír tifosi, se vynoří na vrcholu. Mortirolo je dobyto. Ba co víc, Contador ho zvládl nejrychleji v historii, průměrem 15,7 km/h.
Ještě střemhlav dolů z kopce a potom do cíle v Aprice. Mikel Landa stejně jako v neděli v Madonně vítězí, Alberto Contador si pojišťuje maglia rosa. Leopold König zvládá své obranářské práce. Etapu dokončuje devátý a celkově je šestý, za dravým Rusem Trofimovem.
„Trpěl jsem víc, než jsem čekal,“ přiznává König. Jeho sportovní ředitel Knut Asle Arvesen přesto etapu bilancuje pozitivně: „Byl to opravdu tvrdý den. Zažili jsme déšť i sucho. Měli jsme mokré silnice, drsná stoupání i prudké sjezdy. V dnešní etapě bylo vše - s výjimkou roviny. Leo odvedl dobrou práci. Jel chytře, držel si své tempo. O.K., jedno místo v pořadí ztratil, ale to stále není konec.“
Trpěli všichni. Těla každého z nich nyní platí daň.
Roman Kreuziger si přiváží deficit 27 minut. U autobusu Tinkoff-Saxo na hlavní aprické ulici čeká sportovní ředitel Steven de Jongh a objímá každého svého jezdce. Všechny ty, kteří nejprve zkraje etapy a později i při zběsilé stíhací jízdě po Contadorově defektu málem vypustili na trati duši, jen aby ochránili jeho růžový dres.
Alberto Contador je v růžovém trikotu také po šestnácté etapě Gira.
Reportér televizní společnosti RAI se tady majitele týmu Olega Tiňkova ptá: „Vyhráli jste dnes definitivně Giro?“
„Ne, vyhrajeme ho až v neděli v Milánu,“ odpoví Tiňkov. „Přijeli jsme sem pro maglia rosa, pro nic jiného. A budeme ho mít.“
Contador po bláznivé etapě ujišťuje: „Na tenhle den nikdy nezapomenu.“
Byl to den, kdy prokázal, kdo je nejsilnějším cyklistou Gira.
