Jindrová zasvětila své milované hře bezmála celý život, vždyť se jí dodnes věnuje coby funkcionářka. A končit rozhodně nehodlá. Rozehrávačka, jejíž hráčská kariéra je převážně spojena s klubem Slavie VŠ Praha, si v pondělí připomíná kulaté jubileum.
Paní Mileno, prozraďte, jak jste s basketbalem začínala?
Začala jsem hodně pozdě. Až v patnácti letech na gymnáziu v Londýnské ulici u profesora Gargely. Měl tým kluků a holek dohromady a my jsme to tam chodili mydlit. Mohli jsme přijít, kdy jsme chtěli. Do té doby jsem dělala všechno možné - lyžovala, hrála fotbal s kluky...
Milena JindrováNarozena: 17. února 1944 v Praze. Výška: 172 cm Pozice: rozehrávačka Kluby: Trenérská kariéra: |
V reprezentační kariéře jste dosáhla celkem na tři stříbrné a čtyři bronzové medaile z mistrovství světa a Evropy. Ale na zlato jste s reprezentací nedosáhly. Jak moc vás to nyní mrzí?
Když se ohlížím, mrzí mě dvě věci. Jednak samozřejmě to zlato, což ale v té době bylo dost problematické. My jsme v reprezentaci neměly vysoké hráčky a Sovětky nás vždycky umlátily. Zlato je ale zlato.
A ta druhá věc?
Ženský basket tehdy vůbec nebyl na olympiádě, protože já bych se jinak zúčastnila třeba tří olympiád. Mohla jsem být na té poslední, ale... Ten konec byl takový smutný, když mě na olympiádu v roce 1976 nevzali. Tvrdím já a tvrdí i veřejnost, že jsem na to ještě měla. Od trenérů to bylo takové nepříjemné.
Byl to nejsmutnější moment vaší kariéry?
Tenkrát jsem to hrozně obrečela. A vlastně i teď, i když je zimní olympiáda, tak mi znovu bylo do breku. Je to snem každého sportovce, zvlášť po dlouhé kariéře, ukončit to nebo se zúčastnit olympijských her. To je vždycky takový bonbónek.
Hráčky ze Sovětského svazu ve vaší éře dominovaly. Čím, to, že byly tak suverénní?
My jsme je porazily jen jednou, na turnaji v Karlových Varech. Ony ale jinak byly hrozně vysoké, a jak všichni dobře víme, výška v basketbalu je téměř nepřekonatelná. Kromě toho ony už tehdy šly na profesionální bázi, i když v naší době se o profesionalismu nemluvilo. Měly i dobré střelkyně zvenku. Ty holky trénovaly daleko víc než my.
Jak se ženský basketbal od té doby posunul?
Je to daleko silovější, atletičtější, rychlejší. I tím, že se více trénuje, měla by být přesnější střelba. Mě v současné době naše liga moc nebere. Nebýt tam cizinky, je to špatné. Je to dané i dnešní dobou. Za našich časů, když člověk sportoval, tak se podíval do zahraničí. A vůbec, hrály jsme se lvíčkem na prsou a to bylo o něčem jiném, než je dnes. Teď to berou samozřejmě. Do zahraničí se podívá kdokoliv kdykoliv. My jsme byly rády, že jsme mohly vyjet a koupit si tričko.
Basketbalistka stoletíMilena Jindrová byla vyhlášena českou basketbalistkou století, momentálně jí patří druhá pozice v počtu bodů nastřílených v ligové soutěži (6 709). Se Slavií VŠ Praha (dnes USK) vyhrála v roce 1976 Pohár Liliany Ronchettiové (nynější Eurocup) a dvakrát se stala mistryní Československa (1970 a 1973). V reprezentaci působila mezi lety 1964 a 1975, odehrála 250 zápasů. Má sříbra z mistrovství světa 1964 a 1971 a bronzy z turnajů 1967 a 1975. Posbírala stříbro na ME 1966 v Rumunsku, a bronzy na ME 1964 a 1973. |
Co jste si pomyslela, když Petra Reisingerová na podzim překonala váš dlouholetý střelecký rekord?
Jednou to přijít muselo. To bylo jasné, že to někdo překoná. V naší době navíc ještě neplatily trojky. Tím to bylo taky dané. Stalo se, mohl to být kdokoliv jiný. Já jsem čekala Evu Vítečkovou. Ten rekord překoná zase někdo další. Trojkami to naskakuje rychleji. Navíc vyšším hráčkám se ty koše dávají snáze. Já jsem byla malá rozehrávačka. Sice jsem dávala 20, 30 bodů za zápas… Pivotky to ale mají jednodušší.
Od roku 1994 jste spjata se Sokolem pražským. Současná podoba klubu je považována za vaše dítě.
Asi to tak bude. Já jsem sem přišla, když tady byl kroužek basketbalu. To, co tady je, tak si dovolím říct, že jsem to vypiplala. Když jsem začínala, tak jsem trénovala třeba tři družstva. Synovi Martinovi bylo osm, devět let. Bylo to náročné, ale potom se mi podařilo kolem sebe sehnat trenéry. V současné době si myslím, že co se týče trenérů, máme to tu špičkové. Máme tady dobrou partu, nikdo nikomu nic nezávidí.
Co vás motivuje stále v práci v klubu pokračovat?
Už netrénuji. Jen zaskakuji, když je potřeba. Už na to moc síly nemám. Pořád tu ale musím být platná ohledně organizování, shánění peněz a vyúčtování. Dostala jsem se do takové pozice, kterou jsem nikdy nedělala. Mám vystudovanou FTVS, hrála jsem, trénovala, ale teď jsem se musela naučit všechno možné, co se týká managementu a účetnictví.
Milena Jindrová v 70. letech
Milena Jindrová dnes
Nezalitujete někdy těch let, které jste Sokolu pražskému věnovala?
Ne, to určitě ne. Nikdy nebudu litovat ani toho, že jsem se věnovala sportu, že jsem mu obětovala svůj osobní život. Nakonec, dítě jsem stihla, to by mělo být posláním každé ženské. Podařilo se mi ho snad i vychovat dobře. S tou energií, která mi zbývá a kterou mi život dovolí, budu tady na Sokole pražském pracovat dál.
Váš vrstevník a mužský protějšek na pozici českého basketbalisty století Jiří Zídek se sportu stále věnuje. A co vy? Zkusíte si ještě někdy zahrát?
To ne. Běhání už maximálně v létě trochu po lese. Teď si jdu spíš zaplavat, zajezdit na kole nebo do naší skvělé posilovny. Kdyby mi někdo vyměnil nohy, tak bych si basket zahrála. Ruce a hlava by mi sloužily, nohy už bohužel ne.
