Porážel své soupeře ve formulích ford, F3, F2 a F3000. Také ve sportovních vozech nejednou ovládl pole plné vynikajících pilotů. Z politických a finančních důvodů však nikdy nedostal opravdovou šanci ve formuli 1. Jeho nadání by mu (kdyby své cíle sledoval důsledněji a s více štěstím) jistě dopomohlo i k úspěchům na té nejvyšší úrovni. Nechci Thackwella řadit mezi absolutní velikány sportu, jakými jsou Senna, Schumacher, či Prost, kteří svým, někdy až mechanickým způsobem ovládli stupně vítězů a statistiky motorsportu. Na to, aby dokázal, že má jejich kvality, byl v automobilovém cirkusu příliš krátce a jeho přístup ke sportu byl až příliš nedůsledný.
K příležitosti Velké Ceny Itálie v Monze, jsem letos měl možnost hovořit o Thackwellovi s britským novinářem a historikem Nigelem Roebuckem. Tento pravděpodobně nejvlivnější žurnalista současnosti vidí Novozélanďana takto: "Mike měl obrovský talent. Narodil se ale do špatné epochy. Závodil, protože svůj sport miloval. S jeho přístupem by byl šťastný v padesátých letech. Motorsport se ale vyvinul takovým směrem, jaký mu již nedělal radost a tak odešel příliš brzy."
Svým odchodem v roce 1987 Thackwell překvapil nejednoho pozorovatele, který od něj ještě mnohé očekával. Kdo byla tato mladá hvězda, která nejdříve jasně zazářila a pak zcela zmizela ze sportovního nebe? Zde je tedy malé, většinou subjektivní ohlédnutí za jeho kariérou:
1961 - 1978 - Mladý, krásný a modrooký
Mike Thackwell se narodil 30. března 1961 v novozélandském Aucklandu, protože se ale rodina roku 1967 odstěhovala do Perthu v Austrálii, považovali ho mnozí novináři na začátku jeho kariéry za Australana. K závodění neměl daleko. Jeho otec, Ray, byl úspěšným plochodrážníkem a i v automobilovém sportu to dotáhl až do kokpitu coopera F2. Mike tedy už jako velmi malé dítě závodil na motorkách a v jedenácti začal s motokárami, kde se brzy vyšvihl na světovou špičku. V letech 1975 a 1976 například vyhrál Grand Prix Hong Kongu pro juniory. Mimo toho hrál Thackwell také výborně tenis a to na takové úrovni, že dlouho uvažoval o profesionální kariéře. Úspěch v Hong Kongu jej ale nasměroval k motorům a tenis již měl, stejně tak jako surfing, squash, karate a hru na kytaru jen jako hobby.
V roce 1976 přišel do Anglie, kde žil v městečku Wargrave v hrabství Berks. "Chci udělat kariéru v automobilovém sportu a Anglie je pro tento záměr to správné místo.", byl o sobě Thackwell přesvědčen. Zpočátku jej podporoval jeho otec, který v Aucklandu vlastnil stříbrný důl. Později však i tento zdroj financí nestačil a tak starší Thackwell sháněl sponzory po celém světě. Největším sponzorem mladého talentu však vždy byl několikanásobný mistr světa v ploché dráze, přítel rodiny, Barry Briggs.
V titulcích britských motoristických časopisů se jeho jméno poprvé objevilo začátkem března 1978. Ještě ani ne sedmnáctiletý Thackwell ("Všem jsme samozřejmě říkali, že jsem starší.") vyhrál první závod uznávaného mistrovství formule ford "Dunlop Star of Tomorrow" (hvězda zítřka) v Brands Hatch. K tomu zajel i nejrychlejší kolo závodu. Když o své vítězství bojoval s Whitem a Davisem, poznal nejeden pozorovatel, že nejméně jeden z tohoto tria je výjimečný... Mezi poraženými piloty se tehdy nacházel i Thomas Lauda, bratranec Nikiho.
Příští Thackwellova akce, která jej dostala na stránky novin, již byla méně veselá. V jednom z dalších závodů mistrovství Star of Tomorrow bojoval o druhé místo s Terry Grayem a Robem Zurrerem. Po hrbolaté rovince v Brands Hatch jeli tři vedle sebe. Nájezd do zatáčky Paddock nemohl dopadnout dobře. Mike sice brzdil jako poslední, Zurrer však o něj zezadu zavadil a poslal Mikův van diemen na hororovou pouť přemetů. Jeden z nich dokonce ulomil ochranný oblouk za Thackwellovou hlavou. Divoký let skončil ve svodidlech vedle dráhy. Diváci již počítali s tím nejhorším, když však "Young Mike" sám opustil zbytky své formule, začali ulehčeně aplaudovat. Šéf Thackwellova týmu Scorpion Racing, Mark Eastick, byl celou akcí méně nadšen. Jeho nový Van Diemen RF 78 už měl pouze hodnotu šrotu. A to byl teprve začátek sezony, která měla do historie britského národního motorsportu vejít, jako jedna z nejdivočejších a nejnebezpečnějších. Mladý Thackwell byl jedním z hlavních aktérů těchto honiček, které publikum rádo navštěvovalo. V závodech buďto vyhrál, nebo pro nehodu vypadl.
Juniorské formule - a formule ford obzvlášť - tehdy ještě nabízely mladíkům podniky každý víkend. Mimo mistrovství Dunlop Star of Tomorrow zápolili mladé naděje i o šampionáty Townsend-Thoresen FF1600, Esso FF1600, Philips FF1600 a o mistrovství jednotlivých okruhů (Mike byl např. mistrem dráhy Castle Combe). O některé víkendy tedy Thackwell absolvoval až na čtyři závody (pole byla tak velká, že se jezdily i rozjezdy). Vždy byl k naleznutí ve skupině, které bojovala o prvenství.
Za stejný tým závodnické školy Scorpion tehdy jezdil i zkušený James Weawer (dnes hvězda prototypů). Bylo to koncem července, kdy Thackwell vyhrál svůj první závod "seniorského" mistrovství formule ford. Brilantní jízdou v Doningtonu porazil nejen Scorpionova vedoucího instruktora Weavera, ale i budoucí hvězdy, jako Kennyho Achesona, Roberta Guerrera a Jonathana Palmera. Formule ford tehdy představovala tu nejuznávanější dorosteneckou třídu a od srpna už měl tisk pro Thackwela novou přezdívku: "Australská senzace".
Když se před závodem FF-Challenge Trophy v Doningtonu zeptali ostříleného a nadmíru úspěšného Severního Ira Achesona, koho považuje za svého nejsilnějšího soupeře, odpověděl, že je to Thackwell. A měl mít pravdu: Mike ho v tomto prestižním podniku porazil. Vrcholem každého ročníku formule ford byl už vždy tradičně FF-Festival v Brands Hatch. Roku 1978 se zapsalo 174 nejlepších pilotů malých formulek na světě. Ani Thackwell samozřejmě nesměl chybět. Nastoupil za tým Rushen Green, se kterým o několik let později ve formuli ford začínal i Ayrton Senna. Při prvních tréninkových jízdách si ho ještě někteří konkurenti dobírali kvůli tomu, jakým květnatým způsobem byl ohlášen v programu festivalu. Psalo se tam o "sedmnáctiletém, krásném a modrookém Australanovi".
První rozjezd "modrooký Australan" vyhrál před Argetsingerem a Tassinem. Přes čtvrt a semifinále (byl vždy třetí) se probojoval do finálového závodu, který pamětníci označili za ten nejlepší v historii. Thackwell dojel po tvrdém souboji s Kanaďanem Zurrerem sedmý. Jako vítěz se prosadil James Weaver. Když sezona skončila, byl Thackwell nominován pro Grovewood Motor Racing Award. Jednalo se při tom o prestižní vyznamenání dotované tisíci librami, které mělo pomoci těm nejtalentovanějším pilotům Commonwealthu. Dle zásluhy získal hlavní cenu Kenneth Acheson, který vyhrál tři mistrovství formule ford (Townsend Thoresen, Philips a RAC), Mike však obdržel (spolu s Zurrerem) zvláštní pochvalu a s ní i 100 liber.
Mike Thackwell ve svém prvním roce absolvoval 31 závodů (finále bez rozjezdů), z nichž deset vyhrál, pětkrát byl druhý a desetkrát třetí. Při slavnostním předělování Grovewood Awardu měl svou budoucnost před očima jasněji, než kdy jindy: "Mým absolutním cílem je, dostat se do formule 1."
1979: Senzace britské formule 3
Už po této první aktivní sezoně se ozývaly unáhlené hlasy, domáhající se pro Thackwella kokpitu formule 1. Mnozí opatrnější pozorovatelé scény však varovali před příliš rychlým postupem. Mohli si oddychnout, když začátkem prosince oznámil tým March, že Mika nasadí v britském mistrovství Vanderwell F3 na továrním Marchi 793-Toyota-Novamotor. Malý problém však představoval fakt, že bossové marchu vedle Thackwella nehodlali přijmout nějakého druhého pilota se zkušenostmi. Předešlá sezona pro tovární tým proběhla katastrofálně (piloti byli Warwick, Mansell a Bullman) a nejeden expert pochyboval o tom, zda se právě
nezkušenému Thackwellovi podaří tým dovést k úspěchu.
Po jediném "učebním" roce ve formuli ford tedy Mike nastoupil do toho nejtvrdšího mistrovství, které si mohl představit. Byl však plně přesvědčen o svých schopnostech a velkých jmen se nebál. Těch bylo tehdy v britské F3 skutečně hodně. Ročník 1979 byl zvláštní tím, že se, po dlouhých letech sporů, majitelé okruhů konečně snesli a dohodli jednotné mistrovství. S podporou
sponsora Vanderwella, se tedy konečně všechna esa mohla poměřit v jednotném šampionátu. Thackwell zde narazil na piloty jakými byli Stefan Johansson, Andrea de Cesaris, Nigel Mansell, Kenny Acheson, Brett Riley, či Eddie Jordan. Skutečně velkolepý ročník! Bylo jasné, že ti, kteří se zde prosadí, budou mít velkou budoucnost.
Až do začátku května si Thackwell zvykal na silnější stroj s křídly a pneu bez vzorku. Pak všem, kteří o jeho kvalitách ještě pochybovali, otevřel oči. Sedmého května dojel v Brands Hatch za de Cesarisem a Serrou třetí, a tento dobrý výsledek si zopakoval i o tři týdny později v Silverstone. Od té doby se už stále pohyboval jen na špičce. Desátého června "Young Mike" v Silversotne poprvé vyhrál závod F3 a v každém dalším měsíci přidal po vítězství (ještě jednou v Silverstone, ve Snettertonu, Oulton Parku a v Truxtonu). V celkovém hodnocení se před nováčkem umístili pouze mistr Chico Serra z Dennisova týmu
Project Four a Andrea de Cesaris z týmu Tiga.
Piloti britského mistrovství si již tradičně nejraději hráli jen na svém vlastním dvorku. Se soupeři, kteří jezdili o mistrovství Evropy, se z pravidla měřili jen v Monaku, či při několika z mála jiných podniků, které to termínově dovolovaly. Rok 1979 nebyl vyjímkou. Mike však nastoupil v Itálii v renomovaném "Lotteria di Monza" a porazil tam všechna francouzská a italská esa. Nechal za sebou talenty, jako Maura Baldiho, Michela Alboreta a Piercarla Ghinzaniho. Britský tisk jásal.
V Anglii už vždy měli radost z toho, když jeden z jejich pilotů porazil "zbytek světa". Tím totiž dokázal, že je jejich mistrovství to hodnotnější. Ale nejen proto. V Thackwellovi tehdy nejeden britský fanda zřetelně viděl ten největší anglicky
mluvící talent od dob Jima Clarka. A k tomu byl ještě tak mladý.
1980: Rychle do formule 2 - a formule 1!
Od prostředku roku se Thackwella ujala managerská skupina, která se starala i australského pilota F1 Alana Jonese. A tihle lidé kolem Mika si řekli: "Proč dále čekat? Jediný rok ve formuli ford stačil na postup do F3 a stejně tak tedy stačila i jedna sezona ve Vanderwellově mistrovství." Pro rok 1980 Thackwellovi zajistili kokpit v továrním marchi mistrovství Evropy formule 2. Mladému talentu přišlo vstříc, že britský chemický gigant ICI tehdy objevil motorsport, jako vhodné médium pro svou reklamní kampaň. ICI sponzoroval dva nové vozy March 802-BMW a vedení týmu si mohlo vybrat piloty podle talentu a ne podle jejich finanční potence. Vedle Thackwella angažoval March Itala Tea Fabiho. Šampionát formule 2 tehdy skutečně představoval líheň budoucích pilotů F1. Měřily se zde hvězdy, jako Brian Henton, Derek Warwick, Andrea de Cesaris, Patrick Gaillard, Huub Rothengatter, Siegfried Stohr, Manfred Winkelhock, Nigel Mansell, Geoff Lees, Beppe Gabbiani, Chico Serra, Jo Gartner a Roberto Guerrero. A to jmenuji jen ty talenty, kteří se opravdu dostali až do F1.
Již od samého začátku mistrovství ale bylo zřetelné, že má mladá značka Teda Tolemana připravený vůz (TG 280-Hart), který je lepší, než nový march. Již v sezoně před tím, bojoval Henton na tolemanu o titul až do posledního závodu, kde se však prosadil Surer na marchi. To se letos již stát nemělo. I německé nespolehlivé Maurery byly (zvláště v rukou Gaillarda) rychlejší, než March 802.
Po tragickém začátku sezony (v Hockenheimu zahynula rakouská vycházející hvězda Markus Höttinger), si Mike dojel pro první body až ve čtvrtém podniku ve Vallelunze. Tento dobrý výsledek si zopakoval i v pyrenejském Pau, kde byl nejlepším marchem. Před ním skončily jen AGS Richarda Dallesta a tolemany Stohra a Hentona. Přitom dlouho hájil před zkušeným Hentonem třetí místo. Ale ulice v Pau měly být v Thackwellově kariéře ještě nejednou svědky jeho mimořádného nadání. Na stupínku vítězů debutoval v Silverstone, kde dojel třetí. Tento závod byl zároveň prvním vítězstvím Dereka Warwicka v této třídě. Mike však opět mohl dopadnout lépe. Pouze proto, že byl zblokován opozdilecem, jej dokázal předjet de Cesaris. Zajímavý byl tento britský podnik i z dalšího důvodu: Debutovaly zde vozy Ralt-Honda a i ty měly v Thackwellově další kariéře hrát obrovskou roli. Mike si dojel pro další bod v Zolderu a v Mugellu byl po raketovém startu (tyto starty se staly jeho specialitou) třetí, než pro závadu stroje odstoupil.
Po "zázraku z Nového Zélandu" začaly toužit i některé týmy F1. Arrows a Tyrrell nabídly Thackwellovi testy, šéf Ensignu, Mo Nunn, dokonce závody. Nunn ztratil začátkem roku při nehodě v Long Beach svou jedničku Regazzoniho a dával teď s podporou sponzora Unipart postupně příležitost mladým talentům. Během sezony se u něj vystřídali Needel, Lammers, Lees a Gaillard. Právě tyto stálé změny se Thackwellovu managementu ale nelíbily. Nabídky Arrowsu a Tyrrella se jim zdály být lepší. Když se při kotrmelci jeho Arrows A3 v Zeltwegu zranil Jochen Mass, pozvalo vedení Arrows Mika na 31. srpna do Zandvoortu jako náhradníka. "Jochen to tam zkusí a když bude mít bolesti, pojedeš ty.", lákali mladého pilota. Mass skutečně fit nebyl a po prvním pokusu v tréninku vystoupil. Za takovýchto podmínek tedy měl Mike debutovat.
"Seděl jsem v tom voze poprvé a šmátral nohama po pedálech. Ale nadarmo - nemohl jsem na ně ani dosáhnout! Čas utíkal a já na ně křičel: Takhle se mám kvalifikovat? Rychle mi je nějak nastavili a poslali ven na trať. Ale neměl jsem takhle šanci. Přesto jsem byl se svým výkonem spokojen. Závod jsem propásl jen o 0,5 sec," smál se Thackwell svému prvnímu pokusu o start v GP.
Ve formuli 2 jakoby Mike po laškování s F1 ztratil krok. Po dalším tragickém závodě mistrovství (v Zandvoortu zahynul Němec Hans-Georg Bürger), ani další podniky nepřinesly výraznější úspěch. Teprve koncem roku, když hostoval v japonském mistrovství, zase ukázal, co s formulí 2 dokáže: v Suzuce dojel na Marchi týmu Walter-Wolf-Racing-Japan druhý za Hoshinem. Thackwellovi manageři však měli vyhlídnutou lepší alternativu.
Ken Tyrrell již tradičně nasazoval v zámořských závodech koncem sezony třetí vůz pro nadějné talenty. Této nabídky v dřívějších letech s úspěchem využili například Depailler, Leclere, či Daly. Letos si Ken vybral Thackwella, který směl v Montrealu a ve Watkins Glenu nastoupit vedle jeho stálých pilotů. Své první opravdové šance se Mike chopil. V kvalifikaci ztrati na týmové kolegy Jariera jen vteřinu a na Dalyho mu chyběly jen tři desetiny. Kvalifikoval se jako čtyřiadvacátý. 28. září 1980 se za větrného, ale slunečného počasí Mike Thackwell zapsal do historie Grand Prix: Bylo mu tehdy teprve 19 let a necelých šest měsíců a je tak dodnes tím nejmladším pilotem F1 vůbec. Pro třetí vůz týmu Candy Team Tyrrell s číslem 43 však závod již v prvním kole skončil. Na špičce zuřil boj o titul mistra světa. Po pěti stech metrech natlačil Alan Jones svého soka Piqueta do zdi a vyvolal tak hromadnou havárii. V této bouračce zničili své vozy jak Jarier, tak i Daly. Závod byl přerušen a při druhém startu seděla v Mikově voze Tyrrellova jednička Jean-Pierre Jarier.
Ještě hůře se Thackwellovi dařilo o týden později ve Watkins Glenu. Jarier svůj vůz již začátkem tréninku "odložil" do záchytných plotů a Mike se tak k vážnému pokusu o kvalifikaci ani nedostal. Mezi Tyrrellem a mladým talentem tak nikdy nemohl vzniknout důvěrný vztah, který by Thackwellovi umožnil, natrvalo usednout do modrého vozu formule 1. Mimo toho Tyrrella koncem roku opustil sponsor Candy a Ken si musel týmovou dvojku vybírat podle movitosti pilotů. (Sezonu 1981 začal s Coganem, pak jezdil Zunino a od Imoly si kokpit koupil Alboreto). Pro Thackwella však dodnes zůstala jedna příhoda z montrealské Grand Prix absolutním vrcholem jeho celé kariéry. "Když jsme opouštěli rozpravu jezdců, měl jsem tu čest, jít vedle Gilla Villeneuvea," vzpomíná po více než dvaceti letech Mike, pro kterého byl malý Kanaďan vždy tím největším.
1981: Sahá po hvězdách, ale "Motorsport je nebezpečný"
Thackwell tedy zůstal i v roce 1981 ve formuli 2, kde měl ty nejlepší vyhlídky na úspěch. S ostříleným Geoffem Leesem tvořil tovární tým Ralt-Honda Rona Tauranaca. V Silversone tedy měl k dispozici skutečně špičkový materiál. A co dělá talentovaný jezdec v dobrém voze? Vítězí. Již v tréninku byl nejrychlejší a 29. března - den před svými 20. narozeninami - vyhrál svůj první závod formule 2. Také v příštím závodě v Hockenheimu jasně dominoval, než dostal problémy s dodávkou paliva a s vynechávajícím motorem zachránil za Johanssonem a Winkelhockem třetí místo. Co mělo "modrookého krasavce" ještě zastavit? Poznal, že závodění je nebezpečné. Při třetím podniku sezony v Truxtonu vyletěl Mike při pátečním volném tréninku v první zatáčce za plné rychlosti do svodidel. V troskách svého raltu byl uvězněn 45 minut a mohl být rád, že vyvázl "pouze" s rozdrcenou levou patou a těžkým otřesem mozku. Mistrovství však ztratilo svého favorita. "Nejhorší ani nebylo mé zranění paty. Byl to spíše ten šok, který mozek a tělo dostanou, když je něco tak náhle zbrzdí. Není to dobré pro hlavičku," říkal během svého zotavování Thackwell, který ještě několik týdnů po nehodě trpěl těžkými poruchami rovnováhy. Nehoda Mika změnila. Mnoho jeho přátel potvrdilo, že se po Truxtonu stal vážnějším a uzavřenějším. Tyto charakterové vlastnosti mu zůstaly až do konce jeho kariéry a nejeden žurnalista se mu proto vyhýbal, protože ho považoval za arogantního podivína.
Mike vynechal dva závody mistrovství a "nastoupil" až 24. května v Misanu. Hovořit o "nástupu" je samozřejmě ten špatný výraz. Mike se o berlích dobelhal k vozu, tam jej popadli dva mechanici a usadili jej do kokpitu. Ani vylézt bez cizí pomoci nemohl - museli jej vždy vytáhnout. Mnohým pozorovatelům se toto divadlo však příliš nelíbilo a právem se ptali, jak mohla FIA start pilota v takovém stavu povolit. Mike to viděl poněkud jinak a byl tvrdý sám k sobě: "Bude to sice ještě trvat tři měsíce, než budu moci chodit, ale dávat plyn není problém." Dávat plyn problém nebylo, ale mačkat spojku bylo téměř nemožné. V prvním tréninku ujel devět kol a ve druhém deset, než musel pro bolesti přestat. Do závodu však nastoupil a po hrdinných pětasedmdesáti kolech dojel na senzačním pátém místě.
Asi právě díky Mikově zranění bylo mistrovství neuvěřitelně vyrovnané. V sedmém závodu roku v Pau se představil i sedmý vítěz. Byl jím Mikův týmový kolega Lees (doposud byli po Thackwellovi úspěšní i Johansson, Guerrero, Boutsen, Elgh a Corrado Fabi). Úzké uličky s mnohými zatáčkami byly pro zraněného pilota tou nejúmornější zkouškou. Dojel šestý a byl oslavován, jako vítěz. Před startem ani on sám nechtěl věřit, že uvidí šachovnicový praporek, o to šťastnější byl po závodě. "Bolestí jsem to téměř už nevydržel. Bezpodmínečně jsem ale chtěl projet cílem. Musel jsem ukázat všem, co o mě pochybovali, že jsem toho schopen," sténal po 42 kolech závodu. "Teď mám do příštího závodu v Perguse šest týdnů na zotavení."
Diváci v Itálii skutečně viděli lepšího Thackwella, kterého v tréninku porazil jen Boutsen. Na startu se mu však ulomila řadící páka a zůstal stát. V belgickém Spa si Mike dovolil chybu a v jedné vlhké pasáži vylétl z dráhy. Pak už se stále zlepšoval: v Doningtonu dojel pátý a v Misanu, kde si jeho kolega Lees zajistil titul, třetí. Šampionát, který jej měl katapultovat do formule 1 a který tak slibně začal, Thackwell dokončil na celkově šestém místě. Ale i tak. Když opomineme nešťastný Truxton, probíhala zatím Thackwellowa kariéra přímo pohádkově. Bylo mu teď teprve jednadvacet a vyzkoušel již od formule ford až po formuli 1 všechny série monopostů. Začátkem roku 1982 však přišla druhá "rána pod pás". Ron Tauranac s ním smlouvu pro F2 neprodloužil. Také on potřeboval především peníze a vedle novopečeného mistra britské F3, Jonathana Palmera, angažoval Kennyho Achesona, jehož sponsoři týmu pomohli. Pro Mika se zhroutil svět. Nedávno jej ještě obletovali lanaři z F1 a teď ho nechtějí ani v F2.
1982: Stagnace
Mistrovství F2 odstartovalo bez "zázraku z Nového Zélandu" a tisk si v osobě Stefana Bellofa rychle našel nové zázračné dítě. Thackwell se zúčastnil až čtvrtého závodu, koncem dubna na Nürburgringu. V takřka rodinném týmu Švýcara Markuse Hotze, mu sice stál k dispozici nový March 822, proti továrním a britským týmům všal neměli šanci. K tomu se přidala skutečnost, že roku 1982 všechny špičkové týmy experimentovaly s ilegálními chassis "a la F1", které se pomocí hydrauliky a dodatečného odpérování přisály k vozovce. Průběh celé sezony byl zmařen lavinou protestů. "Trénink" na Nürburgringu ale pilotovi a týmu prospěl. V příštím závodě v italské Mugellu byl Mike šestý v kvalifikaci a když na startu "vybalil" jeden z jeho raketových startů, jezdil za vedoucím Palmerem dlouho na druhém místě. Později však musel vzdát. Do cíle se mu pak podařilo dojet ve Vallelunze, jako devátý.
Věděl, že svou jezdeckou převahu bude moci demonstrovat jen na tratích, kde aerodynamika a síla motoru nehrají tak velkou roli, jako talent pilota. Právem si proto mnohé sliboval od příštího podniku v Pau. Po šestém místě v tréninku dojel za Cecottem a Boutsenem třetí, ještě před oběmi továrními ralty. Asi právě teď si Tauranac začal uvědomovat, koho by v kokpitu svého vozu potřeboval. To, že byl klenotem, který bylo nutno co nejdříve oprášit, demonstroval Mike i na náročné dráze ve Spa-Francorchamps. Za přímo kriminálních podmínek dojel v ardenské průtrži mračen třetí, jako jediný soukromý vůz mezi smečkou továrních raltů, spiritů, minardi, marchů, maurerů a AGS. Svůj výkon podtrhl i nejrychlejším kolem závodu.
Eufórie z toho byla tak veliká, že Thackwell s Hotzem nastoupil i v lukrativní Japonské GP pro vozy F2 v Suzuce.
Za Hotzův tým Horag pak Thackwell jel ještě dvakrát. Na rychlém Hockenheimringu byli opět bez nadějí (k tomu Hotz nasadil druhé auto pro Němce Hagenbauera, což bylo pro malý tým příliš) a v Doningtonu se Mike rozloučil nehodou. V celkové tabulce skončil Thackwell se ziskem osmi bodů na 11. místě. Před ním nalezneme nejednoho pilota, který měl do Mikova talentu daleko: byli jimi Cecotto, Boutsen, Gabbiani, Streiff, Acheson a nevyjímaje ani Palmera, či mistra toho roku, Corrada Fabiho.
1983: Talent se prosadí
Druhý díl Thackwellovy kariéry za týden na formule.idnes.cz
 Thackwellova hororová havárie v Brands Hatch 1978 s formulí ford. |
 1982: Only the sky is the limit: Mike vyhrál v Silverstone. Zde vede pred Leesem. |
 Mike s konstruktérem Raltu, Ronem Tauranacem a japonským technikem Hondy. |
 S velkými bolestmi v Mugellu 1981: Mike před Necchim. |
 Takto Mike zase "nastoupil" po nehodě v Truxtonu. |
 ...a její konec. Ulomený ochranný oblouk. |
 Divoký ročník formule ford 1978: Pres Mika (č. 65) letí ve Snettertonu Mark Lippiatt. |
 Hvězda zítřka: Mike v jeho Van Diemenu RF78 |
 Přílis brzy ve formuli 1? Mike v Montrealských boxech roku 1980. |
 Nejmladší pilot formule 1 všech dob: Mike při GP Kanady 1980. |
 První rok ve formuli 2: Mike na továrním Marchi 802-BMW roku 1980. |
 První rok s Raltem: Mike pred Danneren a Rossim v Perguse 1981 |
