Někdy se prý u jmen mladíků, kteří se představili na kvalifikaci, pořádně zapotil, ale jinak se mu pět dní na Vysočině líbilo.
Jak dlouho už komentujete?
Intenzivně komentuji zhruba osm let, ale úplný začátek byl v roce 1990, kdy pan Vichnar (komentátor ČT - pozn. red.) po jednom extraligovém utkání přišel s nápadem, že by vždy záznam z volejbalového utkání mohli jít komentovat dva hráči. Samozřejmě vždy jeden z jednoho týmu a druhý z dalšího týmu. A právě před těmi dvaadvaceti lety byly moje začátky s komentováním.
Volejbal jste hrál dlouho, že ano?
Aktivní hráč jsem byl hrozně dlouho a prošel jsem spoustou klubů. To snad ani nejde vyjmenovat.
Co vás přivedlo ke komentování na internetové televizi? Nejprve jste tedy komentoval v ČT a následně jste přešel k internetu?
Přesně tak. V ČT jsem komentoval s dalšími dvěma experty, které v době založení internetové televize TVCom.cz napadlo, že bych tam mohl komentovat.
Jaké nejprestižnější turnaje či šampionáty jste komentoval?
V podstatě to nejlepší, co jde. Mistrovství Evropy, mistrovství světa i olympiádu.
Jaký máte nejhezčí zážitek z těchto prestižních akcí?
Jeden mám z posledního ME. Volejbalové finále se odehrávalo ve Vídni, kde jsem mimo jiné dělal i rozhovory, a když mistrovství vyhráli Srbové, tak jsem odchytil kapitána Milijkoviče. Nejlepší na tom bylo, že jsem ho ze všech novinářů měl pro kameru České televize jako jediný. A ono mluvit s tak významným člověkem nějakých pět minut, když vidíte, jak vám ho všichni závidí, to byl opravdu hezký moment, na který velmi rád vzpomínám.
Co člověk prožívá, když má možnost dělat rozhovory s takovými osobnostmi?
Není to až takový pocit, jako když jsem já osobně hrál za reprezentaci. Ale je to určitě zajímavé, protože každý hráč je jiný. Třeba právě konkrétně ve finále, o kterém jsem hovořil, Srbové vyhráli nad Italy. A i přesto, že italský kapitán Savani byl zklamaný z prohry 1:3, tak byl ochotný mi odpovídat, což bylo zajímavé. Jinak ale nějaké speciální pocity neprožívám.
Je komentování pro vás i takovou náplastí? Přece jen stáří neovlivníte, a když už nemůžete hrát, tak vám mluvení do mikrofonu jistě přijde vhod...
Komentování je velmi příjemné a hrozně mě to baví. Oproti ostatním jsem asi výjimka, ale mně ten aktivní pohyb vůbec nechybí. Tím ale nechci říct, že by byl volejbal špatná hra. Zkrátka hráčská kapitola skončila, bylo to fajn, ale vůbec nemám potřebu se k tomu vracet. Když se mě někdo zeptá, jestli bych si nešel pinknout, tak automaticky odpovídám, že ne.
K tomuto povolání je potřeba i znalost jazyků. Jaké ovládáte?
Mluvím anglicky a velmi dobře se domluvím francouzsky a rusky. Ale ve světovém volejbale dominuje třeba Itálie a Brazílie, tak by bylo možná užitečnější mluvit i dalším jazykem, zatím to však nezvládám.
A učíte se nějaký jiný jazyk?
Jiný jsem nezkoušel. I když vlastně ano. Vzhledem k tomu, že má Česko hranice s Rakouskem a Německem, pokoušel jsem se o němčinu. Ale mně to celkově nějak nesedí. A když ten daný jazyk nemá člověk rád, tak to prostě nejde.
Jak se vám líbila kvalifikace juniorů ve Žďáře nad Sázavou? Přece jen jste komentoval i mnohem lepší šampionáty, takže máte možnost porovnat...
Pro mě to bylo zajímavé. Já se přiznám, že se do toho vždy nechám vtáhnout, protože našemu sportovci hrozně moc přeji. A navíc jsem některé hráče trénoval, takže i z tohoto pohledu to pro mne bylo atraktivní. Překvapilo mě, že se odehrával kvalitní volejbal, nicméně ke konci už přicházela únava, s čímž souvisela i řada chyb. Mnozí tipovali, jak Češi budou zaostávat, ale podle mě to tak nebylo.
Nevadilo vám, že jste nemohl být spíše na tribuně mezi diváky? Prosklená místnost jistě tlumila atmosféru...
To je naprosto správná otázka, protože v tom je opravdu rozdíl velký. Když sedíte kdekoliv v hledišti a jste jako já bývalý hráč, trenér i funkcionář, tak si utkání úplně jinak užijete. Přece jen u toho mikrofonu musíte hlídat spoustu věcí a mně se kolikrát stane, že si až po zápase zpětně promítám, jak to probíhalo a kolik to nakonec skončilo. Někdy čtu i druhý den články, abych si uvědomil, jak to bylo.
Ve žďárské hale jste ze studia viděl na hřiště, nebo jste musel sledovat monitor ve studiu?
Já radši komentuji z pohledu na hřiště, ale speciálně ve Žďáře nad Sázavou je výhodnější se dívat na monitor, protože je studio schované pod tribunou.
A jak to máte při komentování v jiných sportovních halách?
Když třeba zapátrám do historie, tak jsme v rámci utkání Česka s Ruskem komentovali oslavy volejbalového výročí v O2 areně a tam byl pohled až moc pod stropem, že se také bylo lepší dívat na monitor. Ale třeba v extralize jsem radši, když je vidět na hřiště přímo.
Takže jste radši blíže hřišti?
Ano. Člověk cítí tu atmosféru ze střídaček. Vidí reakce trenérů, které třeba na obrazovce nejsou, takže ano. Já jsem radši blíž dění.
Na které volejbalové týmy, jež se představily ve Žďáře nad Sázavou v kvalifikaci na ME, jste se nejvíce těšil?
Na Francii. Jejich týmového manažera a trenéra já osobně dobře znám, protože jsem hrál pět let ve Francii. A vím, že oni dobře pracují s mladými talenty. Tak mě to zajímalo, jak tedy budou hrát.
Byl jste spokojen, nebo vás naopak něčím zklamali?
Nevím, jestli převažují negativa, ale přišlo mi zajímavé, že tam mají znova malé nahrávače. A divím se, že Franzouci nevytáhli nějakého velkého hráče, který by přeci jen neměl jakýsi handicap při blokování. Ale na druhou stranu mě velmi potěšilo, že dobře bránili. To jim opravdu fungovalo skvěle.
Zpátky ke komentování. Býváte ještě nervózní?
Jakmile člověk jde vystupovat před veřejnost a přeci jen by trochu nebyl napnutý či nebyl důkladně připravený, tak může udělat obrovskou chybu. A co se týká nervozity, tak tu jsem pociťoval na akcích, kdy jsem byl ve studiu sám a nikdo mě nemohl doplnit.
Takže potřebujete ve studiu spolukomentátora?
Ve Žďáře jsem ho neměl, ale samozřejmě je to lepší. Když vás totiž někdo doplní, tak máte chvilinku na utřídění myšlenek v hlavě.
Vzpomenete si třeba i na nějaký trapas při komentování?
Přeřeknutí už bylo několik. Ale za největší průšvih považuji to, když necháte svým projevem vyhrát tým, který zrovna prohrál. To je asi to nejhorší. A najdou se i další problémy. Třeba ve Žďáře, i přestože jsem se byl zeptat realizačního týmu Rumunska, jak se jejich hráč Aciobanitei vyslovuje, tak jsem nebyl schopný se to naučit. Ten si u mě teda vážně nezahrál a vždy jsem se snažil jeho jméno nějak obejít.
Máte při komentování i nějaké dechové či mluvnické cviky?
To nemám. Televize mě naučila, že když člověk umí chytit začátek a konec, tak se pozitivně hodnotí celý přenos.
