Vloni skončil Michal Novotný v coloradském Aspenu jako třicátý. Letos si polepšil, přesto spokojený po návratu příliš nebyl.
Michale, byl jste podruhé za sebou na X-Games. Jak jste si to užil?
Popravdě, mám z toho spíš takový mrzutý pocity, protože jsem se po dlouhé době cítil na trati hodně dobře. V trénincích jsme spíš všechny předjížděl, trenér Marek Jelínek dokonce říkal, že jistě postoupím. Ale pak to nevyšlo podle mých představ. Jel jsem sice víc než polovinu trati první. Pak se za mě ale zavěsili tři soupeři a předjeli mě. Už jsem na to nedokázal reagovat a do semifinále nepostoupil tak o metr, o dva.
Minulý rok jste upadl v kvalifikaci a nepostoupil. Jak probíhala kvalifikace letos?
No, měl jsem docela nervy. Systém je tam takový, že z první kvalifikace postupuje přímo prvních osmnáct lidí a já v ní, stejně jako loni, upadl. Musel jsem teda jít ještě do druhé, kde jelo dvanáct lidí a postupovalo prvních šest. Druhou kvalifikaci jsem naštěstí vyhrál. Je pravda, že to byly taky hrozný nervy. Z druhé kvalifikace nepostoupili třeba první dva muži průběžného pořadí Světového poháru.
Vloni jste měl problémy už s odletem do Ameriky. Letos se vám podobné komplikace vyhnuly?
Všechno bylo super. Bydlení jsme nakonec sehnali asi hodinu autem od Aspenu, ale sehnali. Měl jsem tam skvělého servismana, takže prkno jezdilo dobře. I přes nedostatek financí jsem se rozhodl s sebou vzít trenéra Marka Jelínka a celá akce přišla na slušné náklady. Ale trenér se mnou vymýšlel strategii, všechno klapalo bezvadně. Až na tu jednu jízdu, kde se objevilo pár chyb.
Co vás na letošních X-Games nejvíc překvapilo?
Nevím jestli překvapilo, ale jiný bylo to, že trať byla strašně dlouhá. Měla skoro dvě minuty a navíc ten poslední skok! Všichni na něj přijeli po těch dvou minutách úplně hotoví, najíždělo se rychlostí kolem osmdesáti až devadesáti kilometrů v hodině a letělo se nějakých třicet pět metrů. Tohle bylo hodně divoký.
Byl to nejtěžší závod, který jste kdy jel?
To asi ne. X-Games jsou prostě trochu jiný závod. Ta trať je specifická tím, že se tam nejede tak rychle a je na ní hodně míst, kde se dá předjíždět. Navíc se jezdí v šesti lidech, což je taky trochu jiný. Je to trochu zvláštní závod, ale neřekl bych, že nejtěžší.
Když se teď ohlédnete zpět. Platí, že X-Games jsou pro české jezdce pořád zakleté?
No vzhledem k tomu, co tam potkalo ještě Tomáše Krause (ve finále upadl z prvního místa a skončil šestý - pozn. red.), tak to opravdu vypadá, že tam toho štěstí moc nemáme, ale já věřím, že se to brzy zlomí. Příští rok nás Čechů na X-games pojede, doufám, víc jak na naší disciplínu, tak třeba Big Air, Urampu nebo sněžné skůtry.
Co se vám vybaví jako první při vzpomínce na X-Games?
Asi ta trať. Přestože byla opravdu náročná, strašně se mi líbila. Byla výborně připravená. Bylo na ní vidět, že na tom velká spousta lidí nechala hodně práce, protože vypadala jako kdyby jí někdo nakreslil. Nebyly na ní žádný nerovnosti, rolby ji vždycky uhladily úplně dočista. No a ten poslední skok - letět přes třicet metrů, to byl fantastický pocit. Rád bych také poděkoval našemu servisákovi Jeffovi, který sice nerozumí česky, takže si ten rozhovor asi nepřečte, a hlavně trenérovi Markovi Jelínkovi, že se tam se mnou vydal a pomohl mi se vším, co šlo.
