Na palubovku se dostal z lavičky až ve druhém setu za velmi nepříznivého stavu a svým výkonem a nadšením doslova pobláznil spoluhráče i fanoušky. Dukla nakonec doma zvítězila 3:1, ve finále vede 3:2 a zítra v brněnské aréně už může oslavit obhajobu titulu pro mistry republiky.
„Já bych nepředbíhal. Už předtím jsme jeli do Brna s tím, že tam dvakrát vyhrajeme a najednou jsme byli rychle zpátky se dvěma porážkami. Moc už si přejeme sérii ukončit, ale musíme hrát s pokorou, makat při každém balonu, pobláznit se a nehádat se s rozhodčími. Brno je silný soupeř a určitě nám nedá před čtyřmi nebo pěti tisíci fanoušky nic zadarmo, proto si zaslouží náš respekt,“ tvrdí 23letý a 201 cm vysoký hecíř Adam Zajíček, který zamířil do Liberce v létě 2012 právě z Brna.
Po dvou prohrách v Brně jste potřebovali doma v pátém finálovém duelu zabrat. Jak velká je to úleva, že jste to zvládli?
Jedním slovem obrovská! Když jsem začal zápas na střídačce, tak jsem měl nervy na pochodu. Snad ani na vteřinu jsem se nemohl dívat na ty nervydrásající výměny. Až když jsem přišel na hřiště, tak jsem začal tušit, že se to láme a že se z nás zase stává lepší tým. Vítězství si strašně ceníme, nebylo to vůbec lehké. Teď hurá do Brna tohle potvrdit.
Na palubovku jste z lavičky vletěl v půlce druhého setu, když jste prohrávali o pět šest bodů a vaše bloky a hlavně energie pomohly k důležitému obratu. Měl jste to takhle v plánu vyburcovat mužstvo?
Nic jiného mi nezbývalo. Jsem ještě mladý a nadšený, tak jsem si řekl, že ty starší spoluhráče, v uvozovkách profesory, musím trošku rozervat.
Často jste se vítěznými gesty obracel i do hlediště a razantně hecoval diváky...
...protože mi připadali nějací skleslí po těch našich dvou prohrách v Brně. Spíš čekali, co z nás v tomhle pátém zápase vyleze. Zdálo se mi, že tleskalo asi jen čtyřicet procent diváků, tak jsem chtěl kromě kluků pobláznit i ty lidi a jsem moc rád, že se to povedlo. Někdy to vyjde, někdy ne. A když jsem takovým bláznem já, tak tím bláznem budu rád dál.
Zápas jste vyhráli, ale ve všech čtyřech setech jste od začátku prohrávali a v prvních dvou dokonce až o šest bodů. Čím to bylo?
Přirovnal bych nás k fotbalové Spartě, která v posledních zápasech vždycky dostala první gól. Říkáme si pozor, pozor, ale najednou dostaneme eso, nesložíme jasný balon, prostě začneme lacinými chybami a soupeř nám najednou odskočí. Ve finále se to často nevyplácí, naštěstí i nám Brno pomohlo nějakými zkaženými servisy a zbytečnými chybami v útoku. Asi musíme nechat soupeře ujet, abychom se probrali, že to jen tak snadno samo nepůjde.
V pěti zápasech finálové série vždy zvítězil domácí tým. Je domácí hala opravdu tím klíčovým faktorem, nebo je to náhoda?
Podle mě je to opravdu hodně důležitý faktor. Ve své hale znáte každý centimetr, jste tady doma vlastně tři čtvrtě roku a podpora fanoušků je také strašně důležitá. Brňané sice nehrají ve své hale, ale v hokejové aréně, ovšem trénovali tam týden před finále, jsou tam samozřejmě mnohem více než my a prostředí znají dokonale.
Finále jste začali doma dvěma hladkými výhrami 3:0 a všeobecně se říkalo, že Brno je outsider a vy se hned z Moravy vrátíte s pohárem pro české šampiony. Byly ty dvě porážky pro vás velkým a správným ponaučením do dalších bojů?
Ukázalo se, že s hráči Brna se musí počítat. Teď předvádějí volejbal možná i nad svoje možnosti, hrají skvěle, týmově, naplno oslavují každý uhraný balon. Byl to pro nás velký vykřičník, abychom si uvědomili, že finále nebude vůbec jednoduché.
