„Neskutečné!“ Slovo, které po sobotním triumfu nejčastěji vycházelo z úst trenéra Pavla Paly, nejlépe vystihuje, co ragbisté Jimi Vyškov dokázali. Označovalo výjimečnost okamžiku, týmové srdce, atmosféru kolem hřiště i cestu, jakou celek za poslední roky urazil.
A samozřejmě také pocity. „Jsme neskutečně šťastní,“ zářil vyškovský kouč poté, co jeho borci v extraligovém finále na svém stadionu zdolali Tatru Smíchov 29:20. „Jsme v extázi. Užíváme si něco, co minulá generace nezažila. Nemůžete se divit našim oslavám, které budou bujaré,“ jásal kapitán Martin Kovář.
Tomu byly teprve dva roky, když Vyškov v roce 1994 naposledy slavil český titul. O deset let později už jako kluk fandil u hřiště, ale tehdy to domácím nevyšlo. „Od té doby jsem chtěl někdy pozvednout pohár pro vítěze. A dnes se to povedlo,“ rozplýval se Kovář.
Ještě před čtyřmi roky by něco podobného napadlo málokoho. Když se Pavel Pala s Martinem Hudákem společně ujali vyškovského týmu, bylo z toho v osmičlenné extralize sedmé místo. Rok nato následovala šestá příčka. „Ale hráči pak přijali systém hry, se kterým jsem do Vyškova přišel, a poznali, že s ním můžou být úspěšní. Neskutečně tomu věří a drží pohromadě. Díky tomu se nám povedl neskutečný posun,“ líčí Pala.
Zlomený nos? Snažil jsem se to nevnímat, hlásil kapitán
Už loni se dlouhodobý extraligový otloukánek nečekaně probil do finále, v němž v Praze ještě neuspěl. Až tuto sobotu byly kulisy dokonale připravené. „Celý týden jsme slyšeli, že to bude jasné, že jsme doma a musíme vyhrát. Trošku jsme z toho měli strach,“ přiznal Pala.
Začátek finálové řeže se nicméně odehrál ve vyškovské režii. Domácí přikovali smíchovskou Tatru na její půlku a po trestných kopech vedli 9:0. „Ale v posledních pěti minutách prvního a prvních dvaceti minutách druhého poločasu se to úplně otočilo,“ připomíná trenér smíchovský obrat na 12:15. „V té době jsme na lavičce pomalu ztráceli víru.“
Vyškovské srdce však bilo dál. „Pod háčkem jsme si řekli, že zbývá posledních dvacet minut a musíme do toho jít nadoraz,“ prozradil kapitán Kovář.
On sám šel příkladem. Do finále naskočil přesto, že mu týden předtím soupeř zlomil nos. „Doktorům jsem to radši neříkal. Nehrálo se mi nejlíp, ale snažil jsem se to nevnímat a hrát jako obvykle. A i když mě trefili a začala mi téct krev, nechtěl jsem to dávat najevo,“ popisoval Kovář.
Závěr finále se pak proměnil ve vyškovskou symfonii. Domácí díky chytrým kombinacím konečně našli cestu k pětkám, které položili hned tři. „Nakonec jsme to neskutečnou bojovností zvládli,“ oddechl si Pala.
Málo zkušeností? Zvládneme soupeře uhonit, těší kouče
Vyškovským k obratu pomohla i červená a poté žlutá karta soupeře. „Ta červená byla jednoznačná, byla to špatná skládka. Ten druhý zákrok jsem neviděl, ale rozhodčí tvrdil, že to bylo úmyslné opření do obličeje,“ konstatoval trenér Tatry Filip Vacek. „Rozhodly naše chyby, přesněji nedisciplinovanost. Ale jsem na tým pyšný, protože i se spoustou zraněných jsme došli do finále a v něm byli důstojným soupeřem. Byl to krásný zápas ve skvělé atmosféře, Vyškov hrál moc pěkné ragby.“
Právě to je jedním z hlavních rysů čerstvých mistrů. „Chybí nám zkušenosti, ale nahrazujeme to mládím. Víme, že musíme hrát velmi běhavé ragby, využívat krajů hřiště a být neustále v pohybu. Díky tomu, že jsme mladí, zvládneme soupeře uhonit,“ přibližuje Pala. „A diváky to baví stejně jako nás.“
Vyškov uspěl i díky silnému týmovému duchu. „Většina z nás spolu hraje od mládeže a držíme za jeden provaz,“ vyzdvihuje Kovář. „Ten tým není výjimečný, ale je naladěný na jednu notu. Na tréninky před semifinále a finále chodilo třicet hráčů, to je neskutečné,“ chválil trenér Pala.
I díky tomu se ragbyové žezlo poprvé od roku 2000 přesouvá z Prahy. „Vyškov si to zaslouží. Je to neskutečná bašta ragby, jsou tady nadšení trenéři, výboři, hráči i fanoušci. Titul by se tu měl objevit častěji než jednou za dvacet let,“ oznamuje Pala.
